Letošní léto pro mě bylo docela dost akční, byť mu určitě chybělo víc setkání s přáteli, potkávání nových lidí a podobně. Nové lidi jsem vlastně potkala asi jen jednou, na Junktownu, a zjišťuju, že to je nějak málo.

Celkově to mohlo probíhat líp, kdybych se byla schopná ubránit jistému spleenu, který na mě padl z více důvodů – depka z toho, že jsem ztloustla (kolegyně boubelky mi dají jistě za pravdu, že zvlášť parné léto je noční můra), finanční nepohoda (díky Brexitu jsou pro mě teď vlastně všechny moje úspory v librách, z nichž jsem plánovala do příští štace žít, nedostupné, protože s tak blbým kurzem by prachy měnil jenom blázen) a ještě nejistota z toho, co bude. Jenže tak silná holt nejsem, a k tomu bylo vážně málo rozptýlení, aby na nic z toho člověk nemyslel a prostě si užíval. K tomu právě potřebuju nové lidi nebo nové zážitky, nová místa. Něco bylo, ale nebylo toho asi dost.

Zvláštní, jak vždycky, když se mi naskytne možnost jet na týden na chatu, mám pocit, že musím být v Praze, jinak mi něco uteče. Nebo si říkám, co tam budu dělat? Není to ztráta času? Nejspíš tam budu ode všeho odříznutá…

Pravda je ale taková, že odříznutá jsem spíš v Praze. Od přírody. Od sebe. Od babičky, samozřejmě. Ale hlavně od klidu a zaměření. A frekvence vídání se s kamarády je celé léto tak zoufale nízká, že strach, že by mi něco uteklo a zrovna by mi třeba někdo napsal, jestli nechci někam jít, je vyloženě absurdní.

.

Máma si nechala zařídit lepší mobilní internet, a i když funguje fórově a je dost omezený, ukazuje se, že to nejspíš bohatě stačí k tomu důležitému, což je v tuhle chvíli online brigáda, trocha mailové komunikace a jedno video ke cvičení denně (o tom níž). Koukat na seriály online nemůžu a je to jedině dobře. Ta možnost mi doma nejvíc brání v tom, abych dělala něco produktivního.

Výjimečně, jako zrovna teď, se to dá použít i na blog, ale jako první věc jsem ho neuvedla, protože platí, co jsem řekla minule. Ctím svou okurkovou sezónu a ignoruju impulsy k psaní, když nemám pocit, že bych měla co říct. Je to ošemetné, člověk pak začne zpochybňovat tak nějak všechno, co ho napadne, ale ono to není vůbec na škodu. Bloguju už 11 let. Myslím, že mám nárok být trochu vypsaná.

Zjistila jsem, že s tou mou přesyceností informacemi a virtuálním světem je to vážnější, než jsem myslela.

Pořád jsem přemýšlela, proč mi dělá takový problém přejmenovat a předělat blog, a taky proč s panem M. tak moc prokrastinujeme ohledně řešení naší dovolené na Bali. Vždyť začínat něco znovu a jinak mě vždycky bavilo a je tolik možností, z čeho si vybrat, a Bali? To je přece naprostý sen a je svým způsobem šílené a úžasné, že se k něčemu takovému reálně chystáme. Tři týdny na Bali? C’mon! Moje někdejší já by se zbláznilo nadšeností. Tak proč z toho to nynější má spíš depku?

Vůbec jsem si přitom nedala dohromady, že ty dvě krize by spolu mohly souviset.

Vzhledem k tomu, že jsme včera večer rozkoukali Stranger Things (a už od první scény jsem se opakovaně ptala sebe sama i pana M., proč se na to vlastně dívám – jako bych snad potřebovala víc důvodů, proč se bát tmy, temných koutů, výpadků elektřiny, bazénů a podobně), dalo se čekat, že to bude mít nějaké snové následky. A taky že mělo.

Naštěstí nic blezevecky děsivého, nicméně čelila jsem jakési tajné organizaci, která měla za cíl nejspíš ovládat svět a lidi a dost možná šlo o invazi mimozemšťanů, nejsem si jistá. Ani nevím, proč vlastně šli po mně, ale začalo to zkrátka tím, že jsem měla návštěvu – a bůhvíproč jsme seděli ve třech u stolku dole na chodbě v našem domě, což je nesmysl, tam žádný stolek není. Možná jsme hráli nějaké hry nebo si jen povídali, a venku bylo takové post-apokalyptické prostředí, špína, bordel, chaos, a nebe mělo divnou tmavou barvu.

Někdy je těžké přijít na to, co člověka přesně žere. Někdy to chce čas a někdy taky souhru nepředvídatelných a neovlivnitelných okolností, teprve pak to člověka praští přes nos.

Posledních pár dnů mám pocit, že jsem se zasekla v bahně a nějak se v něm plácám. Postupně jsem objevila hned několik zdrojů téhle úzkosti a ne se všemi můžu hned něco udělat, ale je dobré si je uvědomit a třeba i někam napsat.

Předně je ověřený fakt, že mi na nervy nesvědčí být úplně bez práce a plánu. Kdybych věděla, že pojedu třeba po Vánocích tam či onam, tak budu do té doby vychutnávat svůj nezaměstnaný život plnými doušky. Jenže to nevím. A to, co vím, tedy že mi pan M. má na rok odjet, mi vůbec nepřidává, právě naopak. Nevím, co si zatím počnu a jak to mám zvládnout sama. Celé je to divné.

Brečím u posledního dílu, venku je po mnoha dnech nesnesitelného horka a dusna naprosto dokonalá bouřka a já si na to všechno musim jít udělat kafe, abych si s ním pak sedla k blogu. No prostě PMS jak má být.

Jsem vodačka. Jsem teda i mnoho jiných věcí a bytostí, ale ta vodácká část, to je můj původ. Na sjíždění řek s tátou, bráchou a partou, a taky někdy s mámou, mám ty vůbec nejkrásnější vzpomínky, a tak mě každý rok znovu mrzí, když nejsem v Čechách a nemůžu jet. A když už tu jsem, tak mě zase mrzí, že ta naše parta už není, co bývala, a možná že nikdy ani nebyla to, co mohla bývat. A ani ta voda není to, co by mohla být a co bývala dřív. Přesto je to ale nádhera a neumím bez toho dost dobře žít. Nebo možná umím, ale kdykoli se mi před očima objeví něco jako jez, pádlo nebo kánoe, chytne mě to u srdce a prostě vim, že mi to chybí. A tak se letos těším jako blecha, že zase jednou po letech pojedeme, i když nás bude zoufale málo. I tak za to každá minuta na vodě stojí.

Než se pustím do nějaké pc práce (haha, who am I kidding), říkám si, že bych se měla trochu zmínit o pátečním „srazu“ s Anie Songe a jejím přítelem Lukášem a o jejich povídání o Bali, Thajsku, digitálním nomádství a vůbec jak se dostali tam, kde jsou, a co přesně tam dělají a dělali.

S blogery se moc naživo nesetkávám, takže už to byla celkem výzva, ale nemohli jsme si to nechat ujít. Anie sleduju přibližně od té doby, co dřeli v hotelu v Thajsku, a vždycky mě bavila – kromě krásných fotek a příjemného minimalistického designu – tím, že ač na první pohled působila jako taková ta étericky šťastná sluníčková osoba plná motivačních slov a lásky ke všemu, vždycky jednou za čas se ukázalo, že je to pořád ještě taky normální člověk, kterému se občas všechno sere, a který má občas všeho dost. A myslím, že to bylo právě tohle, co mě u ní drželo tak dlouho, ten balanc vizuální nádhery, neskutečné inspirace a přitom lidské reálnosti.

Milé děti, konečně jsem zase na pár dní v Praze a bez plánů, takže sledujte to tóčo. Jdou se dohánět resty a jde se „odpočívat po odpočinku“. Jdou se upravovat fotky a psát články a snad si mezitím taky najdu čas na těch pár věcí, které bych opravdu měla dělat… 😀

Konečně si můžu trochu oddychnout. Plním si s chutí další položku na seznamu a mám pocit, že si ji možná naplním i o něco líp a vydatněji, než jsem původně myslela.

Naplánovala jsem si totiž ozdravnou a rodinně zaměřenou dovolenou na chatě, plnou odpočívání, opalování se a – neřekla bych úplně nicnedělání, protože když je tu táta, najde se dost věcí na dělání venku, a když tu není, mám teď co dělat na počítači – konečně jsem se pustila do brigády, kterou mi nabídl už před časem brácha – překládám mu jeden web. K tomu se váže ta první věta – neoddychávám si dnes vyloženě z toho, že by byl nějaký přehnaný klid po bouři (ačkoli zrovna po té bouřce dnes v noci by se to dalo i říct…), ale spíš proto, že konečně dorazil brácha s funkčním internetem, takže mám zaprvé jak pracovat, a zadruhé se můžu ptát, když něco nevím, bez čehož by ta práce byla špatně proveditelná. A je zajímavé, že jsem si doteď neuvědomovala, že i tohle mi v tom bránilo.

Sehnat lístky na tuhle libůstku nebyla vůbec legrace, ale ten boj za to stál. Ty necelé čtyři dny v pustině byly jednoduše super zážitkem, a i když každý festival má svoje mouchy, myslím, že od tohohle by se takový Rock For People mohl leccos přiučit.