Pořád si stojím za tím, že kreslit neumím. Ale řekla jsem si, že něco málo jednoduché grafiky snad zvládne i takový retard jako já, jen to chce trochu trpělivosti a černý mikrofix a sken, což nejsou zase tak nedostupné artikly.
Takže jsem pro ten fix zašla do papírnictví, protože ten jsem narozdíl od skenu neměla, a podle různých návrhů, co jsem si čmárala už dřív (s trochou pomoci strejdy gůgla), jsem dala dohromady alespoň ty sociální ikonky a nápis jména (nebudu tomu říkat logo, až tak cool to není :D), a taky tadytoho fénixe, který se mi ovšem tím, že je na výšku, moc nehodí do krámu, takže prozatím bude hlídat konec sloupku, aby se mi nikam nerozutekl. Třeba ho časem vymyslím ještě jinak – vlastně co to říkám – už z principu toho, co jsem za člověka, ho rozhodně budu vymýšlet ještě stokrát jinak 😀
Říkám to pořád, že blogy s vlastní grafikou obdivuju a stavím na piedestal. Osobně k tomu mám asi ještě dlouhou cestu, ono to přece jenom chce čas a totální ticho a nevyrušování (silně nedostatkové zboží) a inspiraci a kdesi cosi, ale byla bych ráda, kdyby to alespoň letos nabralo ten směr.

Předevčírem jsem nemohla usnout. Zaujala mě myšlenka, jaké by to bylo, kdybych se najednou ocitla ve své minulosti, dejme tomu před prvním školním dnem na gymnáziu. Vzpomínala jsem, jak jsem tehdy vypadala, jak vypadal můj pokoj, jaké jsem měla oblečení a jaké zkušenosti a znalosti. S kým jsem chodila, jestli vůbec s někým, s kým jsem se přátelila, koho jsem ještě neznala a kdy vlastně vznikl facebook? Co se od té doby stalo, na čem bych si mohla vydělat díky předčasné znalosti, a kde bych se mohla prořeknout? S kým bych tu bombu mohla sdílet, aniž by mě považoval za magora, a bylo by vhodné si najít psychologa, s nímž bych to mohla probírat a nemusela se bát, že mě okamžitě pošle do blázince?


