Pinda je v Itálii, Nigel je tam s ní, a já se začínám rozpomínat, jak by měl normálně vypadat život. A je to strašně zvláštní.

Mám pocit, jako bych se na spoustu věcí dívala úplně novýma očima. Jako by mi Ashleigh na čas předala otěže mého života, a všechno, co bylo doteď špatně a divně, automaticky přeskočilo do správných, logických kolejí.

Ze sklepa jsem si přinesla rychlovarnou konvici. Rozhodla jsem se, že na tu její kovovou a plynový sporák už nemám nervy, uvařit na něm vodu trvá tak strašně dlouho, že z dělání čaje nebo kafe se stalo utrpení, nikdy nevím, kolik vody tam leju (konev je těžká, špatně se to pozná), takže jí vždycky je zbytečně moc nebo naopak málo, a ať mi nikdo netvrdí, že vařit vodu takhle je ekonomicky výhodnější než pitomá rychlovarná konvice, co má hrnek vody uvařený dřív, než si stihnu nachystat hrnek na zalití.

Samozřejmě představa, že bych jí něco tak prostého a jednoduchého mohla jen tak říct, a ona by řekla něco jako že samozřejmě, proboha, to dá rozum a ať určitě používáme raději tu rychlovarku, je divná a nereálná. Těžko to vysvětlit, ale s ní se prostě opravdu nedá mluvit.

Už jen ohledně té konvice cítím lehce stažený žaludek. Vím, že se jí nebude líbit, že jsem ji vytáhla, když mi řekla, ať ji nepoužíváme. Vím, že by jí ta konvice byla trnem v oku i proto, že stojí na lince v naší kuchyňce. Možná, jen možná, by ji byla schopná překousnout, kdyby byla někde schovaná, jenže v tom to právě vězí – život nemůže být praktický a nemůže dávat smysl, když máte všechno kuchyňské náčiní schované a vyndaváte ho před každým použitím, abyste ho pak zase museli zandat. Totéž platí o našem košíku s kořením na vaření, o naběračkách, vařečkách atd., nebo i o pitomé piksle s cukrem, pro kterou nechci vždycky chodit do skříně, když si chci něco osladit. Chci ji mít postavenou na kuchyňské lince vedle konvice, nad šuplíkem s příbory, abych mohla snadno zalít čaj, osladit, zamíchat lžičkou a tu pak hodit do dřezu nebo rovnou opláchnout. Je to k neuvěření, jak se v Ashleghině domě i z tak pitomého a prostého rituálu jako vaření čaje stane nepříjemně obtížná věc, zahrnující přecházení z jednoho místa na druhé, velmi obtížnou logistiku a starosti o to, co kde smí zůstat poté, co si ten čaj uděláte. Když si udělám čaj, tak si s ním chci jít hned sednout a ne sakra uklízet.

Katarze. Po tom všem stresu a všehosesraní mám žaludek úplně vycukaný z toho, jak se věci najednou začínají dávat do kupy a problémy vyjasňovat.

Měli jsme pořádné nervy a hodně zařizování a plánování okolo Ashleghiných padesátých narozenin, a nakonec jsme to zvládli a dokonce nám pochválila vybrané přání s pávem – prý se jí vždycky líbila představa mít pávy na Thakehamu.

Jo jsme po tom nedorozumění s výpovědí slíbili, že tedy ještě dvakrát přijdeme, aby měla víc času někoho najít, a jak se nám tam včera nechtělo, to vám nevypovím. Nám se k ní nechtělo chodit už pořádných pár měsíců, ale teď už to bylo prostě moc. Všechno v našich tělech řvalo, že to prostě nechceme udělat, bylo nám špatně a byli jsme v depresi. A pak to najednou dobře dopadlo. Byla toho dne nebývale příjemná a usměvavá, zase jsme na sebe hráli šarádu, jak se máme vzájemně rádi či co – typická anglická věc, řekla bych – a to i přesto, že jsem toho dne musela vyklízet naprosto shnilý, rozložený obsah její lednice, plesnivé sýry a zeleninový šuplík v tekutém stavu. Všechno to samozřejmě páchlo nepopsatelným způsobem a já si mohla ukroutit hlavu, jak to může někdo nechat zajít tak daleko a tak brutálně nevědět, co se mu děje v jeho vlastní lednici.Bylo v tom ale taky určité zadostiučinění. Jednak ráda dělám věci, u nichž je poznat rozdíl – a vyhodit půlku lednice je rozhodně rozdíl – a jednak jsem si tím sama pro sebe potvrdila, že tu děláme opravdu dost a že jsme pro ni dost důležití. Nějak jsem ohledně toho měla v poslední době pochyby a dávaly se do mě chmury a tohle mě nakoplo.

Konečně sedim…

To je taková pohoda, že si to zaslouží minutu ticha a uvaření kafe.

Tenhle týden dostáváme zabrat ze všech stran. V pondělí to mělo být naposledy, co jsme dělali u Jo, a ona na konci čtyřhodinové session prohlásila, že netušila, že je to tak urgentní a že ji tak narychlo opustíme, když ještě nemá náhradu. Řekla, že si myslela, že nás napadne, že to k ní není fér, a že zůstaneme, dokud někoho nenajde. Zase jednou nám parádně zkazila náladu a celý večer.

Květen utíká jako nic. Ruka se trochu umoudřila, bolest jsem vyhnala koňskou mastí, obvazováním a snahou se trochu šetřit. Počasí stojí za houby, ale život se na pár dní stal přesto zajímavějším, když panu M. přijel na návštěvu z Čech kamarád do anglického deště, jeho bývalý spolužák, spolubydlící z koleje a nejlepší kamarád Patrik.

Bylo kolem toho dost stresu, už jenom zeptat se Ashleigh, jestli by tu mohl někdo na pár dní bydlet – žít v tomhle jejím světě je dost náročné i pro nás dva, vzít do něj někoho dalšího nám připadalo prostě absurdní. Teď jak to uděláme, jak to bude probíhat, kam s ním na noc, co mu tu všechno ukázat a v jakém pořadí a jak to všechno zvládnout zároveň při práci? Bylo zapotřebí hodně organizace a minulý pátek byl díky tomu bláznivě dlouhý a únavný, ale nakonec jsme ho sem dostali, bydlí v pokoji vedle nás a zatím všechno probíhá na jedničku.

Hned v sobotu jsme si vyrazili do Londýna a přestože jsme se vyspali jen několik málo hodin, výlet to byl příjemný. Dokonce i přestože pršelo. Patrik byl v Londýně poprvé, vlastně vůbec poprvé navštívil Anglii (a poprvé letěl), takže jsme mu toho chtěli ukázat co nejvíc. Obešli jsme tedy tradiční checklist á la Trafalgar Square, Picadilly, Parlament, Tower atd., jeli jsme metrem, navštívili China Town, poobědvali v narvaném KFC, nakoupili v obřím gift shopu na Picadilly (to parádní černé tričko s červenou sametovou vlajkou tam tentokrát měli konečně v mojí velikosti a taky poměrně výrazně zlevněné, takže nekup to, muhaha), a pak jsme taky navštívili Covent Garden, což mě bůhvíproč rozbrečelo. Byla jsem tam poprvé po sedmi letech a ten pohled mě úplně rozsekal.

Co jsme se vrátili z Itálie, mám čím dál tím větší chuť to tu všechno poslat k šípku a jet domů. Bolí mě pravá ruka, neustálým šudláním, žehlením, cíděním a počítačováním dostávají šlachy enormně zabrat a já to nějak nedávám. Mažu se koňskou mastí, chodím tu ofačovaná kdykoli, kdy si nemusím máchat ruce ve vodě, ale to musím skoro furt a mám z toho chmury. Můj rozpadající se zub, i když zatím nebolí, tomu nepřidává. Mám z toho všeho hrozné sny, padají mi v nich zuby nebo bojuju se Smrtijedy a metám po nich Expelliarmus za Expelliarmem. Nebo jsem v několikapatrovém domě, kde se propadají a bortí všechna podlaží a náš byt je na tom nejvyšším, kam nejsem schopná dojít po propadajícím se schodišti. Je tu někdo expert výklad snů? No, asi ani nemusí být…

Myslím, že bych v Itálii klidně mohla chvilku žít a ta myšlenka mi čím dál tím víc hlodá v hlavě. Jsem tu jen pár dní, navštívila jsem jediné městečko, a už si mě to tu zaháčkovalo jídlem, atmosférou, výhledy, architekturou, milými lidmi… možná tu teď v květnu není nejtepleji, ale v létě? Jak snadno si dokážu představit zůstat tu v Il Palazzu třeba měsíc i dýl! Stačila by mi trocha peněz jen na jídlo, auto, abychom ho mohli párkrát týdně nakoupit a trochu objevovat.

Každý druhý den třeba vyrazit do nějakého města, objevovat Florencii, Pisu, cokoli v okolí. Jet znovu k jezeru Trasimene, ne nutně na loď, ale objet ho třeba na kole, zatímco auto necháme někde na parkovišti. Ve dnech mezitím bych si mileráda užila to ticho (když nepočítám cikády, ty se nedají vypnout), příznačnou italskou pohodičku, naši kouzelnou terasu pod vinnou révou a privátní bazén, mohla bych tu v klidu psát, jíst, meditovat, milovat a učit se italsky – ten jazyk mě baví čím dál tím víc a bláznivě mě těší, kolika slovům rozumím. A samozřejmě ti lidé tady, dost možná bych si tu dovedla dělat přátele líp než v Anglii.

So far so good, říkají Angličani.

Včera jsme dojeli a zatím nedošlo k žádné katastrofě, spíš naopak. Ráno jsme vyjeli v překvapivé pohodě. Vstali jsme včas, zabalení jsme byli včas a celkem bez stresu, v klidu jsem zvládla připravit snídani, poklidit i dovysvětlit Cyovi krmení koček (největší „radost“ měl ze cpaní pilulek a past do Squizzie a Pearl, tak jsem zvědavá, kolik šrámů bude v neděli mít – nebo jestli se na to vykašlal :D), a včas jsme taky vyjeli nejnovějším Ashleighiným přírůstkem do garáže – bláznivě přeautomatizovaným mercedesem plným čudlíků – do Hovu, kde jsme jí měli vyzvednout. To auto bylo tak „jednoduché“ na použití, že Cy nebyl schopen si nastavit sedadlo a jel celou cestu s nataženýma rukama, dokud mu to A. v Hovu nevysvětlila.

Z Hovu jsme kupodivu vyjeli během čtvrt hodinky, což taky nikdo nechápal. A. je známá svou opozdilostí, tentokrát vše šlo hladce, a jelikož i doprava byla velmi klidná, na letišti jsme byli s poměrně obřím a silně nezvyklým předstihem, z čehož jsme všichni byli velmi nervózní 😀

Zítra vyrážíme do Itálie, a tak nemáme ani pořádně čas ten včerejší koncert vydýchat, ale aspoň pár slov.

Nakonec to dopadlo dobře. Panu M. se hlasivky do rána docela umoudřily, a tak odzpíval alespoň první set, Daniel ho vystřídal až na druhý.

Lidem se to nejspíš poměrně líbilo, nebo si aspoň nikdo nestěžoval, což je fajn 😀 Odezvu moc nemáme, zákazníci se přišli asi spíš najíst než poslouchat hudbu, takže jediné opravdové publikum jsem byla já, Cy, zpěvák Ed z jeho kapely a Daniel. My všichni jsme seděli nejblíž pana M. a fandili jsme.

Pan čáp ztratil čepičku a pan M. hlas. Což by ještě nebyl takový problém, kdyby neměl zrovna dneska odehrát svůj první koncert v Anglii.

A tak jsme se kvůli tomu na poslední chvíli dost nastresovali. Večer jsem do něj nalila konev cibulového odvaru se zázvorem, medem a citrónem, zakousl dva tousty se sádlem, cibulí a česnekem, spořádal několik hallsek, vypil něco sirupu proti kašli a stříkl do sebe stopangin. Zároveň jsme museli dát vědět Clare, majitelce podniku, kde má hraní probíhat, jak to vypadá, a jestli by náhodou nebyla schopna na poslední chvíli sehnat někoho jiného, protože pan M. nejspíš nebude moct hrát. Naštěstí se to nakonec podařilo nám samotným, z pesimismu a zoufalosti nás vytrhl Daniel, s nímž jsme vloni jamovali na Seven Sisters. Když jsem mu po telefonu polopaticky vysvětlovala situaci, nic moc nepotřeboval vědět, ochotně souhlasil, že to alespoň na hodinku vezme za pana Mysteriózního. No to nám spadl šutrák ze srdce.

Tak jaru už věřím a s přišedším květnem začínám věřit i možnosti, že po něm přijde léto a že zase bude nádherně a slunečno a teplo. Teď je sice občas taky, ale já v to prostě nemám tu důvěru – pořád čekám, že najednou přijde větrná smršť, zatáhne se a zase bude týden hnusně a šedo. Nebylo by to ostatně poprvé, holt taková je povaha anglického počasí.

Jaro mimojiné překvapilo hned několika volnými pondělky, na něž nám Ashleigh dala nečekaně volno. Ještě nečekaněji nám nabídla volný den v minulém týdnu, odměnou za to, že jsme jí pomohli s viewingem. K tomu nám několikrát odpadla Clare, Julian se nám už pekelně dlouho vůbec neozval, o svátečních pondělcích jsme odřekli i Jo – když už máme jednou volno, tak si ho přece nebudeme kazit dřením u ní – a ani nevím jak, jsem zase zpátky v poklidném módu a mám času, že nevím, co s ním.

Tohle je taková ta blbá fáze odpočívání. Těch pár dní až týdnů po opravdu dlouhém období neustálé práce, kdy jste tak vysílení a pořád ještě nevěříte tomu, že fakt nikam nemusíte, takže veškerý čas náležitě proflákáte. Dlouhé spaní, ponocování, spousta článků do blogu, pár nových fotek a sjíždění poslední série Vampire Diaries, kde mám sice u každého dílu chuť založit si nový blog na glosování krávovin, co scénárista opravdu nedomyslel a jejichž vysvětlení by mě zajímalo, ale jinak mě to baví. Baví mě mít na tyhle blbosti čas.