Květen utíká jako nic. Ruka se trochu umoudřila, bolest jsem vyhnala koňskou mastí, obvazováním a snahou se trochu šetřit. Počasí stojí za houby, ale život se na pár dní stal přesto zajímavějším, když panu M. přijel na návštěvu z Čech kamarád do anglického deště, jeho bývalý spolužák, spolubydlící z koleje a nejlepší kamarád Patrik.

Bylo kolem toho dost stresu, už jenom zeptat se Ashleigh, jestli by tu mohl někdo na pár dní bydlet – žít v tomhle jejím světě je dost náročné i pro nás dva, vzít do něj někoho dalšího nám připadalo prostě absurdní. Teď jak to uděláme, jak to bude probíhat, kam s ním na noc, co mu tu všechno ukázat a v jakém pořadí a jak to všechno zvládnout zároveň při práci? Bylo zapotřebí hodně organizace a minulý pátek byl díky tomu bláznivě dlouhý a únavný, ale nakonec jsme ho sem dostali, bydlí v pokoji vedle nás a zatím všechno probíhá na jedničku.

Hned v sobotu jsme si vyrazili do Londýna a přestože jsme se vyspali jen několik málo hodin, výlet to byl příjemný. Dokonce i přestože pršelo. Patrik byl v Londýně poprvé, vlastně vůbec poprvé navštívil Anglii (a poprvé letěl), takže jsme mu toho chtěli ukázat co nejvíc. Obešli jsme tedy tradiční checklist á la Trafalgar Square, Picadilly, Parlament, Tower atd., jeli jsme metrem, navštívili China Town, poobědvali v narvaném KFC, nakoupili v obřím gift shopu na Picadilly (to parádní černé tričko s červenou sametovou vlajkou tam tentokrát měli konečně v mojí velikosti a taky poměrně výrazně zlevněné, takže nekup to, muhaha), a pak jsme taky navštívili Covent Garden, což mě bůhvíproč rozbrečelo. Byla jsem tam poprvé po sedmi letech a ten pohled mě úplně rozsekal.