Odloučení od domova je pro mě překvapivě jednoduché, asi proto, že mám pana M., díky němuž se nemusím sama sebe ptát, co tady dělám. Otázka by byla spíš:“Co tady my dva děláme“, a v takovou chvíli je jednoduché si odpovědět:“Žijeme svůj sen.“

Ale někdy mě moje nepřítomnost tam za velkou vodou rozčiluje. Člověk není u všeho, jak byl zvyklý. Ty velké, jednou-za-uherákové události se najednou dějou nějak často a lidi podivně stárnou. Každou chvíli se jen divím, kdo zase slaví narozeniny a je o deset let starší než jak si ho pamatuju, a pochopitelně mě rozčilují i veškerá příjemná setkání přátel, o nichž vím díky facebooku a která mi utíkají mezi prsty. A samozřejmě mi chybí rodina, hlavně v momentech, o něž bych se ráda podělila a jimž bychom se zasmáli na základě společných vzpomínek.

Překvapivě asi nejvíc mě ta vzdálenost čílí ve chvílích, kdy si čtu inspirativní minimalistické články a popadne mě touha pokračovat v debordelizaci svého majetku, a skoro všechen tenhle majetek leží ve skříních právě tam, kam se ještě dalších šest měsíců nepodívám, doma.

Na meditaci neni vždycky nejdůležitější ta meditace samotná. Když si vezmu kolem a kolem, nejsem si jistá, jestli jsem vůbec někdy skutečně meditovala, možná párkrát. Většina mých počinů v tomto směru spíš spadá pod přípravu k meditaci, ale to nevadí, stejně si to užívám.

Dneska odpoledne jsem si na to udělala čas. Odtrhla jsem se od psaní kladivounského článku a šla nahoru do pokoje, do oázy internetového klidu. Všímala jsem si, jak mi cesta nahoru utekla, vůbec si ji nepamatuju. Najednou jsem prostě byla nahoře. To jsou ty momenty, kdy moc přemýšlíte o tom, co jste zrovna dělali nebo co budete dělat za minutu, ale ta minuta mezitím vám dokonale uteče. Sice už jste dávno vstali od počítače, ale myslí ještě pořád píšete komentáře a taky přemýšlíte nad svými dalšími kroky, které podniknete, až se zase k počítači vrátíte.

Život je věčný boj i pro někoho, kdo se učí meditovat a žít šťastně. Nejde to ze dne na den. Ani z roka na rok. Pořád s něčím bojuji a pořád přicházejí krize.

Možná je to pro mě těžší než pro druhé i proto, že jsem vždycky hrozně moc přemýšlela a hrozně moc věci řešila. Jsem naučená se bát, skoro pořád. Co když… co kdyby… jak já to jenom… co já jí řeknu… ježiši…!!!

PROSTĚ  S T R E S

Může to být klidně nějaká maličkost a rozseká mě to klidně na celý den, protože nevím, kdy se to – jakkoli – vyřeší. Řešit problémy mi totiž až takový problém nedělá, ale to čekání? I pět minut může být nejdelším časovým úsekem na světě, a když je to přes noc, tak se prostě třeba taky nevyspím. A jak se z toho mám nezbláznit? Vezměme si ukázkový příklad:

Jako au-pair jsem při žehlení poněkud zničila své host-mum jednu halenku. Zatracená saténová věc která stála bůhvíkolik peněz! Nechala jsem na ní tu žehličku o kapku déle, než jsem měla, a byla moc horká. Najednou jsem si všimla pomuchlaných vláken, která nešla vyhladit, bylo to prostě seškvařené. A celá ta halenka se nedobře leskla od toho příliš horkého žehlení! „Šéfová“ nebyla zrovna doma a teď co jako. No dopr…! Dejchej! Áá…

Samozřejmě – instantně stažený žaludek, nálada na umření a neklid, hrozný neklid. Bylo mi do breku, bylo mi na zvracení, nedovedla jsem si představit, jak tohle skončí. Děsný průser, zoufalé přání, abych se mohla vrátit o pár minut v čase a být pozornější. Zároveň jsem si ale nejvíc přála, aby už přijela domů. Abych jí to už mohla říct. Věděla jsem, nebo spíš mozek věděl, že na mě nebude řvát. Nebude asi vyloženě skákat radostí, ale proč mě tak hrozně zajímá, aby byla maximálně šťastná se vším, co dělám? Je to moje ego, které tak strašně špatně zvládá sledovat, jak je někdo zklamán mým výkonem? Kde se to ve mně vzalo? Dětství? Problémy na gymplu? Proč trpím tak příšernou úzkostí z toho, že nebudu dost dobrá, že nejsem dost pečlivá, dost trpělivá, dost šikovná? Proč mě tak ubíjí a ničí, když občas do něčeho vrazím či mi něco vyklouzne z rukou? Proč se za to tak strašně vnitřně bičuju?

Odpovědi asi jen tak nenajdu, to už je na jiný článek a delší sebe-zkoumání, a tak alespoň zatím bojuju s příznaky, jak to jenom jde. A napadlo mě sepsat to jako takový malý manuál pro mně podobné nešťastníky, jimž podobné úzkosti taky ničí dny a zdraví a vůbec komplikují život.

Je to pro všechny, kdo strašně milují, když jim někdo v tu nejkritičtější chvíli říká „Hlavně klid…„

Jak se mám jako uklidnit?!

Tak záložka na kliknutí a publikování nefunguje a já mám pocit, že přestávám fungovat i já. Poslední dobou jsem čím dál tím víc jako hromdopolice. Věci mi padají z rukou, šťouchám do nich, rozbíjím je, špatně čistím, zamáčím, zašpiním, připálím nebo rovnou seškvařím jako tu ohavnou Ashleighinu halenku, údajně saténovou, ale zjevně v tom byla nějaká umělina.

Včera už to dosáhlo takové úrovně, že jsem se musela začít zoufale smát, se slzami v očích, vlastní neobratnosti a neschopnosti. Připadala jsem si jako v grotesce a naprosto jsem nechápala, co to mám proboha s rukama.

Jenže ona to není až taková sranda, protože to trvá už docela dost dní a já si s tím nevím rady. Ruce mě neposlouchají, nemám vůbec koordinaci. Často se mi vyložně třepou. Hlava si uvědomuje, že se blíží katastrofa – dobře znám riziko, uvědomuju si ho, jak se žehlička blíží k povrchu něčeho, co bych rozhodně měla pro jistotu žehlit přes utěrku, ale já tu ruku prostě nezastavím, žehličku na to připlácnu a pak se vnitřně bičuju za tu idiocii a neschopnost. Zase jsem něco roztavila a je to už potolikáté, že to Ashleigh ani nemůžu říct, jak se stydím.

Ok, takže když už mám všechno připravené, jsem na správném místě ve správnou chvíli a správně naladěná, medituju. Osobně vnímám to, čemu říkám „meditace“, alespoň prozatím spíš jako cvičení, které mě má připravit na skutečnou meditaci. Většinu času strávím spíš, než meditováním jako takovým, praktikováním různých cviků, které mají za cíl kultivovat a zklidnit mysl. Učím se přecházet z bodu, kde všechny moje myšlenky lítají světem a časem zcela bez kontroly, do bodu, kdy se mysl zklidní jako hladina rybníku a člověk v ní konečně uzří odraz Měsíce jako velký zářící kotouč namísto chaotických záblesků. (cha, to je poetika! 😀 Ale vážně.)

Meditace na Seven Sisters, West Sussex, UK

Mysl je hlučná a zabordelená. Zpočátku se zdá být pouze neposedná a snad trochu nesrovnaná, ale jakmile si jí začnete všímat a dloubat se v ní, změní se v rozběsněnou bestii o nehorázné síle, která se zuby nehty brání jakémukoli dohledu, a pokud si uvědomí, že se ji dokonce nedejbože pokoušíte zcela ovládnout, utišit, vypnout a odříznout, hell hath no fury like her. (pro neangličtině, hodně ji naserete)

Tohle je samozřejmě hodně individuální, zdaleka ne každý to tak má. Meditace je spíš o používání různých návodů, nechání se vést a zkoumání vlastního nitra za pochodu. Jsou to každého zamčené dveře do jeho osobní třinácté komnaty, a co tam kdo objeví, neví ani on sám.

Milé děti, 

na nové adrese funguju týden a už se mi tu vyskytla taková nenápadná narážka, jakože poptávka po informacích, jak meditovat. Na adrese staré jsem k tomu docela nedávno vypustila pár článků, a prestože se nerada opakuju, rozhodla jsem se tyto informace zrevidovat a vypustit znovu. Ti, co už četli, snad prominou a přivřou oko. Chci tu sice jet nanovo, ale některá témata, jako třeba právě meditace, se tu budou pravděpodobně omílat dost často na to, abych cítila potřebu mít tu po ruce nějaké základní How-to články. Bude-li to možné, ráda bych se vystříhala přílišného odkazování někam, kde to nehodlám udržovat a odkud nejspíš tak jako tak časem veškerý zachováníhodný materiál přesunu sem, tak proto to opakování. 

Na meditaci najdete tisíc návodů, jak to dělat, jak to nedělat, ale na spoustu věcí si musíte přijít sami, protožem je to hlavně o práci se sebou samým. Člověk má pokaždé jinou náladu a a trochu jiné podmínky, takže je třeba se tomu přizpůsobit a experimentovat s tím, co je příjemné a co nikam nevede.

Já taky vždycky medituju trochu jinak, a proto je pro mě těžké dát dohromady nějaký obecný postup, ale společné prvky to určitě má a zcela jistě je tu celá řada věcí, které řeším už před tou meditací a o nich to bude dneska.

Pokud to ještě nevíte, meditace je v současnosti jedno z mých nejoblíbenějších témat, a proto i první články tady v novém blogu se ho budou týkat, protože doufám, že se tu tomu budu mnohem víc věnovat. Tenhle zrovna neni ani tak archivní, jen ze září, a věřím, že je dost aktuální na to, aby ještě někoho inspiroval či navedl.

Před dvěma týdny se mi tu vyskytl dotaz, jak prý jsem k tomu meditování přišla, a jestli můžu nasdílet nějaké tipy a rady. Zase jednou mi to připomnělo, že se tu tomu věnuju spíš okrajově a že vlastně nevím, jestli mě tu někdo sleduje tak dlouho, aby měl o té mé cestě přehled – kdyžtak se přihlašte 😉

Pro ty ostatní jsem dala dohromady takovou stručnou historii jakože Em a meditace, a pár tipů se tam snad najde taky, tak na to budu moct častěji odkazovat. Takže! To bylo tak:

Foto by: kdosi (Vítkov 2011)

Na podzim 2010 jsem na tom nebyla dobře. Ten rok stál vůbec za houby, ale na konci léta to všechno vyvrcholilo neslavným rozchodem, kterej jsem totálně nezvládla a úplně mě rozsekal. Jestli jsem na tom někdy byla bídně, teď teprve se tomu skutečně dalo říkat dno – všechny priority na sračky, všechny naděje v háji, všechny emoce a nervy v kýblu a já prostě věděla, že mám poslední šanci objevit to něco, to záchranné lano, co vás z toho vytáhne a změní vám život, a nebo se už nikdy nevzpamatuju.

A právě v té době to přišlo – tehdy jsem dost vyhledávala tipy na výstavy, přednášky a akce, kam se dalo jít zadarmo (peněz bylo pomálu), a kdosi mě velice příhodně upozornil, že v Praze na Náplavce bude za pár dní přednáška o meditaci – zadarmo – tak jestli nechci jít. Věc se má tak, že mě podobné věci vždycky dost zajímaly – relaxační hudba, koupání při svíčkách, masáže, vonné tyčinky – tak nějak jsem si to všechno spojovala s pojmem „meditace“, a ten jsem si zase spojovala s něčím příjemným, s něčím, co by měl člověk dělat pořád, aby se udržoval tak nějak při smyslech a v pohodě. I když jsem vlastně pořádně nevěděla, co to je a jak se to dělá, přišlo mi to jako něco, co se mě opravdu dotýká.

A tak když mi se mě zeptali, jestli si o tom nechci zadarmo poslechnout víc, tak jako samozřejmě, že jo. Count me in! 🙂