Trápí se Emička nemocná

Než se dostanu k aktualitám, vlastně jsem vám zapomněla říct, že jsme jeli navštívit Ashleigh – naši první anglickou host-mum. Konečně se nám to zase povedlo! Naposledy jsme se u ní zastavili asi před dvěma lety a od té doby jsme měli jen stručnou informaci o tom, že se konečně přestěhovala ze svého „hradu“ a že má všechna zvířata u sebe, krom nejstarší kočky Tabithy. Stálí čtenáři už vědí, že po Ashleigh se nám zase tak ukrutně nestýská, ale její zvěřinec, to je jiná historka. Tehdy před šesti lety jsme to tam všechno adoptovali, fenka Dášenka (jmenuje se Daisy, ale na českou Dášenku slyší taky, stejně jako na „dej pac“) nás zbožňovala a všech pět koček jakbysmet, včetně těch nejnepřátelštějších (hlavně Tabitha). „Ta k nikomu nepůjde.“ „To je hrozná kočka.“ „Tyhle kočky se vůbec nemazlí.“ Jo, jasně. Netrvalo dlouho a všechny do jedné nám spokojeně předly na klíně alespoň jednou za čas, když kolem nebyl žádný narušitel a měly na to klid. A když jsme ztratili tehdy nejstarší Squizzinku, naše osmnáctileté kočičí mimino, sebralo nás to jako nic do té doby.

A tak se od té doby snažíme alespoň jednou ročně Ashleigh zvířata navštívit. Tentokrát jsme tedy jeli do nového prostředí a viděli jen Dášenku, Lily, Pearl a novou kočku, kterou neznáme, ale bylo to jako obvykle úžasné a zároveň srdceryvné. Ta zvířata nás už dlouho neviděla. Už nejsme jejich. Ale pamatují si nás a je vidět, že stále potřebují lásku, kterou jim teď asi nikdo moc nedává. Je to jedna z nejbolestivějších věcí na tomhle životě. Nacházíme nové a nové „děti“, dáme jim ze sebe všechno, co máme – my to jinak neumíme – a víme, že alespoň na tu chvíli to pro ně znamená všechno na světě. Je to maximum, co dokážeme udělat, nejsou to naše zvířata a zbytek jejich života neovlivníme. Ale stejně bolí to pak všechno ukončit a snažit se nepřemýšlet nad tím, jak jim budeme chybět. Nenaděláš nic.

Návštěva nebyla dlouhá, jen asi hodinu, uteklo to. My si toho s Ashleigh zase tolik nepovíme, aby to bylo delší. Je to málo, ale alespoň na chvilku zase být s nimi, vidět, že se mají dobře a že vůbec pořád jsou, je k nezaplacení.

Po návštěvě jsme si jeli vyvětrat hlavy do Brightonu a tam bylo krásně, jako vždycky. Třebaže odpoledne dost pršelo, Brighton vždycky stojí za to. Zašli jsme si podruhé na veganskou pizzu, pochodili po našich oblíbených místech, dali si vynikající shake v Ed’s Diner, poslechli vynikající buskery, a neděle pak patřila odpočinku jako vždycky.

To byl tedy víkend patnáctého. V následujícím týdnu jsme vyrazili potřetí na Stonehenge Summer Solstice, jak jsem psala minule, a o víkendu pak do Ikey a na levandulová pole a to bylo taky moc fajn.

V Ikee jsme tedy skoro nic nepotřebovali. Ale máme to po cestě ke kamarádům, které jsme nějakou dobu neviděli a taková ranní návštěva byla moc fajn, i když to bylo po tom náročném pátku, kdy jsme se dostali do postele kdovíkdy a já osobně byla úplně vyřízená.

A Ikea je super, ať už v ní něco potřebuju nebo ne, protože mají kuličky. Tentokrát mě sice donutili dát si je s hranolkama, což prostě není ono, ale budiž, i tak jsem si to užila. A ne že bych si tam neudělala radost i jinými věcmi… O:)

A levandulová pole? To byla prostě krása. Začali jsme to plánovat někdy před měsícem, oba s panem M. nezávisle na sobě. Nevím, proč mi nikdy dřív nepřišla pod ruku informace, že se Anglii dá něco takového navštívit, ale když jsem na to letos přišla, tak bylo jasné, že to dřív nebo později musíme udělat. Levandule je prostě moje vůně, tu bych mohla čuchat furt, takže to bylo hodně příjemné odpoledne. A jsem si celkem jistá, že to nebylo naposledy.

Mayfield Lavender Farm je možná malinko menší, než jsem si původně představovala, ale je to stejně krása. Řádky levandulí voní, fialová barva všude kolem vás, plno lidí, snažících se o standardní levandulové fotky, takže si připadáte notně stádně, že děláte totéž, ale co už 😀 Všichni jsou na jedné vlně, nikdo nikoho nesoudí. A těch pár jedinců, co blbě koukají, zjevně nemá Instagram, tak ať se jdou vycpat, žejo, co ti vědí XD

V neděli po levanduli jsme si zašli do lesa na procházku. Jedna z věcí, co mi v Anglii vždycky nejvíc chybí, je obyčejný jehličnatý les. Všude okolo jsou listnáče a ono to prostě nevoní. Ani to tak nevypadá. Je to zelené, ale je to moc světle zelené. Chybí mi mech. Chybí mi jehličí. Chybí mi vůně smůly. Chybí mi to tak moc, že když jsem pak po půl roce v Čechách a projdu se v tom našem lese v Brdech, tak to tam vůbec nepoznávám a mám pocit, jako bych nikdy nic takového neviděla. Přitom jsem tam strávila celé dětství. Na tom, jak moc mě ten les šokuje, ale nejvíc vidím děsivou realitu toho, jako moc mě život v Anglii mění. Tedy o tom, že už dávno neumím mluvit Česky, nemluvě 😀

Každopádně teď jsem jeden takový kus jehličnatého lesa našli, a kdyby mi tenhle víkend nebylo tak, jak mi bylo, tak si pište, že bych nás tam táhla znova. Ale všechno bude. Už brzy. Čekáme vzácnou návštěvu, a kdykoli to jen trochu půjde, máme v plánu jim to tady ukazovat. Ne že by zrovna naše maminky neměly v Čechách lesa dost. Ale tenhle je zase jiný, žejo. Změna je život. A kdoví, třeba tou dobou už bude nějaké to lesní ovoce na sbírání, však už teď jsme mlsali jahůdky. Ty byly!

A poslední týden? Ten se vlekl. Moc práce, počasí všelijaké, jen ne pěkné. Větrno. Proměnlivo. Pršelo a pak bylo mokro. Pak zase pěkně, ale vichr. Od ukašlaného caparta a možná i od šéfa jsem cosi chytla. Od úterý bolavý krk, ve čtvrtek už jsem umírala a do toho dostala nehlášený babysitting navíc k tomu pátečnímu, který jsem čekala. Dva po sobě nesnáším i ve zdravém stavu a ohlášené dopředu, natožpak teď. Pátek byl tedy v ultranemocném stavu a velmi náročný k tomu, takže jsem se nemohla dočkat víkendu. A ten pak za moc nestál, alespoň zezačátku.

V sobotu vedro na chcípnutí. Konečně dorazily slibované vysoké teploty, jenže užijte si je, když máte teplotu, odřený nos a hlavu nacpanou jako ve svěráku pod vodou. Krom toho v našem bydle se v těchhle teplotách prostě nedá dýchat. V ložnici jakžtakž, ale zbytek je bohužel nezchladitelný, byť se tu dá trochu udělat průvan. Pod naším vysokým stropem se totiž neuvěřitelně drží teplo a naše gigantická skleněná okna přes dvě protilehlé stěny fungují jako dva obrovské solární panely, které si v půlce dne předají směnu a mít zataženo to nezachraňuje, a navíc v případě jedné strany to ani nejde, protože potřebujeme vidět ven a taky tamtudy větrat. Lámeme si tedy hlavy tím, jak tady budeme fungovat, až se oteplí ještě víc, a jestli má smysl investovat do větráků a do kolika, aby to vůbec k něčemu bylo.

A tak jsme po krátkém sobotním výletě v Guildfordu doma vesměs umírali, tedy já obzvlášť. Cítila jsem se tak akorát na ležení v posteli, ale bylo takové vedro, že mě to v těch teplých peřinách ani neuspokojovalo. Krom toho se potřebuju opálit a to dlouho očekávané sluníčko jsem si nemohla nechat ujít, tak jsem se alespoň chvíli snažila opalovat na terase a s tím nachlazením mi to přišlo opravdu zvláštní 😀 Ale trochu mě to přibarvilo, tak to k něčemu bylo.

Dnešek byl o poznání příjemnější. Teplota klesla k normálu, nachlazení se trochu umoudřilo a nálada i chuť do života stouply, byť to takhle při PMS stejně není žádná hitparáda, co si budeme povídat…

Přišlo tedy na řadu uklízení, luxování, praní prádla, čisté povlečení (to je stejně největší mentální hygiena, to vám povím), a mezi tím vším a koukáním na seriály jsme si s panem M. našli čas i na sebe, a to je taky důležité.

Je konec měsíce, ale dětem zatím škola nekončí, bláznivina. Až skoro za dva týdny. Ale jsem vlastně asi ráda, alespoň jsou půl dne pryč. Pak nás čeká dvoutýdenní rodinná dovolená, což bude vlastně i taková dovolená pro nás, alespoň mentálně, a hlavně tu budeme mít ty maminky. Ovšem po zbytek léta tedy jsem fakt zvědavá na to, jak to tady bude probíhat. Už aby zas bylo září! A podzim a vůbec. Ježiš, jak já bych jela na vodu, to by bylo jinačí léto! Ale snad si to užijeme i tak 8)