6 způsobů, jak se uklidnit, když jste něco zvrtali

Život je věčný boj i pro někoho, kdo se učí meditovat a žít šťastně. Nejde to ze dne na den. Ani z roka na rok. Pořád s něčím bojuji a pořád přicházejí krize.

Možná je to pro mě těžší než pro druhé i proto, že jsem vždycky hrozně moc přemýšlela a hrozně moc věci řešila. Jsem naučená se bát, skoro pořád. Co když… co kdyby… jak já to jenom… co já jí řeknu… ježiši…!!!

PROSTĚ  S T R E S

Může to být klidně nějaká maličkost a rozseká mě to klidně na celý den, protože nevím, kdy se to – jakkoli – vyřeší. Řešit problémy mi totiž až takový problém nedělá, ale to čekání? I pět minut může být nejdelším časovým úsekem na světě, a když je to přes noc, tak se prostě třeba taky nevyspím. A jak se z toho mám nezbláznit? Vezměme si ukázkový příklad:

Jako au-pair jsem při žehlení poněkud zničila své host-mum jednu halenku. Zatracená saténová věc která stála bůhvíkolik peněz! Nechala jsem na ní tu žehličku o kapku déle, než jsem měla, a byla moc horká. Najednou jsem si všimla pomuchlaných vláken, která nešla vyhladit, bylo to prostě seškvařené. A celá ta halenka se nedobře leskla od toho příliš horkého žehlení! „Šéfová“ nebyla zrovna doma a teď co jako. No dopr…! Dejchej! Áá…

Samozřejmě – instantně stažený žaludek, nálada na umření a neklid, hrozný neklid. Bylo mi do breku, bylo mi na zvracení, nedovedla jsem si představit, jak tohle skončí. Děsný průser, zoufalé přání, abych se mohla vrátit o pár minut v čase a být pozornější. Zároveň jsem si ale nejvíc přála, aby už přijela domů. Abych jí to už mohla říct. Věděla jsem, nebo spíš mozek věděl, že na mě nebude řvát. Nebude asi vyloženě skákat radostí, ale proč mě tak hrozně zajímá, aby byla maximálně šťastná se vším, co dělám? Je to moje ego, které tak strašně špatně zvládá sledovat, jak je někdo zklamán mým výkonem? Kde se to ve mně vzalo? Dětství? Problémy na gymplu? Proč trpím tak příšernou úzkostí z toho, že nebudu dost dobrá, že nejsem dost pečlivá, dost trpělivá, dost šikovná? Proč mě tak ubíjí a ničí, když občas do něčeho vrazím či mi něco vyklouzne z rukou? Proč se za to tak strašně vnitřně bičuju?

Odpovědi asi jen tak nenajdu, to už je na jiný článek a delší sebe-zkoumání, a tak alespoň zatím bojuju s příznaky, jak to jenom jde. A napadlo mě sepsat to jako takový malý manuál pro mně podobné nešťastníky, jimž podobné úzkosti taky ničí dny a zdraví a vůbec komplikují život.

Je to pro všechny, kdo strašně milují, když jim někdo v tu nejkritičtější chvíli říká „Hlavně klid…

Jak se mám jako uklidnit?!

jakseuklidnit

1) Samota a ticho

Je nesmírně důležité dopřát si odstup. Sednout si na to. Promyslet si to. Uvědomit si, jak se ohledně toho cítítm a proč. Spoustu krizí a problémů řešíme ve spěchu nebo se od nich snažíme rozptýlit činností či nesouvisející konverzací. Dopřát si ale čas a ticho často věcem umožní, aby se vyřešily samy. Dojdete klidu, vrací se vám inspirace a možná vás uhodí múza s hned několika nápady, jak situaci řešit a co udělat. Možná si uvědomíte, že zase o tolik nejde, nebo vám to dá čas představit si, jak by se v danou chvíli zachovalo vaše ideální já (tohle myšlenkové cvičení často pomůže mně, mimochodem).

2) Horký nápoj

Vy si z toho Sheldona děláte srandu, ale on má naprostou pravdu. Rozrušené osobě je velice vhodné nabídnout horký nápoj a to platí i pokud jste tou osobou vy sami. Všeho nechte a běžte si udělat čaj, kafe, kakao, horké mléko s medem… cokoli, co ve vás vzbuzuje pocit, že vás to uklidní. Oslaďte si to, dejte si tam skořici, nešetřete na sobě, a berte to jako takové malé meditační cvičení. Soustřeďte se na to. Během přípravy si zakažte stresovat se svým problémem. Myslete pouze a jenom na tu přípravu samotnou, prožívejte to. A uvědomte si, že si ten teplý hrnek v dlaních nesmírně zasloužíte. Jste rozrušená osoba a ta má plné právo si něčím dobrým uklidnit nervy a ten svůj šálek si v klidu dopřát. Hezky u toho seďte, hřejte si ruce o porculán a nedělejte nic jiného, dokud to v klidu nevypijete (to vám, btw, pomůže s bodem číslo jedna).

3) Cizí názor

Úspěšnost tak padesát na padesát. Některé krize je možné uklidnit získáním názoru druhé osoby – pomůže vám získat odstup, poskytne uklidnění, zpětnou vazbu. Pokud máte pocit, že máte po ruce tu správnou osobu, neduste se tím sami a podělte se. Když nic jiného, sdílená bolest je prý menší bolest, ale možná vaše zosobnělé vyplakávací rameno taky překvapí nápadem, útěchou, něčím, co krizi zažehná. Na druhou stranu, mnohé vnitřní konflikty jsou nepředatelné a člověk si je musí vyřešit sám v sobě a nebo s člověkem, kterého se týkají. V takovém případě je třetí osoba v debatě nadbytečná, ne-li na škodu, protože ne každý je mistr utěšitel. Někdy se taky člověk zeptá na názor a dozví se věci, které slyšet nechtěl. Nebo slova sice milá, ale jaksi prázdně působící, neb si uvědomíte, že vám ten dotyčný stejně nerozumí, jen se snaží pomoct. To je prostě jen znamení toho, že problém řešíte s nesprávnou osobou. Co je vašemu příteli do konfliktu s vaším šéfem? Vyřešte si ho se šéfem osobně.

4) Odpojení 

Internet se může jevit zprvu záchranným kruhem – facebook i twitter jsou bohatou studnicí kontaktů a tedy i možností cizího názoru a samozřejmě taky rozptýlení – ale může se to zvrtnout. Internet je místo plné života a vibrující, pořád se tam něco děje a v nervózním člověku to může ještě prohlubovat stres a úzkost. Ve světě se právě teď dějí neskutečné věci, všichni mí kamarádi právě postují pozitivní statusy nebo zajímavá témata, jsem sám ve své úzkosti. Nikoho nezajímají mé problémy, nikdo na mě přes chatové okno nevidí, že se trápím. A komu to napsat? Bude mít vůbec zájem to se mnou řešit? Bude mít čas? Co když mi nemůže pomoct? Ostatně vůbec se ho to netýká… 

Ve světě internetu se člověk může cítit pozoruhodně sám. A navíc, pokud máte problém v sobě, skutečně vnitřní konflikt, který si musíte vyřešit sami, internet vám nepomůže, naopak vás od toho nebezpečně rozptyluje a zdržuje. Nenabídne vám žádný nástroj na řešení. Můžete strávit několik hodin googlením, ale nikdo nemusí mít zkušenost přímo s tím vaším „malým“ problémem. Tu máte v tuhle chvíli jen vy a jedině vy můžete v sobě nalézt odpověď.

„Tvá mysl má záplavu otázek. Je však jen jeden učitel, který je může zodpovědět. Kdo je tento učitel? Tvé ticho milující srdce.“ (Sri Chinmoy, Aforismy)

Proto jako neocenitelný nástroj často používám odpojení se, jdu někam do přírody nebo aspoň vypnu počítač a zapálím svíčku. Nebo si dám koupel nebo svačinu, hlavně něco offline.

Když to nejde do přírody, tak alespoň někam do příjemné kavárny/čajovny. Někam, kde jsem ještě nebyla, nebo byla a mám to tam ráda.

5) Psaní, přítomnost a fyzická aktivita

Momentálně moje nejoblíbenější, krizi zahánějící činnost, je upřítomňování se (v angličtině na to mají lepší slova, třeba jako mindfulness nebo be present). Není to meditace jako taková, nesedím u toho na koberci, ani nejsem vždycky odpojená. Ale když už jsem na tom počítači, peru si do uší uklidňující hudbu a zvolila jsem si tu dělat produktivní činnost, která usměrní mé myšlenky, dovolí mi se na něco soustředit a ještě nabízí šanci si myšlenky uspořádat – psaní do blogu.

V poslední době hodně přemýšlím o tom, kolik myšlenek a nápadů se sem vůbec nedostane, protože jsem prostě zrovna offline, když mě napadnou (nesnáším, když mě něco napadá ve vaně a já z ní musím vyběhnout), nebo protože mi nepřipadají hodny zaznamenání, a pak toho lituju. Psaní je přitom jedna z nejlepších cest, jak se vypořádat s problémem, a to platí i pro neblogery. Deník, kus papíru, cokoli. Prostě to hodit do vět a vypsat se z toho. Srovnat si to. Dát tomu řád. Je to jako uklidit si ve skříni, srovnat šuplík s ponožkami. A blog? Co může být lepší než takový deník, kam se nejen vypíšete, ale o nějž se můžete také rovnou podělit se světem a nabídnout ho jako worksheet někomu, kdo má možná podobný problém? Někdy stačí napsat si to jen tak do rozepsaných článků, nebo do Wordu. Ani nemusíte mít v úmyslu to publikovat.

K ventilaci se dají samozřejmě určitě použít i jiné prostředky, třeba malovat nebo fotit, něco vytvořit. Přetvořit prostě to negativní v něco plodného, dobrého. Třeba si zašít kalhoty, to může být taky forma svépomoci. Už jen aby si člověk dokázal, že neni tak levej. A navíc zrovna šití je další příjemná a užitečná činnost offline, takže tři mouchy jednou ranou.

Základ je, že dělat něco fyzického, skutečného, je stokrát lepší terapie než googlení milionů článků či žvanění po netu s kamarádem. Vyplavují se endorfiny, člověk má ze sebe lepší pocit, a o to jde. Takže klidně uklízejte, jděte si zaběhat, něco uvařte nebo upečte, prostě se zaměstnejte a něco udělejte.

6) Felinoterapie

Když odpojit, tak k něčemu. Věnovat se chvíli živému tvoru, obzvlášť kočce, může opravdu pomoct. Ale zcela jistě to platí i u jiných domácích mazlíčků. Je prostě třeba, když tu zrovna není nikdo pro vás, být tu pro někoho jiného. Uklidnit se hlazením chundelaté hlavičky a vnímáním kočičí osobnosti, předení a jejího tělesného tepla považuju za jednu z nejlepších terapií vůbec, ať už řeším cokoli. Kočka nesoudí. Neexistuje riziko, že by se na mě podívala vyčítavě a že bych se kvůli ní cítila ještě hůř. Dá mi prostor. Mé problémy ji vůbec nevzrušují a já si tak možná uvědomím, že ne celý svět žije mou nervozitou, že se svět nezastavil. Že zase bude dobře.

pearlbed.jpg

V podstatě můj finální recept je kombinace toho všeho.

Ze spousty problémů se dá možná vymeditovat, ale já to neumím dělat, když jsem frustrovaná a zaplavena úzkostí. Nejprve se z ní musím vybít a nějak ji vyventilovat, a pak už necítím potřebu meditovat, když už jsem uklidněná. Ale praktikuji takovou online meditaci nebo meditaci za pochodu, chcete-li. Má to jen málo společného s faktickou meditací, ale je důležité se uklidnit, aby se člověk mohl dobrat jádra svého problému. To všechno nahoře se do toho v mém případě dá zahrnout.

  • Uvařila jsem si horké kakao
  • pomazlila se s kočkou
  • dopřála si čas na uklidnění a zvážení faktických možností, co se stane dalšího dne, až to Ashleigh řeknu – a přirozeně, nejvíc ze všech mě děsila ta, kdy z nějakého důvodu Ashleigh nepřijede a já jí to nebudu moct říct ještě další den
  • napsala jsem článek a do uší si prala meditační hudbu, aby mě uklidnila a taky odřízla od zbytku světa, v němž si pan M. spokojeně pařil Starcraft.
  • A taky jsem si z důvodu terapie obnovila červeň ve vlasech a už jsem se nemohla dočkat, až ten notes vypnu a půjdu si nahoru lehnout, protože jsem prostě věděla, že to je to hlavní, co chci udělat, a na co jsem se těšila už od rána. Nedostatek spánku je děs. Když si nedovolím se pořádně vyspat, kde mám brát sílu prát se s krizemi a stavět se svým démonům?

Musí být hrozně fajn být schopen pořád, ale fakt pořád se takovým blbostem bránit. Někdy si myslím, že jsem už z větší části zvítězila, a pak přijde taková zdánlivá maličkost a rozseká mě. Ještě mám pořád na čem pracovat.

P.S.: S tou halenkou to nakonec dopadlo dobře. Ashleigh přijela a celé dopoledne někde pobíhala, takže mi ta halenka pořád visela na ramínku na očích jako připomínka mého žalostného selhání a ničilo mě tisíc scénářů, v nichž jsem si přehrávala, jak za ní jdu a zavádím na to řeč. Ona si tu hloupou halenku vzala a pověsila na dveře do výše očí, aby ji tu nezapomněla, až pojede domů, a vůbec si toho nevšimla! Nemohla jsem to pochopit, vždyť to bylo tak strašně vidět. Čekala jsem výbuch, zaražení, zavrtění hlavou, něco, cokoli! Nakonec jsem jí to řekla ve dvou větách mezi dveřmi, když jsme s notným zpožděním s přítelem odjížděli do další práce. Překonat se mi dalo hrozně moc práce – měla jsem tisíc chutí nechat ji odjet a nechat to, až si sama všimne, ale věděla jsem, že bych se tím pak akorát ubíjela další den. A víte co ona na to? Mávla nad tím rukou! Prý je to v pohodě, že to nebyla drahá halenka a ať si s tím nedělám starosti. No-to-mě-po! 😀

A já můžu mozku stokrát opakovat, že ty nervy byly k ničemu a že za to nestály. Stejně vím, že se mi něco takového stane ještě hodněkrát. Shit just happens.