Domů
M.
Za hranicemi všedních dní
    2019-22: Domestic couple
    2021: Scotland Trip s panem M.
    2019: Cornwall Roadtrip v 9ti Dnech
    2019: Italy Roadtrip
    2018: Scotland Trip s Maude
    2017: Au-pair potřetí
    2016: Bali
    2016: Aljaška
    2015: Isles of Scilly
    2013-14: Au-pair v Anglii
    Myšlenky nejen cestovní
Jiné psaní
    Poesie
    Drabbloviny, próza...
Tipy & recenze
Životní filozofie
    Minimalismus
    Projekt Eliminate
EN
Phoenix Rise - Blog Em Phoenix
  • Domů
  • M.
  • Za hranicemi všedních dní
    • 2019-22: Domestic couple
    • 2021: Scotland Trip s panem M.
    • 2019: Cornwall Roadtrip v 9ti Dnech
    • 2019: Italy Roadtrip
    • 2018: Scotland Trip s Maude
    • 2017: Au-pair potřetí
    • 2016: Bali
    • 2016: Aljaška
    • 2015: Isles of Scilly
    • 2013-14: Au-pair v Anglii
    • Myšlenky nejen cestovní
  • Jiné psaní
    • Poesie
    • Drabbloviny, próza…
  • Tipy & recenze
  • Životní filozofie
    • Minimalismus
    • Projekt Eliminate
  • EN
Browsing Category
2013-14: Au-pair v Anglii
2013-14: Au-pair v Anglii•Za hranicemi všedních dní

Narozeniny v příliš velkém stylu

19/08/2014 by Em Phoenix 8 komentářů

Milé děti. Virtuální dovolená stále trvá, nicméně dnes mi zasvitlo na lepší časy. Zničehonic to naskočilo a internet po minutě nevypadl – dokonce ani po dvou – a jelikož jsem zrovna měla na příjmu svého dvorního ajťáka Ježíše (Ježíš je nejvíc, Ježíš je bůh… znáte? Ne? Buďte rádi, je to děsně chytlavý), hned jsme se chopili příležitosti, naistalovali Team Viewer a začalo prohrabávání počítače. Zatím je v něm asi kolem třiceti virů, ale jinak to prej neni tak zlý 😀 Každopádně internet zatím nevypadl, a tak skoro i začínám věřit, že to bude fungovat a že nebudu příští dva měsíce bez počítače, což bych upřímně řečeno moc nedala. Už ty dva týdny mi daly dost zabrat.

Existují tři základní typy blogerské krize:

  1. strašně chce psát, sedí u otevřeného editoru, ale prostě neví, co
  2. strašně nechce psát, ví co a ví, že to potřebuje vypustit, ale nechce se mu
  3. strašně chce psát, ví, co, ale nemůže – a to několik dloooouhých dní až týdnů

A do toho skoro všechna odpoledne volná, tolik byste toho mohli napsat, nebo upravovat fotky nebo číst, no ale nemůžete nic, notebook se většinou ani nedá spustit, neustále probíhají kontroly a restarty a při každé příležitosti Avast najde nějakou další libůstku a zase čištění, restart a další dlouhá kontrola. No nepicli byste se?

No vy možná ne, vy jste normální.

Continue reading

2013-14: Au-pair v Anglii•Za hranicemi všedních dní

Návštěva

12/08/2014 by Em Phoenix Žádné komentáře

Článek publikován se zpožděním, bojuju s výpadkem internetu. Ale i když je už o pár dní neaktuální, nechtěla jsem ho úplně vypustit 🙂

S další Ashleighinou dovolenou (tentokrát Turecko) jsem si opět o něco víc uvědomila, jak už ji nemohu ani cítit a jak se mi uleví, když tu ani ona, ani Nigel nejsou. Mám z nich prostě stažený žaludek. Štvou mě. Všechno, co ona dělá se svým životem, je podle mě špatně, a nemohu si pomoct než ji soudit, nebo spíš toužit ji napravit a trpět vědomím, že to nejde, že je to absurdní představa. Dokonce jsem se už (téměř) vzdala myšlenky dát jí někdy dárkem nějakou četbu od Lea Babauty nebo Francine Jay. Ale nemůžu si pomoct na to aspoň nemyslet, zvlášť, když v tom nejsem sama. Vidí to všichni, jen ona ne – a Nigel ji v tom samozřejmě bude podporovat, jelikož je to pro něj nesmírně výhodné. Měla bych se na to vykašlat, ale při trvalém soužití, kdy po mně den co den chce nějakou blbost, mi to jde těžko.

pearlbed.jpgTak jsme si alespoň ještě na ten týden odpočali. Pracovali jsme jen dokud bylo co důležitého dělat, takže jsme se nepřetrhli s dodržováním časů a dobře jsme spali (vstávat jen o hodinu později je pro mě prostě obrovský rozdíl), postupně jsem si zařizovali pokoj k obrazu aspoň trochu svému, donesla jsem si sem odkapávač na nádobí (snad mi na něj nepřijde), mám kyblík na to špinavé, v němž ho nosím dolů, ale když to jde, co nejvíc se toho snažím mýt tady – když je zrovna teplá voda.

Krom toho jsem si obarvila vlasy zpět na pořádnou červenou, po níž se mi stýskalo (Féria bude asi nadále mou oblíbenou značkou, chytá fantasticky), začala jsem konečně přechroustávat všechny uložené e-booky a opět s jejich pomocí brainstormovat nad tím vlastním, jednou nebo dvakrát jsme se vykoupali v bazénu (bohužel nám to víckrát nevyšlo), na víkend jsme si sem konečně pozvali mé milé Mauďátko, což bylo boží, a taky se nám samy od sebe zrušily další dvě práce, takže nám zbyla už jen čtvrteční Janice a páteční kancelář u Victorie. Ta kvanta volného času! Odpolední poklidné spánky či počítačování, hraní na nástroje, koukání na filmy či na Přátele a ohromné množství mazlení se s kočkami i s Daisy (ten čumák dole na fotce patří právě jí), to všechno pěkně v poklidu a příjemné atmosféře – alespoň dokud je pinda pryč. Až se dnes v noci vrátí, kdoví, jak to zase všechno bude.

Continue reading

2013-14: Au-pair v Anglii•Za hranicemi všedních dní

Problémy v ráji – ale však už to máme za pár

30/07/2014 by Em Phoenix 9 komentářů

Jsem zahanbená.

Obavy z toho, jak to tu všechno budeme mít zařízené (spíš tedy nebudeme), nám zkazily neděli, bylo nám od toho všeho zle, hledali jsme odvoz domů a já brečela. Náš rozhovor s Ashleigh a Nigelem o tom, jak se nám ty plánované změny nelíbí a jak je toho už prostě moc, nevyšel úplně nejlíp. Ashleigh se ho skoro vůbec neúčastnila, jen nám vyčetla, že máme příliš mnoho věcí, velmi okatě se zajímala o to, jak to jako hodláme odvézt, vytkla nám, že vaříme příliš „kořeněné“ jídlo, jehož pach se špatně vyvětrává (to je tak, když někdo neumí ani osolit a opepřit kuře), že jsme po celou dobu, co tu nebydlela, byli velmi nepořádní v uklízení nádobí a že její kuchyň nebyla taková, jakou si ji pamatuje (ne jen kvůli nám, i ona tu samozřejmě měla dost bordelu, přesto to ale zabolelo).

My jí, nebo spíš Nigelovi, který ten hovor prakticky vedl (rozčiluje mě, jak se tu staví do pozice hlavy rodiny), zkoušeli vysvětlit, že mít vše pohromadě, aby mohla mít své soukromí – a my taky – je skvělý nápad, ale že je ten pokoj opravdu malinký, lednička je velmi hlučná, nemáme teplou vodu, abychom si tam umyli nádobí (a vlastně ani dřez, jen malé koupelnové umyvadélko, které se k tomu účelu fakt nehodí) a že nevíme, jak to bude fungovat. Snažili jsme se jí vysvětlit, že jsme nešťastní, protože od té doby, co nás vystěhovala z annexu, to bylo pořád jen samé „tohle nesmíš mít tady, tohle nesmíš mít támhle“, něco vymyslí, my si na to zvykneme a vzápětí už je to zase „tohle nefunguje, musíte to udělat jinak“. Nemáme nic proti změnám, ale co jsme v domě, bylo jich až příliš i na nejvíc flexibilního člověka, a ať si říká, co chce, my se už dávno necítíme v domě vítaní, neboť nás neustále systematicky utlačuje a vyhání do toho jednoho malého pokoje, o němž ovšem taky vzápětí řekne, že si vlastně moc nepřeje, aby se k takovým účelům používal. Tak chce nás tu nebo nechce? Musí si to konečně rozmyslet a musí to tu zařídit tak, aby byl příští au-pairák spokojen, jinak se jí na tu nabídku všichni vyserou a nebude tu mít nikoho.

Kam se poděly ty sliby, že budeme mít kuchyňku v utility roomu? Kam se poděl náš soukromý annex, do nějž jsme sem přijeli? Kam se podělo naše placení obtýden, které nám slibovala začátkem roku? Včera nám platili po tak strašně dlouhé době, že to ani nespočítám.

Continue reading

2013-14: Au-pair v Anglii•Myšlenky nejen cestovní•Za hranicemi všedních dní

Lednička

25/07/2014 by Em Phoenix 5 komentářů

Opět v Anglii. Dovolená byla vcelku krátká, ale příjemná, i přes ta ohavná vedra a únavné návaly lehkých depek. Čas strávený s rodinou je k nezaplacení, přátelé rovněž, trochu podrbat, dost se zasmát, trochu si po dlouhé době přihnout a pokouřit kvalitní vodní dýmku, a nejlepší jsou samozřejmě ty moje ženský, všechny ty báječný baby, co je mám tu čest nazývat kamarádkami a s nimiž je taková prdel (a ještě k tomu jsou všechny pěkný, jelikož mám přece vkus, neasi ;)).

Doma v ČR je ale podivně hlučno a prázdno. Přes veškerý ten lomoz zvenku člověk neslyší, co se mu děje uvnitř, a ztrácí kontakt s tím, co chce a kdo je.

Doma v Anglii je to o hodně lepší, ale taky to má svoje čím dál tím vypasenější mouchy, tak třeba tu ledničku, co nám Ashleigh nasádlovala do pokoje, a která tu teď skoro nepřetržitě velmi hlasitě bručí. V noci mi z toho hrabalo, teď to přehlušuju klapáním do klávesnice (a taky mi náladu spravila nádherná buřinka – těch je tu fakt pomálu), ale vím, že brzy zase bude noc a že to nedám.

Continue reading

2013-14: Au-pair v Anglii•Myšlenky nejen cestovní•Za hranicemi všedních dní

Co se vlastně všechno dělo a děje

18/07/2014 by Em Phoenix 15 komentářů

Milé děti,

nemůžu uvěřit, že už je to víc jak dva týdny, co jsem se tu vyzpovídávala deníkově. Za těch sedmnáct dní se toho stalo neskutečně moc, a kdyby se mi chtělo o každé té akci a myšlence napsat samostatný článek, mám co dělat do října. Naštěstí se mi nechce.

S Victorií to dopadlo tak, že jsme tam v pátek šli a vyřešili to dokonale britsky. Chladně jsme se na sebe usmívali, suše se zdravili, bez skutečného zájmu se ptali, jak se má, a odpovídali na její stejný dotaz vůči nám, mysleli jsme si svoje a věděli jsme, že už to máme beztak za pár. Dopředu jsme si totiž promysleli všechny možné situace a došli jsme k závěru, že nemá tak docela smysl se v tuhle chvíli hádat a posílat ji do řiti, jelikož za nějaké dva měsíce máme beztak jet domů, a jelikož by to finančně byla ztráta poměrně citelná, ať už bychom vypustili celý pátek, nebo jen ty dvě hodinky, kdy uklízíme její dům.

Bohužel hned další týden nato přišla další perla – vůbec nebyla doma a neobtěžovala se zanechat ani peníze, ani vzkaz nebo poslat sms, takže jsme jí opět museli psát, co se děje, a odjet bez peněz. Po pár hodinách nám odepsala, že se omlouvá, ale nestihla ty peníze zařídit, než odjela na dovolenou, že toho nějak bylo moc nebo co. Upřímně řečeno teď mám plno jiných věcí, jimiž se zabývat, takže nemůžu slíbit, že si příště dám tu práci jí konečně něco říct (tedy jako že do očí, po zprávách jsme jí toho už řekli docela dost), a hlavně je tu pořád to rozhodnutí viz výše, ale ztratila jsem k ní veškeré sympatie a jak jsme ji na začátku měli rádi, teď nám ohromně leze krkem a snad by se dalo i říct, že jí jako osobou dost pohrdáme. Takové zacházení je prostě nepřípustné, je to od ní podlé, hnusné a sprosté, a kdyby nám nešlo o pozitivní reference… jen mě rozčiluje, že to je skoro vždycky něco. Poslat někoho, kdo se vám takhle vysmívá, do prdele, je očistný proces, a já bych mnohem radši udělala to, než zatínat zuby, uklidňovat se, obhajovat si dospělejší chování a pak se z toho vyventilovat kupováním pěkných bílých šatiček. Ale nenaděláš nic, holt se nám to posílání do prdele nehodí do krámu.

Continue reading

2013-14: Au-pair v Anglii•Za hranicemi všedních dní

Těžký týden, jak jsme se odreagovávali a jak jsme se naštvali

01/07/2014 by Em Phoenix 8 komentářů

Kdepak debordelizování, to mi vždycky spraví náladu. Akce „Pronájem domu na prodloužený víkend“ je za námi a já se zas snažím nabrat trochu pozitivity, abych s ní zalepila ránu vzrůstajícího stresu a touhy jet domů – nebo ne nutně domů, jen prostě kamkoli jinam, abychom tu už konečně všechny mohli poslat do háje.

Akce to byla šílená. V Hovu jsme měli celkem příjemné ubytování, na gauči se nám spalo kupodivu dobře a byl tam na horním patře celkem klid. Ovšem každodenní ježdění na 7:30 zpátky na Thakeham nám dávalo zabrat, hlavně tedy proto, že jsme naprosto nechápali, proč tam proboha máme být tak brzo, když hosté ještě dávno spí. Nepotkali jsme se s nimi mockrát, přijeli o noc později, ale i tak stačilo.

Hotelové posluhování opravdu není nic pro mě. Tři rána po sobě zjišťovat, jestli v tom pokoji někdo je nebo není, potkat se s jedním obyvatelem, když se zrovna vrací ze záchoda a já mu stelu postel, do níž se ovšem hodlal vracet, vlézt jednomu návštěvníku do pokoje, když ještě spí (naštěstí si toho snad nevšiml), nemoct si tu nikde nic položit, ani tu vlastně být, protože to už není můj domov a bydlí tu někdo jiný, nemoct si tu samozřejmě ani uvařit, takže obědy jsme museli řešit jinak, k tomu to samotné stěhování a prakticky celodenní práce nebo alespoň pohotovost. Denně přejíždění tam a zpátky, naprosto pošahaná sprcha v Hovu, brutálně štípavý šampon do očí… to tedy s celou tou akcí nesouvisí, to byl můj šampon, ale taky mi to nepřidalo 😀

Celkově minulý týden byl prostě totální chaos, všechno na hlavu a my neměli prakticky žádný volný čas a hlavně žádné útočiště, jen ten náš horní pokojík, a tam jsme se dostali jen na spaní. Po celý den jsme jinak byli jako služebníci, ne tak docela vítaní ve dvou cizích domech. Do obou nás někdo přinutil jít a ani v jednom se nikdo netvářil nadšeně, že tam jsme. A člověk čím dál tím víc sní o nějakém tom vlastním bydlení, kde bude fakt doma a kde mu všichni můžou políbit prdel.

otuzilci.jpg

Continue reading

2013-14: Au-pair v Anglii•Za hranicemi všedních dní

To je to tvý stěhování vzdušnejch zámků ♫

24/06/2014 by Em Phoenix 3 komentáře

Už zase se stěhujeme. Co my všechno pro tu babu neuděláme!

Zadařilo se jí, dům sice pořád ještě neprodala, ale na posledních pár dnů v červnu si ho alespoň pronajala banda cizinců, co jede závodit do Ascotu (velká zdejší událost) a nesehnala na poslední chvíli hotel s tolika pokoji. A tak musíme nejen všechno totálně vycídit, vyklidit a připravit, hlavně ale taky musíme evakuovat náš vlastní pokoj a na pár dní se přestěhovat do Hovu, o který se budeme dělit s Nigelem, zatímco Ashleigh bude na Glastonbury. Ať mi někdo někdy zkusí říct, že nejsem flexibilní zaměstnanec.

Continue reading

2013-14: Au-pair v Anglii•Za hranicemi všedních dní

Stonehenge Summer Solstice 2014

23/06/2014 by Em Phoenix 13 komentářů

Na dokumenty o Stonehenge a podobných záležitostech jsem byla vždycky trochu ulítlá, stejně jako na keltské kříže, hrobky, magii a podobná témata. Teď už z toho neblázním tolik jako v pubertě, ale pořád k tomu ještě mám vztah, láká mě to a mám to na seznamu věcí, které si přeju pochopit, až umřu.

Když mi tedy někdo na facebooku v rámci úplně nesouvisející konverzace řekl, že Stonehenge bývá kompletně otevřen veřejnosti při slunovratech a že to je naprosto parádní akce, zasel mi do hlavy brouka a ta představa, že bychom se tam mohli jet podívat, když jsme jen pár hodin autem odtamtud, mi nedala spát.

A pak se stala spousta jiných věcí a já na to docela pozapomněla a bůhvíproč jsem měla zato, že se to koná až někdy v červenci, když se najednou podívám do kalendáře a hergot, ono je to už tuhle sobotu? Fuuu… 😀

No, ale nakonec jsme to zvládli, pan M. naštěstí nedal na moje obavy, že to časově a silově nedáme, zavelel, že se prostě jede, a tak se prostě jelo.

fb.jpg

Continue reading

2013-14: Au-pair v Anglii•Za hranicemi všedních dní

Squizzie

17/06/2014 by Em Phoenix 10 komentářů

V noci na pondělí nám umřela Squizzinka. Našla jsem ji ráno na gauči a nevím, co bylo horší: ten první pohled, kdy mi došlo, že leží v nezvykle ztuhlé pozici, zvrácená trochu na záda – což nemohlo znamenat nic jiného – nebo když jsem splašeně vyjekla „Squirell!“ a ona se ani nehla, a nebo když jsem do ní šťouchla polštářem a zjistila, že je skutečně úplně tuhá a že už prostě není. Po celou tu dobu mi to bylo jasné, ale člověk tomu prostě nemůže a nechce uvěřit. Přišlo to nečekaně a zasáhlo nás to jako už dlouho nic.

V šoku člověk neuvažuje. Vystřelila jsem nahoru po schodech zpátky do našeho pokoje, abych to okamžitě v slzách vyhekala na pana M. Nevím, proč to člověk má potřebu okamžitě sdělit, proč prostě nepočká, až ten druhý sejde dolů. Ale to nejde. Musí to vědět okamžitě a nějaká část mozku jako by si myslela, že až seběhne dolů, zjistí, že jsem se spletla a byl to jen planý poplach.

Samozřejmě, že nebyl.

scs.jpg

Od té doby je v domě divné ticho. Squizzie nebyla výjimečná jen tím, že jí právě tenhle měsíc bylo 18 let, měla i velmi unikátní chování. Byla jako miminko, pořád za námi chodila a kdykoli někoho z nás spatřila, pozdravila ho velmi hlasitým chraplavým křikem (to se snad ani nedá označit za mňoukání), a jinak to ani neuměla. Křičela na nás pořád a my nikdy nevěděli, co chce. Bylo to jako hrát staré Simsy, kde mimino brečí a vy se musíte trefit – buď chce nakrmit, pohoupat nebo abyste mu zazpívali, a obvykle musíte vyzkoušet všechno, než nakonec natrefíte na tu správnou možnost. Squizzie byla stejná, a když jsme ji vzali do náruče a zrovna se trefili, packy měla pěkně složené na rameni svého nositele, předla a už ani necekla.

Continue reading

2013-14: Au-pair v Anglii•Za hranicemi všedních dní

Předčasné bilancování

16/06/2014 by Em Phoenix 3 komentáře

Začalo mi docházet, že jedu asi tak za čtyři měsíce domů, a mám z toho šok. Vůbec nechápu, kam ten čas zmizel. A už mám zase plnou hlavu všeho, co mě čeká doma a co by život mohl přinést dál.

S panem M. už z hlavy nejsme schopni dostat vztek na Ashleigh za to, že nás de facto vůbec neplatí a že pro ni pracujeme za stravu a mizerné ubytování (mizerné v tom, že nemáme moc soukromí a musíme se hodně omezovat). Dalo se to očekávat. Doteď jsme měli tolik práce, že jsme prostě neměli čas nad tím přemýšlet, ale jen co jsme práce zkrouhli, vlila se nám do hlavy vtíravá myšlenka na to, jak jsme se jinde mohli mít jinak, a co by kdyby – všechno pocházející z toho prostého egoistického neduhu, z touhy porovnávat se s druhými. Kdybychom na druhé kašlali, mohlo by nám to být jedno, vždyť se peněžně máme dobře, tak proč to řešit? No protože nás to samozřejmě hrozně štve.

sunset2.jpg

Continue reading

Page 2 of 5«1234»...Last »

Hledátko

Ahoj! Jsem Em.

Czexpat v Anglii, anglofil, fénix. 34letý snílek, kočkomil, kávoholik, potterhead (a vůbec nerd), „potížista“ a minimalista, snažící se o low-waste životní styl. Bloger od roku 2005.

Kontaktuj mě:

em@phoenixrise.cz

Štítky

au-pair blog cornwall cybertown domestic couple halloween Italie junktown podzim Recenze skotsko sny Stampede steampunk Stonehenge tipy vánoce Výzva: Vylepši svůj blog za 30 dní wtf zero-waste

Sem napsala (stáhni zdarma):

® 2011 All rights reserved.