Hromdopolicitida a já

Tak záložka na kliknutí a publikování nefunguje a já mám pocit, že přestávám fungovat i já. Poslední dobou jsem čím dál tím víc jako hromdopolice. Věci mi padají z rukou, šťouchám do nich, rozbíjím je, špatně čistím, zamáčím, zašpiním, připálím nebo rovnou seškvařím jako tu ohavnou Ashleighinu halenku, údajně saténovou, ale zjevně v tom byla nějaká umělina.

Včera už to dosáhlo takové úrovně, že jsem se musela začít zoufale smát, se slzami v očích, vlastní neobratnosti a neschopnosti. Připadala jsem si jako v grotesce a naprosto jsem nechápala, co to mám proboha s rukama.

Jenže ona to není až taková sranda, protože to trvá už docela dost dní a já si s tím nevím rady. Ruce mě neposlouchají, nemám vůbec koordinaci. Často se mi vyložně třepou. Hlava si uvědomuje, že se blíží katastrofa – dobře znám riziko, uvědomuju si ho, jak se žehlička blíží k povrchu něčeho, co bych rozhodně měla pro jistotu žehlit přes utěrku, ale já tu ruku prostě nezastavím, žehličku na to připlácnu a pak se vnitřně bičuju za tu idiocii a neschopnost. Zase jsem něco roztavila a je to už potolikáté, že to Ashleigh ani nemůžu říct, jak se stydím.

Když mám nějaké trable a ptám se po odpovědi, vesmír mi skoro vždycky přihraje nějaké nástroje. Ne přímo odpovědi, ale návody, tipy, pomůcky, většinou nějaký způsob, jak si můžu pomoct sama. Stejně tomu bylo dneska, kdy jsem nějakou náhodou narazila na článek Allison Vesterfeltové, Quit People-Pleasing, a uvědomila si, že převážná část mého stresu a sebebičování tkví právě v tom, že si neumím odpustit tu nedokonalost, která, jak se mi zdá, se navíc prohlubuje s každým dalším neúspěchem, s každou další rozbitou lahví vína nebo s každou sklenicí, která skončí roztříštěná na střepy na podlaze. Je jedno, že jsem schopná většinu škod finančně nahradit. Nedovedu si prostě odpustit svou nešikovnost a nehorázným způsobem mi to ničí život. Je to něco, čím se užírám před spaním a s čím se ráno budím. A bojím se už skoro jakékoli práce, protože nevěřím svým rukám a mám hrůzu, co ty dvě levé příšery zničí tentokrát.

Ještě než jsem četla ten článek, jsem si uvědomila, že to nebude jen tak. Samozřejmě můžu být unavená nebo to může být prostě z toho, že se mi ty cleaningy pořád těch samých věcí dokola začaly dokonale zajídat.

Z toho důvodu mám třeba často pocit, že mi schází motivace dělat to pořádně. Nikdo to po mně nekontroluje, nikdo mi neřekne, jestli jsem to udělala dobře nebo ne, tak proč se snažit? Když třikrát týdně přestýláte king size postel a každé prostěradlo s rohy je nepředstavitelný boj na vyžehlení, o obřím povlečení v kombinaci s malinkým a viklajícím se žehlicím prknem nemluvě, kde má člověk brát motivaci opravdu se s tím vyhrát? To povlečení někdy žehlím i půl hodiny. Jenom tedy povlečení na peřinu. Dělá se to prostě vážně špatně. A dost často se stane, že ho Ashleigh už druhý den pěchuje zase do pračky a ještě v životě jsem se tu nedočkala nějaké omluvy, jako že uznání práce, „já vím, žes to žehlila včera, ale něco jsem na to vylila, blabla“. To prostě musí člověku začít lézt na mozek a já bych si měla spíš gratulovat, že mi to na něj nevlezlo dřív.

Ale přijde mi, že zklamávám, když práci šudlám. Že si toho Ashleigh přece jenom určitě všímá, že to není pořádně vyžehlené, a že si o mně musí myslet hrozné věci. Jsem nemehlo ze střední Evropy a jsem totálním zklamáním.

Jenže jak jsem přemýšlela nad svými vnitřními důvody, proč to tak je, došlo mi, že se hlavně asi nudím. Mám teď v životě tolik repetice a tak málo rozptýlení, že asi vnitřně hledám nějaký – jakýkoli – způsob, jak se nabudit a užít si trochu adrenalinu. Ten moment, kdy se žehlička blíží k látce a mně se rozbuší srdce. Spálí se to nebo nespálí? Normálně jsem se dala z nudy na hazard a ještě k tomu hazarduji s Ashleghinými věcmi, protože si jich nevážím. Nevážím si jí a mám k tomu spoustu důvodů, ale přesto to považuju za svoje obrovské selhání. Proč? Protože ego. Zase je to to ego. A moje zoufalá potřeba být dokonalá. Být nejlepší, nebo alespoň opravdu dobrá uklizečka-žehlička-pečovatelka o zvířata-babysitterka-leštička všech povrchů-zábavná osoba-perfektně anglicky mluvící a vždy a za všech okolností pozivitní. Chci tu opravdu zapadnout a chci, aby mě Ashleigh měla ráda, protože snad doufám, že když budu opravdu dobrá, získám si její přízeň, konečně mě začne vnímat a já budu konečně schopná s ní normálně mluvit o věcech, o kterých se s ní mluvit nedá, jako třeba o penězích, o volnu, o případné možnosti jet třeba domů na prázdniny, blablabla, you name it.

Napadlo mě v té souvislosti, že nemůžu-li v tuhle chvíli nějak efektivně porazit svoje ego, musím začít z druhé strany a vylepšit svou koordinaci a celkové rozpoložení. Nemám k dispozici sluníčko, tak musím častěji praktikovat cvičení vděčnosti za to, co mám, a častěji a lépe se upřítomňovat. Napadlo mě, že když to dělám, uvědomuju si sebe sama coby duši, coby vnitřní bytost, ale zapomínám na své tělo. Když se pak jednou za čas podívám na své ruce, jsou mi cizí a neumím s nimi zacházet. Mám pocit hrozné nešikovnosti a strachu, že po čemkoli sáhnu, shodím to. Nevěřím své koordinaci, nemám balanc, a to jsem si myslela, že mi chybí jen ten vnitřní, psychický. Fyzicky jsem na tom, zdá se, úplně stejně.

Možná by mi pomohlo občas si zatancovat – dnes jsem si v big roomu hodila cvičně pár piruet – a udělalo se mi z toho nevolno, ale měla jsem pocit, že jsem na stopě své odpovědi. Potřebuju zlepšit tu koordinaci, takže až budu příště meditovat, je třeba do toho zařadit nejen uvědomování si vlastních myšlenek a své vnitřní energie, ale taky svého těla, na které jsem zapomněla. Musím získat zpátky svoje ruce a probudit smysly (bohužel to není jen v rukách, minulý týden jsem přehlídla schod a málem se zabila, načež jsem propukla v bláznivý smích nad sebou samou, až mi slzy tekly a pan Mysteriózní se na mě díval dost nedůvěřivě, zjevně měl obavy o moje duševní zdraví).

Taky máte někdy série totální nešikovnosti a pohybové imbecility? Jak to řešíte? Pomáhá na to něco?

P.S.: Záložka sice nefunguje podle představ, ale zato přicházím na čím dál tím víc vychytávek ve WP. Jupijéj.

P.S.S.: Zkusmo jsem sem hodila plugin na Google překládání do angličtiny, protože mi pořád vrtá hlavou ten nápad na bilingvní blog a zjistila jsem, že sem občas někdo z Puttytribe zajde. Náramně jsem se u těch překladů pobavila a pak jsem to zase smazala. Myslím, že ti amíci a Briti tomu budou nakonec rozumět líp v češtině než z Google překladače.