Tak jaru už věřím a s přišedším květnem začínám věřit i možnosti, že po něm přijde léto a že zase bude nádherně a slunečno a teplo. Teď je sice občas taky, ale já v to prostě nemám tu důvěru – pořád čekám, že najednou přijde větrná smršť, zatáhne se a zase bude týden hnusně a šedo. Nebylo by to ostatně poprvé, holt taková je povaha anglického počasí.

Jaro mimojiné překvapilo hned několika volnými pondělky, na něž nám Ashleigh dala nečekaně volno. Ještě nečekaněji nám nabídla volný den v minulém týdnu, odměnou za to, že jsme jí pomohli s viewingem. K tomu nám několikrát odpadla Clare, Julian se nám už pekelně dlouho vůbec neozval, o svátečních pondělcích jsme odřekli i Jo – když už máme jednou volno, tak si ho přece nebudeme kazit dřením u ní – a ani nevím jak, jsem zase zpátky v poklidném módu a mám času, že nevím, co s ním.

Tohle je taková ta blbá fáze odpočívání. Těch pár dní až týdnů po opravdu dlouhém období neustálé práce, kdy jste tak vysílení a pořád ještě nevěříte tomu, že fakt nikam nemusíte, takže veškerý čas náležitě proflákáte. Dlouhé spaní, ponocování, spousta článků do blogu, pár nových fotek a sjíždění poslední série Vampire Diaries, kde mám sice u každého dílu chuť založit si nový blog na glosování krávovin, co scénárista opravdu nedomyslel a jejichž vysvětlení by mě zajímalo, ale jinak mě to baví. Baví mě mít na tyhle blbosti čas.