Středeční záležitosti

Konečně sedim…

To je taková pohoda, že si to zaslouží minutu ticha a uvaření kafe.

cloud.jpg

Tenhle týden dostáváme zabrat ze všech stran. V pondělí to mělo být naposledy, co jsme dělali u Jo, a ona na konci čtyřhodinové session prohlásila, že netušila, že je to tak urgentní a že ji tak narychlo opustíme, když ještě nemá náhradu. Řekla, že si myslela, že nás napadne, že to k ní není fér, a že zůstaneme, dokud někoho nenajde. Zase jednou nám parádně zkazila náladu a celý večer.

Ve středu krátce po osmé ráno jsem budila telefonem Clare. V neděli jsme s ní v Sagi mluvili a poprosili ji o změnu času práce, protože nám nevyhovuje chodit tam až na devátou, desátou, mít zabité celé dopoledne a tančit se smetákem a mopem mezi zákazníky. Tak nám to slíbila zařídit a my byli natěšení, jenže přišla ta středa. Stáli jsme s panem M. připravení před restaurací a klíč, který nám slíbila nechat na určeném místě, tam nebyl, ani nikde jinde v dohledu. Rozmrzele mi řekla, že zavolá kuchařovi, který tam ten klíč měl nechat, a ozve se mi zpátky. Nato se ozvala s tím, že se hrozně omlouvá a kuchař tam bude za pět, deset minut. Nakonec jsme tam na něj čekali dohromady hodinu a nemohli jsme udělat nic jiného než zamést terasu a ty hromádky tam nechat – měli jsme sice velký smeták, ale smetáček s lopatkou už ne.

Odtamtud jsme dost rozmrzelí jeli k Ashleigh do Hovu, kde nám naložila práce jako na kostele, část jsme toho nestihli a část udělali špatně, protože to vůbec nešlo a prostě nebyl čas to dělat líp. Představte si, že deset minut žehlíte prostěradlo a ono se prostě vůbec nerovná! A přitom je to mokré dost, žehlička je taky horká, tak doprdele v čem je problém?! A už tečou nervy…

Povléct její postel jsme totálně nestíhali, a když jsme povlékli Sieninu, zjistila jsem, že je na dece obrovský flek jakoby od šoupání po podlaze. Ale já to nebyla, vážně ne! Chtělo se mi brečet. Samozřejmě ne jen kvůli tomu fleku, ale nebudu vás oblažovat výčtem všeho, co mi v posledním týdnu nešlo a co se mi všechno vzpouzelo 😀 Teď do toho strašně spěcháte a vono to nejde, je to mokrý, máte hlad, všechno vás bolí a potíte se jako blázni. Jednou to prostě na člověka dojde a je toho už moc.

Odjeli jsme odtamtud vzteklí a uřícení a stejně pozdě, Patrik na nás už čekal v Brightonu. Svou první jízdu do centra na koloběžce jsem si tudíž užila tak napůl. Bylo to super, ale už vážně, vážně dlouho jsem se pořádně nevyspala (kromě pondělka, a to jsem z toho pak po zbytek dne měla migrénu, takže se to nedá počítat za kvalitní odpočinek), do toho té práce, těch stresů a toho nestíhání, teď to byla nevídaná makačka, drnčelo to jako blázen, až mě bolely prsty, a teď si to nemůžete pořádně užít a odpočinout si, protože na vás někdo čeká a pan M. vypadal, že hodlá trhnout rekord Hove-Brighton a že když ho budu zdržovat, tak budu týden bez večeře. No zpotila jsem se, že bych mohla rovnou i v oblečení hupsnout do vany. Jenže to jsem samozřejmě nemohla.

pierotek.jpg

Pak už byl ten den ale lepší. Vzali jsme Patrika do Pieru na automaty, samozřejmě nejdřív jen že se podíváme 😀 Nakonec jsme to nezvládli a naházeli tam asi libru s cílem ukázat mu, jak to funguje, a samozřejmě taky vyhrát klíčenku kojota Vildy pro Maude, jenže ta svině klíčenka nakonec spadla do nějaké falešné díry a my ji nedostali! Jako by nestačilo, že něco v těch automatech vyhrát je děsně náročné a na dlouho a že do nich musíte naházet spoustu peněz, takže si tu věc vlastně kupujete a nic nevyhráváte. Ještě se dost často stává, že výhra propadne někam neznámo kam a vy se můžete uvztekat. V hazardu neexistuje zastání, stěžujte si u vodovodního kohoutku na veřejném vé cé.

Ale udělali jsme si radost tím zážitkem a dost jsme se u toho pobavili. Vlna adrenalinu, euforie z toho, jak po asi padesáti mých vhozených dvoupencovkách jedna jediná Patrikova toho kojota shodila, a jak se pak naprosto nevinně zeptal:“A tadyty kupony jsou co?“ a my si všimli, že na našem automatu někdo zapomněl svoje výherní kupony 😀 (a nebo, když nad tím přemýšlím, nevyhráli jsme je tam my sami?) Nebylo jich moc, Patrik za ně dostal jen lízátko, ale i tak si ho užil 🙂

Pak jsme ještě Pier několikrát obešli, tu a tam našli zapomenutou minci a zkusili štěstí znovu, Patrik se ukázal jako neskutečný štístkař (v jednom automatu našel celých padesát pencí, jen škoda, že je tam pak zase naházel :D) a nakonec jsem ještě našla další dva kupony já a za ty pak Patrik vyhandloval úsměv jakýchsi dvou slečen, kterým je věnoval s tím, že už je nebudeme potřebovat.

Poté jsme se vydali do Lushe, kde jsem si konečně taky koupila vlastní „šampuk“, a pak do parku krmit Charlieho. Pak jsme to přes Tigera (nová pemza a skládací kartáč na vlasy do kabelky) vzali do Subwaye na oběd, do Poundlandu a 99p Store a do nejlepší koblihárny ever, Krispy Kreme. Vážně, tam musíte někdy zajít a dát si obyčejnou cukrem glazovanou koblihu. Drahý je to jako prase, ale stojí to za to 😀 Když jsme pak počítali, že jsme za ty tři koblihy prožrali asi stopadesát korun, došlo mi, jak neskutečně dobře se tu finančně máme a jak strašně nezávidim Patrikovi, že mu tu tak rychle mizí v Čechách těžko vydělané peníze. Vážně, už nikdy nechci pracovat v ČR. Jen musím naleštit dost britských záchodů na to, abych si zajistila důchod, a bude.

Po koblihách jsme šli do Churchill Square jen tak nakouknout do Apple Store a koupit přání pro Ashleigh, rebelsky jsme se projeli na kolobrndách po nákupním středisku, ačkoli nás dvakrát odchytli 😀 (nasrat! To jezdilo úplně nejvíc), a pak už se frčelo k autu a podruhé na Seven Sisters.

A dááál…? Uff, taky se vám chce tak strašně spát? Já to dopíšu někdy jindy, co vy na to…