„Nic nepotřebovat“ aneb Benefity low-waste životního stylu v době koronavirové

Tuhle jsem přemýšlela, jak se pro spoustu lidí svět drasticky změnil. A že pro nás skoro vůbec.

Jako úzkostlivec jsem zvyklá žít v neustálé panice, v neustálém stresu, který ani mnohdy nemá důvod a nelze ho vypnout. A jsem zvyklá být díky tomu neustále sama ve vlastním světě, kam nikdo jiný nevidí. Když se do toho stejného světa začala ponořovat prakticky celá planeta, chvíli jsem si připadala jako normální člověk, jako že se konečně celý svět začíná vylaďovat na stejnou frekvenci a už nebudu ten jediný blázen.

Jenže ta počáteční panika z celé situace a nejistota, která mnou zmítala první cca dva týdny, kdy to začínalo být i v Anglii krušné, mě posléze docela opustily a zaplavil mě zen. A tak jsem od té doby zase na jiné frekvenci a zase si připadám sama, jako kočka sledující zpoza okna šílenství lidí venku, a nechápající, vo co jim jako jde.

Protože narozdíl od velké části světa, my se máme vlastně furt skoro stejně, tedy dost dobře, jsme v relativním bezpečí, jsme finančně zajištěni a dál chodíme do práce. Mnohem víc to ovlivnilo život rodiny, pro kterou pracujeme, a s tím se pojí změněná atmosféra, ale jinak je to pro nás vesměs furt to samé, jen ve větším dusnu, ale na to jsme už taky zvyklí. A samozřejmě těžce nesu myšlenku, že nemůžu jet domů za rodinou a že se tam nejspíš nedostanu ani v létě, kdy jsem měla letět kamarádce na svatbu. Ale jinak? Docela nuda, tyjo…

Jedna z věcí, kterou plno lidí muselo řešit hned po vyhlášení lockdownu, pokud to neřešili prozíravě dřív, byly zásoby. Jak si nakoupit, kde si nakoupit, no plno lidí v háji, udělat si objednávku ze supermarketu byl úkol téměř nadlidský, postupem času se to proměnilo vyloženě v nemožnost, protože supermarkety začaly upřednostňovat pouze oslabené jedince – starší, nemocné, nebo klíčové pracovníky, a každý normální smrtelník tedy byl žádán, aby si dojel nakoupit osobně, což ale znamenalo hodinové fronty před supermarketem a poloprázdné regály uvnitř, nehledě na to, že se tak člověk vystavoval nebezpečí, že to chytí, protože opatření stála za houby a nikdo nenosil roušky (pořád je skoro nikdo nenosí).

A my nějak nic.

Měli jsme udělanou objednávku ještě před uzavřením, ale bylo to spíš „pro jistotu“, než že bychom něco nutně potřebovali. Z toho důvodu nás nepoložilo ani když nám ta objednávka nakonec nepřišla. Nepocítila jsem problémy se sháněním toaleťáku – obecně mám ráda doma nějakou zásobu, abych se s tím nemusela tahat každý týden z města, a tak až po nějaké době jsem zadávala objednávku na recyklovaný papír z Ethical Superstore, ale zase spíš tak pro jistotu, protože jsem objednávala víc věcí, člověk nevěděl, kdy to dojde, a ten jejich recyklovaný teď kupuju ráda.

Nemusela jsem řešit dámské hygienické potřeby – mám svoje kalhotky. Nemusela jsem řešit další spoustu drogerie, protože mám podobné věci z velké části pořešené ve stylu zero-waste, a tak nemusím co chvíli kupovat vatové tyčinky do uší, odličovací tampony a kdesi cosi. Nemusím shánět odličovač na pleť, mám domácí, a zásobu kastilského mýdla na další. Nemusím shánět prací prostředky, a co jiného si vlastně ještě tak kupuju? No nic moc.

Život je samozřejmě o tolik jednodušší, když si pořád můžete některé věci objednat z Amazonu, byť víte, že si na ně počkáte dýl než obvykle. Ale obecně mi došlo, že celý můj životostyl je vlastně taková karanténa, která není příliš závislá na chození do obchodu nebo ven. O víkendech jezdíme do města, abychom se prošli po jiné krajině, přišli na jiné myšlenky, vyvětrali si hlavy. Snad koukám v obchodech po hezkých věcech, ale když je najdu, většinou vím, že je nepotřebuju, a tak neprojdou filtrem, kterým už několik let blokuju bezhlavé nakupování všeho, co se mi líbí.

Od začátku roku si píšu seznam všeho, co jsem si koupila a úplně jsem to nepotřebovala. Nemyslím třeba že jsem si zašla na kafe, ale věci jako takové. Mým cílem bylo zjistit, jak často podléhám takové té touze prostě si udělat radost, byť jsem tu danou věc nepotřebovala. A i když jsem na to měla jen tři necelé měsíce, potěšilo mě zjištění, že už to fakt moc často nedělám, a za posledních mnoho měsíců nelituju ani jedné takové radosti.

A teď, v karanténě, na ten seznam už ani přidávat nemůžu a to mě vlastně taky především těší. Nejsou pokušení – kde největší je pro mě většinou oblečení a home decor, a oblečení si po internetu kupovat nesnáším, protože to skoro vždycky dopadne blbě.

Tedy co tím vším chci vlastně říct. Asi že mě nakonec snad skoro štve, že opět neprocházím děním na stejné frekvenci, jako mí bližní. Nejen že nejsem u nich, nemám ani stejné problémy (ne, že bych neměla žádné, ale v porovnání…), a tak mám pocit, že až se na to všechno jednou bude vzpomínat, zas budu mít ten známý pocit, co mám v posledních letech vždycky – jako že jsem u toho ani nebyla a že se mě to vlastně netýkalo.

Zní to, jako by mě pálilo dobré bydlo. Přitom jsem za to všechno tak strašně vděčná. Peru se na zahradě s kopřivami a mám z toho neskutečnou radost, poslouchám zpěv ptáků, až z toho jihne u srdce, a rozplývám se nad králíky nebo bažanty, když je během dne někde potkám. O víkendu si konečně dělám, co se mi zlíbí, procházím se po lese dojatá téměř k slzám, baví mě každá vteřina toho nenadálého volna a i veškeré uklízení vítám jako příjemnou fyzickou aktivitu, protažení se, ne jako plýtvání víkendem. Vylezu si na trávník před tou naší stodolou, pozoruju kachny na rybníčku a vím, že nic nepotřebuju a že se mám zatraceně dobře. Že mi chybí jen ta rodina a že až zase budu pohromady s nimi, tak už nebudu potřebovat vůbec nic.

A možná je to pro mě pořád tu a tam nezvyk, nic nepotřebovat, i když tak svým způsobem žiju už dlouho. Samozřejmě, že se dokážu vidět jinde, a mám plno výhrad k práci a vůbec. Ale prostě jen tak být a být v pohodě, to je úžasný dar.

To jen my úzkostlivci se dokážeme vynervovat i z toho 😀