Středeční záležitosti
Konečně sedim…
To je taková pohoda, že si to zaslouží minutu ticha a uvaření kafe.
Tenhle týden dostáváme zabrat ze všech stran. V pondělí to mělo být naposledy, co jsme dělali u Jo, a ona na konci čtyřhodinové session prohlásila, že netušila, že je to tak urgentní a že ji tak narychlo opustíme, když ještě nemá náhradu. Řekla, že si myslela, že nás napadne, že to k ní není fér, a že zůstaneme, dokud někoho nenajde. Zase jednou nám parádně zkazila náladu a celý večer.
Ve středu krátce po osmé ráno jsem budila telefonem Clare. V neděli jsme s ní v Sagi mluvili a poprosili ji o změnu času práce, protože nám nevyhovuje chodit tam až na devátou, desátou, mít zabité celé dopoledne a tančit se smetákem a mopem mezi zákazníky. Tak nám to slíbila zařídit a my byli natěšení, jenže přišla ta středa. Stáli jsme s panem M. připravení před restaurací a klíč, který nám slíbila nechat na určeném místě, tam nebyl, ani nikde jinde v dohledu. Rozmrzele mi řekla, že zavolá kuchařovi, který tam ten klíč měl nechat, a ozve se mi zpátky. Nato se ozvala s tím, že se hrozně omlouvá a kuchař tam bude za pět, deset minut. Nakonec jsme tam na něj čekali dohromady hodinu a nemohli jsme udělat nic jiného než zamést terasu a ty hromádky tam nechat – měli jsme sice velký smeták, ale smetáček s lopatkou už ne.
Odtamtud jsme dost rozmrzelí jeli k Ashleigh do Hovu, kde nám naložila práce jako na kostele, část jsme toho nestihli a část udělali špatně, protože to vůbec nešlo a prostě nebyl čas to dělat líp. Představte si, že deset minut žehlíte prostěradlo a ono se prostě vůbec nerovná! A přitom je to mokré dost, žehlička je taky horká, tak doprdele v čem je problém?! A už tečou nervy…
Povléct její postel jsme totálně nestíhali, a když jsme povlékli Sieninu, zjistila jsem, že je na dece obrovský flek jakoby od šoupání po podlaze. Ale já to nebyla, vážně ne! Chtělo se mi brečet. Samozřejmě ne jen kvůli tomu fleku, ale nebudu vás oblažovat výčtem všeho, co mi v posledním týdnu nešlo a co se mi všechno vzpouzelo 😀 Teď do toho strašně spěcháte a vono to nejde, je to mokrý, máte hlad, všechno vás bolí a potíte se jako blázni. Jednou to prostě na člověka dojde a je toho už moc.
Odjeli jsme odtamtud vzteklí a uřícení a stejně pozdě, Patrik na nás už čekal v Brightonu. Svou první jízdu do centra na koloběžce jsem si tudíž užila tak napůl. Bylo to super, ale už vážně, vážně dlouho jsem se pořádně nevyspala (kromě pondělka, a to jsem z toho pak po zbytek dne měla migrénu, takže se to nedá počítat za kvalitní odpočinek), do toho té práce, těch stresů a toho nestíhání, teď to byla nevídaná makačka, drnčelo to jako blázen, až mě bolely prsty, a teď si to nemůžete pořádně užít a odpočinout si, protože na vás někdo čeká a pan M. vypadal, že hodlá trhnout rekord Hove-Brighton a že když ho budu zdržovat, tak budu týden bez večeře. No zpotila jsem se, že bych mohla rovnou i v oblečení hupsnout do vany. Jenže to jsem samozřejmě nemohla.
Pak už byl ten den ale lepší. Vzali jsme Patrika do Pieru na automaty, samozřejmě nejdřív jen že se podíváme 😀 Nakonec jsme to nezvládli a naházeli tam asi libru s cílem ukázat mu, jak to funguje, a samozřejmě taky vyhrát klíčenku kojota Vildy pro Maude, jenže ta svině klíčenka nakonec spadla do nějaké falešné díry a my ji nedostali! Jako by nestačilo, že něco v těch automatech vyhrát je děsně náročné a na dlouho a že do nich musíte naházet spoustu peněz, takže si tu věc vlastně kupujete a nic nevyhráváte. Ještě se dost často stává, že výhra propadne někam neznámo kam a vy se můžete uvztekat. V hazardu neexistuje zastání, stěžujte si u vodovodního kohoutku na veřejném vé cé.
Ale udělali jsme si radost tím zážitkem a dost jsme se u toho pobavili. Vlna adrenalinu, euforie z toho, jak po asi padesáti mých vhozených dvoupencovkách jedna jediná Patrikova toho kojota shodila, a jak se pak naprosto nevinně zeptal:“A tadyty kupony jsou co?“ a my si všimli, že na našem automatu někdo zapomněl svoje výherní kupony 😀 (a nebo, když nad tím přemýšlím, nevyhráli jsme je tam my sami?) Nebylo jich moc, Patrik za ně dostal jen lízátko, ale i tak si ho užil 🙂
Pak jsme ještě Pier několikrát obešli, tu a tam našli zapomenutou minci a zkusili štěstí znovu, Patrik se ukázal jako neskutečný štístkař (v jednom automatu našel celých padesát pencí, jen škoda, že je tam pak zase naházel :D) a nakonec jsem ještě našla další dva kupony já a za ty pak Patrik vyhandloval úsměv jakýchsi dvou slečen, kterým je věnoval s tím, že už je nebudeme potřebovat.
Poté jsme se vydali do Lushe, kde jsem si konečně taky koupila vlastní „šampuk“, a pak do parku krmit Charlieho. Pak jsme to přes Tigera (nová pemza a skládací kartáč na vlasy do kabelky) vzali do Subwaye na oběd, do Poundlandu a 99p Store a do nejlepší koblihárny ever, Krispy Kreme. Vážně, tam musíte někdy zajít a dát si obyčejnou cukrem glazovanou koblihu. Drahý je to jako prase, ale stojí to za to 😀 Když jsme pak počítali, že jsme za ty tři koblihy prožrali asi stopadesát korun, došlo mi, jak neskutečně dobře se tu finančně máme a jak strašně nezávidim Patrikovi, že mu tu tak rychle mizí v Čechách těžko vydělané peníze. Vážně, už nikdy nechci pracovat v ČR. Jen musím naleštit dost britských záchodů na to, abych si zajistila důchod, a bude.
Po koblihách jsme šli do Churchill Square jen tak nakouknout do Apple Store a koupit přání pro Ashleigh, rebelsky jsme se projeli na kolobrndách po nákupním středisku, ačkoli nás dvakrát odchytli 😀 (nasrat! To jezdilo úplně nejvíc), a pak už se frčelo k autu a podruhé na Seven Sisters.
A dááál…? Uff, taky se vám chce tak strašně spát? Já to dopíšu někdy jindy, co vy na to…
😀 Lol prej „hazard“ – tahani klicenky 😀 Nastve. Vic veci ve clanku nastve – vtipna veticka „ze si uvedomime, ze to neni fer“, cekani na kuchare hodinu (bych vykvet, nesnasim cekani), drnceni riditek na kolobezce (duvod, proc nejezdim na kole – jak se mi klepou speky na rukou, tak to brni a pak ukrutne svediiii :-D). Pobavilo me lesteni britskych zachodu 😀
Jo, taky se mi chce spat. Jsem vymackanej jak citron… takovej ten okoralej, zmuchlanej, ze kteryho trci ty vlakynka duziny do vsech stran.. 😀
A ještě to ta baba podávala s úsměvem, lehce zaraženě. Prej že si neuvědomila, že je to tak akutní – tvl jak si tohle může někdo neuvědomit? Dyť to z nás musí úplně kapat, jak už to tam nesnášíme! 😀
Včera jsem jí napsala mail, že jí dáme ještě dva týdny, a napsala, že ok. Tak snad to bude ok. Už jenom dvakrát, tentokrát snad vážně. Kopla bych jí stejně do ksichtu, strašně mě na tom štve, jak zase v podstatě vyhrává. Myslím, že je na to zvyklá, že na někoho udělá citové bububu (samozřejmě do nás hustila, jak je nejnevhodnější čas nás ztratit, protože toho má strašně moc a děje se jí v životě to či ono – co je mi po tom, krávo? Tvůj problém :D) a všichni se hned podělaj, aby jí vyhověli, protože ona je chudinka po dvou infarktech nebo co. Tlustá arogantní kráva je to. Ale snad z ní aspoň díky tomu vydyndáme nějaký reference.
Ve výroční zprávě vodovodního kohoutku na veřejném vé cé se uvádí, že všechny stížnosti na hazard jsou ke konci roku slosovány a výhercův případ bude vyřízen. Máš pořád šanci! 🙂
Juchůů 😀
Tak k té babě nemusíš, pokud nechceš. Nemáš přece důvod se nechat nějak vydírat. Pokud se ti hodí její peníze, tak to ber, to je jasný. A pokud tě tak moc štve, tak jí s klidem řekni, že už máš domluvené lepší zakázky a u ní jseš opravdu naposledy. Na nějaké výčitky stačí říct sorry a dál to nekomentovat, nerozvádět, brát to jako z tvé strany hotovou věc, přes kterou nejede vlak. Pokud možno se netvářit provinile, ale spíš nezúčastněně. Pokud to umíš.
Za jiných okolností bych třeba i uměla, ale my bychom od ní rádi dostali reference a taky jsem jí měla zrovna psát o peníze za uplynulý měsíc a nepřipadalo mi úplně nejlepší jí napsat:“Trhni si nohou, už tě nemůžeme ani cítit. Jo a pošli nám peníze“. Ale hlavně jsem prostě asi chtěla skončit nějak v dobrém, pokud možno. Peníze se samozřejmě budou taky hodit, pořád si to teď omílám, abych se z toho zbytečně nevztekala, a hlavně už jsem klidná, když vím, že teď jsme si opravdu už rozuměly a datum poslední návštěvy je jasné.
Jo, člověka vždy něco drží zpátky, tak to bohužel funguje. Jak od někoho něco potřebuješ, musíš držet hubu a krok. Já původně myslel, že máte vše vypořádané a nic po ní nechceš a jen jsi tam měla naposledy uklidit a vypadnout. Ale chtít dobré reference od člověka, se kterým se nemáš ráda není moc dobré. Ona se může klidně culit, že je vše v pořádku a pak když se na tebe někdo zeptá, tak tě schválně pomluví. Třeba. Nevidíme jí do hlavy.
My právě neměli dořešené nic, prostě jsme jí řekli, kdy chceme skončit, ona kývala, pak jsme tam ještě dvakrát přišli podle plánu a nakonec jsme jí prostě chtěli dát flašku vína, poděkovat a poprosit o reference a pak ji už pokud možno nikdy nevidět. No a ona najednou začne, že jako nevěděla, že to mělo být naposledy, že ještě nikoho nemá a že počítala s tím, že tam zůstaneme, dokud si nenajde náhradu. Což se asi zbláznila, vždyť to by mohlo trvat klidně ještě měsíc, dva, a my už tam opravdu chodit nechceme.
Myslím, že ty reference stejně nakonec nebudou, nebo budou stát za houby, už prostě proto, že s ní nemáme a nikdy jsme moc neměli dobrý vztah. Vlastně mi připadá už divné o ně vůbec žádat, ale chceme to aspoň zkusit. Buď se přemůže napsat o nás něco hezkého a my si pak budeme moct ukroutit hlavou nad tím, kolik ji muselo stát práce se takhle nutit, a nebo řekne, že na to nemá a zase to bude trapné 😀 Ale co už. Dýl než ty dva týdny tam teď už snad opravdu nebudeme a to je hlavní.