Moje zvěrozáchranné zkušenosti nejsou mnohé, ale když se mi naskytne příležitost, tak to prostě musím aspoň zkusit. Minule jsem se pokoušela zachránit myš a nevyšlo to. Tak jsem pořád doufala, že jednou dostanu šanci něco opravdu v tomto směru dokázat a pomoct. Člověk je až příliš často svědkem takových těch malých tragédií jako přejetých nebo jinak osudem stižených zvířat, kde nemůže pomoct, takže když pak jednou může zkusit do světa vlít trochu dobra, myslím si, že by mělo být naprosto přirozené, že do toho dá veškerou možnou energii. Z toho důvodu jsem taky o víkendu na Covent Garden nasypala asi tunu ořechů do přítomných jednonohých a jinak pochroumaných holubů. Připadala jsem si sice poněkud jako ta holubí dáma ze Sám doma, ale jsou věci, které by prostě slušný člověk měl považovat za samozřejmost. Třeba pomoct, když může.

Takže když se mě včera ráno přišel pan M. zeptat, jestli si chci zase zahrát na Matku Terezu, sice jsem ho trochu v zoufalství sjela, že už tím martyriem nechci procházet znovu (myslím dívat se na zmrzačené zvíře), ale bylo jasné, že to aspoň zkusím.

„Tyjo, vy to máte dobře vymyšlený“, obdivoval náš způsob užívání si Londýna kamarád pana M., který se, aby se to nepletlo, taky jmenuje M., takže mu říkejme třeba Karel.

Řekla bych, že po těch letech má docela pravdu, pár věcí jsme už určitě vychytali a navíc jsme letos dostali pár dalších skvělých tipů, jak na to, a vůbec se to tak všechno sešlo, že se naše poslední návštěva nedala moc přirovnat k žádné jiné a měla pár významných pozitiv.

Continue reading

Rodinka je zpátky a stále na dovolené. Není mi moc jasné, proč mi mladej tvrdil, že mají od pondělka školu, každopádně to nebyla pravda – ani by to moc nedávalo smysl, když jsou teď od pátku do pondělí Velikonoce. A tak se mi děcka skoro denně motají pod nohama, a to ještě hned tři, protože nejstarší žába je samozřejmě na prázdniny taky doma.

Výhoda je, že můžu vstávat později. A taky teď nedělám večery. Nevýhod je ovšem taky pár – ať už to, že jsou dost doma, a když ne všichni, tak aspoň ten nejmladší, což je snad ještě horší, než kdyby tu byli všichni. Například na celé pondělí mi ho paní domácí hodila na krk a bylo velmi těžké mu vysvětlovat, že s ním teď opravdu nemůžeme hrát fotbal a hry, když máme oba kotle práce.

Středa

Rodinka ráno odjela – a že to bylo poměrně hektické ráno. Pan M. vstával v pět ráno, aby zavezl šéfa na vlak, a tak mě několikrát vzbudil jeho budík. V osm mě vzbudilo klepání na dveře, to za ním přišel zahradník, zadávat úkoly na ten týden a půl. A pak moje tři budíky před devátou. V 9:10 jsem byla v domě a chystala snídani, měli odjíždět ve :45, ale tou dobou ještě zdaleka nebyli dospělí ani dole a děti dělaly všechno jiné, jen ne snídaly. Neměla jsem v té době moc do čeho píchnout, tak jsem se potloukala okolo, chytala se každé drobné prácičky na udělání a doufala, že už brzy vysmaží.

Nakonec odjeli snad až po desáté, ještě jsme jim skládali tašky do auta – každý gigantickou tašku, na týden a půl toho měli víc než já na celý rok. Vždycky přemýšlím, jak by se takovým lidem líbilo jednou někam jet bez všeho toho balení a přidruženého stresu, s minimem věcí a krámů. Myslím, že by si to nakonec užili, tedy určitě aspoň dospělí.

Pokud jde o přeposílání zahraničních peněz domů, většina lidí opěvuje Transferwise a i já si přes ně plánovala poslat nějaký záchranný balíček pro budoucí pobyt v ČR – což určitě zase přijde. Pak se ke mně ovšem dostal mnohem výhodnější způsob a to až tak, že se o to musím podělit. Za tip všichni líbejme ruce Hance.

Na vysvětlenou: věc se má u mě tak, že momentálně nemám české  koruny prakticky žádné, naopak jsem lehce zadlužená mámě díky Brexitu, který mi stejně jako milionu dalších brito-expatů brutálně šlápl do rozpočtu a celkem mi znemožnil původní plán většinu uspořených liber proměnit. Čekala jsem, jako i všichni ostatní, jak se to vyvine, a v současnosti se to zkrátka má tak, že koruna prostě bude od dubna posilovat a pro nás expaty půjde kurz libry už totálně do háje.

Klíčová otázka, kterou si všichni už pár měsíců klademe, je samozřejmě „Půjde to pak zase někdy nahoru?“, k níž  ale nedostanete žádnou lepší odpověď, než že „to nikdo neví“ – z různých zdrojů jsem slyšela nadějné prohlášky, že tak za dva, tři roky, by to mohlo být zpátky, ale čem to zakládají, to vážně netuším, a ani po x dotazech do éteru jsem nedostala žádnou jednoznačnou odpověď. Někdo si je naprosto jistý, že se to zase vrátí, a podkládá to historickými souvislostmi, jiný se zase takovým názorům vysmívá a svatosvatě přísahá, že to naopak bude jedině ještě horší a že se budou všechny evropské kurzy srovnávat s eurem, až budou prakticky na stejné úrovni.

No, ani jedno, ani druhé, pro mě samozřejmě neřeší ten problém, co teď. Kdybych plánovala žít v UK, tak mi to může být u zadku a našetřené libry nechám býti librami. Jenže to já tak úplně neplánuju a vím, že se pravděpodobně doma zase na chvíli zastavím hned v příštím roce, kdy si pan M. předběžně plánuje tu odloženou Ameriku. Jestli bude nějaká práce nebo někam odfrčím sama, nemám ponětí, každopádně ale budu potřebovat nějaký polštář do začátku, i kdyby jen na to, abych měla z čeho vracet mámě.

Je hezky.

Jaro se už konečně tváří, že to myslí vážně, a skoro každý den máme nádherně kýčovité západy slunce, kvůli kterým by snad stálo za to si denně vylézt na náš „kopeček“ na louce, kdyby na to člověk vždycky nezapomněl nebo zrovna nedělal něco jiného.

To já vim dobře, že jakmile něco nenapíšu hned, bude pak hrozně těžké se k tomu vracet, respektive že si už na půlku věcí nevzpomenu. Ale co naděláš, když je málo času a člověk se k tomu prostě včas nedostane…

Minulý pátek byla docela pohodička. Skončila jsem rozumně brzo a měla tak čas se okoupat a připravit na večerní výlet do Brightonu. Zařídili jsme si totiž volno (respektive volno pro mě), abychom mohli jet navštívit kamarády Junkyard Sons na jejich koncertě. V Junkyardech hraje náš kamarád Cy, který dělal zahradníka na našem dávném au-pairském místě, a chtěli jsme ho taky překvapit tím, že jsme zase v Anglii, protože to neměl vědět. Jenže jsme samozřejmě podcenili informační embargo a už to dávno věděl 😀 Ale nevadí, překvapená byla celá kapela stejně a bylo to fajn. Jen škoda, že hráli jen asi dvacet minut, ale ty dvě kapely, co je pak na stejně krátké úseky vystřídaly, byly taky super. Hned jsme se samozřejmě domluvili na dalším hudebním sraze a já si tak lámu hlavu, kde a kdy mám shánět to zatrolené djembe. Svoje mrně jsem totiž nechala doma s tím, že mě to alespoň přinutí sehnat si konečně nějaké větší a silnější. Jenže teď na to shánění nemám vůbec kdy.

Jet do Brightonu takhle na večer by samozřejmě nedávalo moc smyslu, kdybychom tam nezůstali do druhého dne, takže pan M. našel další levné ubytko za 9 liber na osobu (to je na poměry celkem šíleně levná cena, bylo to v akci a Cy na to prohlásil, že pronajme barák a jde bydlet do toho ubytka 😀 No, kdyby to tam viděl, asi by do toho nebyl tak hr…).

Největším bonusem byla samozřejmě kromě ceny lokace – takhle nízká cena by byla super i někde dál od centra, ale když si vezmete, že je to hned naproti Pieru, tak to už je vážně šílenost a to jsme prostě museli zkusit.

O tom, které město máme v Británii nejradši, není vůbec pochyb. Brighton má duši, jiskru a neskutečně nabíjející atmosféru, a kdybychom bydleli o kapku blíž, byli bychom tam nejspíš každý víkend. Sníme o tom, že tam jednou budeme žít, i když víme, že bydlení tam není vůbec levné. Máme tam totiž pořád co dělat, co vidět a co si užívat, a myslím, že to město má beztak ještě mnohem víc k nabídnutí, než o čem vůbec víme, protože my se obvykle vracíme pořád dokolečka k těm věcem, co už známe a milujeme, a na další zkoumání vlastně ani nemáme čas 😀

Napadlo mě tedy sepsat takový seznam inspirace pro ty, kteří se do Brightonu či okolí chystají, případně přemýšlí, proč tam vůbec jezdit a co je tam k vidění. Napadne-li někoho něco dalšího, co jsem vynechala, směle přidávejte do komentářů, budu ráda za každý tip navíc 🙂

Pořád nemůžu uvěřit, že už je březen. Počasí se chová značně nestabilně, chvíli tvrdí, že už je ready na to jaro, den nato (co den, pár hodin) láme stromy vichřice, je tma a zachmuřeno jako v hororovém filmu a já přemýšlím, jestli mám dát psům pláštěnku nebo co mám proboha dělat, když je mám jít venčit a leje jako z konve.

Minulý týden jsem ještě pořád bojovala, hlavně ze začátku. Měla jsem dny, kdy jsem večer nemohla vůbec usnout z nervů. V hlavě se mi honily nepříjemné myšlenky jako že to tu nedám, proložené všemi těmi zprávičkami, co mi šéfka zanechala v diáři, všemi možnými nesmysly, co mám jak dělat a co jak chce. Snažila jsem se, co to šlo, si to tak nebrat. Vysvětlovala jsem sobě samé, že to nemyslí tak zle, jak to zní napsané nebo jak mi to někdy říká osobně, a že nejsem debil a ona mrcha. Prostě má svou představu a je na ni silně vysazená, na to má nárok. Byla jsem ale hrozně unavená, měla jsem toho moc a naprostý nedostatek volna a PMS způsobily, že se mi několik dnů opravdu nespalo dobře a budila jsem se dost vyděšená, co zase bude a jak to mám vydržet.

V tyhle dny obzvlášť, když mám chvilku, brouzdám po Pinterestu a snažím se nalovit nějakou relaxační nebo tvořící inspiraci a něco pro potěchu oka a duše. Mám toho nějak dost, počasí je krajně nestálé a já vlastně ani nevím, jestli mám radši ty dny, kdy je pod mrakem a stromy na zahradě láme vichřice, nebo ty, co se tváří jako jaro. Stejně mám málo času na to, abych jedno nebo druhé pořádně využila.

V úterý mě tedy zaujal článek, co nekoloval po Pinterestu, ale po Facebooku, a představoval nový „trend“ či co, podle nějž se jeho vyznavači sprchují a koupou s pomerančem nebo některým jiným citrusem (ovšem ne s grepem, ten prý je v tomto směru nějak méněcenný a používat se nemá, tak pozor 😀 No nevím, nejspíš někdo chtěl tomu trendu stanovit nějaká pravidla, a tak si vytáhl z paty, co ho zrovna napadlo. Nevím, jaký jiný důvod by měla mít takhle grepová diskriminace), a to tedy ne pro to samotné koupání, ale aby ho v té sprše či koupeli mohli krásně a mysl očistně zbaštit jako to čuně.