Předevčírem jsem nemohla usnout. Zaujala mě myšlenka, jaké by to bylo, kdybych se najednou ocitla ve své minulosti, dejme tomu před prvním školním dnem na gymnáziu. Vzpomínala jsem, jak jsem tehdy vypadala, jak vypadal můj pokoj, jaké jsem měla oblečení a jaké zkušenosti a znalosti. S kým jsem chodila, jestli vůbec s někým, s kým jsem se přátelila, koho jsem ještě neznala a kdy vlastně vznikl facebook? Co se od té doby stalo, na čem bych si mohla vydělat díky předčasné znalosti, a kde bych se mohla prořeknout? S kým bych tu bombu mohla sdílet, aniž by mě považoval za magora, a bylo by vhodné si najít psychologa, s nímž bych to mohla probírat a nemusela se bát, že mě okamžitě pošle do blázince?

Přiznávám, že takhle brzo jsem to nečekala. Sotva jsem si stačila zvyknout na pocit bezpečí a klidu, všechno se najednou začalo bortit jako domeček z karet. Připadá mi, jako by mě teprve teď čekala nějaká vážná životní zkouška, a všechno doteď bylo jen hraní si na život. Možná to beru jen moc dramaticky, ale nevím, jak jinak to brát.

Jsem konečně doma, je po Novém roce, nemám moc do čeho píchnout – no to bych nebyla já, abych už zase nepřemýšlela o novém designu 😀 Ale nebojte, zatím jen přemýšlím.

Mám-li se zamyslet, co mi dal rok 2015 a splnil-li má očekávání, mám v tom trochu zmatky. Myslím, že leccos vyšlo naprosto perfektně, a že veskrze jsem se měla dobře, ale byly tam věci, díky nimž na ten rok bohužel úplně pozitivně vzpomínat nebudu a které mě mrzí.

Cestování za hranice je jedna věc, ale co člověku při podobném životním stylu může nejvíc zamotat hlavu, je to cestování v čase.

Vy si z toho děláte srandu, ale jestli se ty podšálky ztratí!, ehm, chci říct, já to myslím, docela vážně.

Je to zvláštní, ale říkám si, že asi víc vánoční atmosféry chytám po Štědrém dnu než v období před ním a při něm. Asi proto, že na to dřív nemám moc pomyšlení.

Být doma je zvláštní. Jako bych nikdy neodjela. Čím delší mi připadá doba, kterou strávím v zahraničí, čím víc se těším domů, čím víc už tam toho mám pokrk, tím všedněji si tu pak připadám po návratu. Všechno je letos nějak stejné.

Pár lidí, co tu byli, už tu není. Ale s většinou jsem si nebyla tak blízká. Pár míst dostalo nový kabátek, vznikly nové podniky a u nás doma je čím dál tím víc zapotřebí udělat novou kuchyň. Ale to je tak všechno.

Poslední dva dny naší tour utekly, ani jsme nevěděli, jak.

Poslední den v Londýně utekl bláznivě rychle. V deset jsme museli mít vyklizený pokoj, ale vstávali jsme samozřejmě mnohem dřív, abychom zabalili, posnídali a zkompletovali sushi. Spát jsme šli samozřejmě opět dost pozdě, takže to nebylo nejpříjemnější ráno a už jsme se vážně těšili, až se normálně vyspíme.

Neměli jsme toho zase tolik na pořadu – nejprve se šlo do velkého Primarku na Oxford Street, a pak jsme se měli jít vylepit do Hyde Parku a prostě relaxovat. Ale to by bylo, aby nebyla nějaká pakárna, alespoň jedna za celý výlet.

Cestou domů jsme se rozhodli splnit si jeden velký sen a podívat se do Warner Bros studií ve Watfordu na obrovskou a velmi žádanou zdejší atrakci, Harry Potter Tour. Na ten den jsme měli ještě další plány, ale ty brzy opustily scénu, protože tour samotná nám dala silně zabrat a na nic dalšího už jsme prostě energii neměli, a čas vlastně taky ne.

A tak jsme si užili den čistě po potterovsku!