Začínám se cítit zase trochu jako člověk. Pocit z ubytování je najednou úplně jiný. Přijdeš domů a neočekáváš, že za pět minut na to dorazí kretén a zkazí ti odpoledne. Jediné nádobí, které najdu v kuchyni po návratu z práce, je to naše. A když něco uklidím, tak to zůstane tak, tak jsem to udělala.

Jsme hodně unavení, já mám pocit, že bych mohla spát klidně měsíc v kuse, ale ono je to možná i tím, že zmizelo drama. Najednou si konečně můžeme po strašně dlouhé době doopravdy oddychnout.

Mimochodem, slyšeli jste o tom plechu z rakety, co vylovili z moře? Jo, to je u nás 🙂

Soused je konečně pryč! Tahle nevydařená kapitola našeho života je tedy snad za námi a já jen doufám, že to nenapáchalo na mých nervech nenapravitelné škody. Abych řekla pravdu, v tuhle chvíli mám pocity všelijaké, dobře mi moc není, i když mám samozřejmě radost, že jsme osaměli. Nevím, nakolik za to může on, a nakolik v tom jedou i jiné věci, tak snad se to brzo spraví. Znáte takový ten pocit staženého žaludku, kde ale prostě nevíte, odkud to jde? Napadá vás spousta důvodů, ale nic není tak zlé a akutní, aby z toho člověk musel mít vyloženě vředy? Je to na houby. Třeba je to souhra toho všeho.

Myslím, že ten závěr si užijeme. Z ostrova se pomalu vytrácí poslední zbytky kolegů, což my na naší straně ostrova během týdne až tak nepociťujeme, ale při pravidelné sobotní návštěvě centra je to znát. Je tam ticho, klid, čisto. Do obchodu se vrátily slevy a je tam míň lidu, celkově si někdy připadáme, že jsme tu na celém ostrově sami.

Dostáváme teď taky dvoudenní víkendy, po nichž se člověku vrátil pocit pondělního rána – doteď jsme ho moc neznali, přes jeden den volna si člověk nestačí zvyknout, to je takové malé plus toho jinak náročného rozvrhu. No ale stejně – dvoudenní víkend! To je taková nádhera <3

S tím naším sousedem se to má tak, že bych mohla psát denně články o tom, co zase provedl, a pořád by mi nedocházel materiál. Protože to prostě nepochopíš, a denně to nechápeš čím dál tím víc 😀

Tohle všechno píšu díky Klubu Snílků a inspiraci, kterou ve mně vzbudila Dragita zveřejněním tohohle obrázku a zadáním tématu týdne „Pouto„. Tohle je totiž o světě, s nímž mám silné pouto já.

Takže, jdeme se trochu odhalit, ne? 🙂 Uf.

Občas snílkovi do života přijde určitá fantazie, určitý svět, který ho už nepustí. Už s ním zůstane, protože se v něm skutečně našel. Tam je doma, tam cítí, že patří, to je jeho vnitřní svět. Láska, kterou pro ten svět pak navenek projevuje, může vypadat povrchně, nezajímavě, nepochopitelně. Možná ani pochopitelná není. Pokud taky nejste snílek a neznáte ten pocit, jeho skutečnou hloubku.

Spousta lidí se třeba takhle našla ve světech Harryho Pottera nebo Pána Prstenů. Jak říkám, navenek se to může projevovat jako poměrně povrchní záležitost – „fanouškovství“. Ale co je za tím doopravdy? To, že ten snílek, co ho v sobě nosíte, našel svůj domov a ví, že tohle je ono. Což o to, v HP se vidím taky, ten svět miluju a v tuhle chvíli máme s panem M. konečně po všem tom snění koupené lístky do HP studií ve Watfordu, kam jsme toužili jít už velmi dlouho 🙂 Ale jsou i další světy a může jich být mnoho – buď je to tím, že jsem obecně multifokální a nevybírám si nikdy jen jeden šuplíček, nebo je to možná pro snílky normální – zkrátka jeden z mých hlavních světů je ten, který jsme si vytvořili se snílky v jedné dávno zapadlé RPG, o které se tu občas zmiňuju, takže možná je na čase se s tím trochu víc svěřit…

Pondělí

Soused si konečně lehce naběhl, když mě našel v kuchyni, jak cídím, a optal se mě na to, takže jsem záminku samozřejmě hned využila k tomu, že jsem se zeptala, jak to bude s tou koupelnou, že já svou část dohody držím a pořád čekám. On se na to zatvářil jako jestli jsem spadla z višně, prohlásil, že nikdy nic takového neřekl a že svou část dodržuje, protože po sobě vždycky uklízí. Nezmohla jsem se na pořádnou reakci, hádat se netoužím, ale opáčila jsem, že to rozhodně řekl, a dala jsem najevo své pochyby o tom jeho uklízení alespoň zvednutým obočím a otázkou:“Really?“. Vypadal, že vážně nechápe, o co mi jde, a řekl, že prý jediné, co povídal, bylo, že vyluxuje a vytře, a že koupelnu a záchod může uklízet pan M., zatímco já dělám tu kuchyň. No to už jsem vůbec nebyla schopná okomentovat. Mozek mi prostě zamrzl, nedokážu pochopit, jak si někdo může myslet, že je takové rozdělení fér, to mi prostě hlava nebere, i kdyby nakrásně luxoval a mopoval každý den, což rozhodně nedělá, udělal to jednou. Zato já z kuchyně denně vynáším odpadky, denně umývám sporáky od oleje, denně ometám drobky a denně se potýkám s jeho potravinami nebo nádobím – minimálně s kastrolem oleje, který mu na tom jednom sporáku stojí permanentně.

Nemám ráda všechny ty facebookové virály, ať už jde o všelijaké tagy, nominace a podobní debiloviny, nebo o něco vážnějšího. Ještě horší je, když přerůstají ve virály celovirtuální a jejich příznaky najdete i všude jinde, jako třeba na Youtube, Amazonu a kdovíkde ještě.

Už léta držím tak zvanou idietu, to znamená, že co se ke mně hrne médii, raději moc nesleduju. Jako cholerik a patologický alergik na nespravedlnost ve světě a pocit bezmoci vůči jakémukoli útlaku (obvykle plodícího z ega a obecného kreténismu) považuji za nezbytně nutné pro svou mentální rovnováhu i pro své okolí, abych to se čtením a sledováním toho, co se „děje ve světě“, moc nepřeháněla. Ty uvozovky jsou tam schválně, protože jak se ti všímavější z vás už patrně dovtípili (nebo tomu snad jsou aspoň na stopě), to, čím náš krmí média a hlavně podobné vlny, zdaleka nemusí odpovídat skutečnosti a většinou neodpovídá. Něco je úplně jinak, něco je jen zveličené, mnohé je zamlčeno a o některých věcech se nemluví vůbec – a to úplně stačí k tomu, abyste si díky požívání podobně filtrovaných informací vytvořili dost neúplný, zavádějící nebo zcela mylný obrázek o světě.

Už je nás zase míň. Odjeli dva Bulhaři, kumpáni našeho souseda, a my zase o něco víc trpíme, protože místo u nich teď tráví veškerý volný čas samozřejmě doma. Kdo jiný by se s ním taky bavil, žejo.

Aspoň už nám ale nehlásí, že jedou za dva týdny, za týden, za tři dny, zítra… jak to měl neustále potřebu dělat a doprovázet hláškami buď že jim závidí a taky by jel, nebo že nemůže, protože potřebuje ušetřit ještě tolik a tolik peněz, protože ten jeho slavný výlet do Asie ho bude stát asi tolik a tolik, a že příští rok asi přijede jako zahradník, že si myslí, že je to mnohem lepší job, že deset měsíců tady je hrozná doba, že na nějakých pět to ještě jde, ale že jeho kamarád říká, že těch deset je hrozně moc (ani jeden z nich tu přitom nebyl dýl než půl roku), a co myslíme my.

My nemyslíme nic, ani jsme se ho na nic neptali, ale co naplat. Někomu, kdo nemá dost sociální (ale i normální) inteligence na to, aby pochopil, že hlasité chroptění, chrchlání, flusání a extrémně afektované zívání v půl třetí ráno, zvlášť když mu to trvá třeba třicet nebo čtyřicet minut, prostě musí zákonitě někoho probudit, nedojde ani po stopadesáti společně strávených obědech, kdy zarytě mlčím a zírám do talíře, ať mektá cokoli, že to nikoho proboha nezajímá. Občas k něčemu samozřejmě neochotně odpovíme, ale většinou mluví on a pořád se opakuje. A jako by to nestačilo, teď začal počítat ještě svoje dny do odjezdu a hlásat, že my jedeme tolikátého a tolikátého, a že to tedy máme taky už jenom za tolik a tolik týdnů. Vzhledem k tomu, že to víme, vážně nevím, co mu na to mám jako říkat.

Tak Compass máme hotový! ✓

Tak už nám to začalo. Deep cleany.

V pátek, včera a dneska jsme se to učili na Nautilu, největší chatě na ostrově, abychom dnes mohli konečně začít mnou obávané unity, tedy chatky nejmenší.