Proč mám tak ráda Proč bychom se netopili

Brečím u posledního dílu, venku je po mnoha dnech nesnesitelného horka a dusna naprosto dokonalá bouřka a já si na to všechno musim jít udělat kafe, abych si s ním pak sedla k blogu. No prostě PMS jak má být.

Jsem vodačka. Jsem teda i mnoho jiných věcí a bytostí, ale ta vodácká část, to je můj původ. Na sjíždění řek s tátou, bráchou a partou, a taky někdy s mámou, mám ty vůbec nejkrásnější vzpomínky, a tak mě každý rok znovu mrzí, když nejsem v Čechách a nemůžu jet. A když už tu jsem, tak mě zase mrzí, že ta naše parta už není, co bývala, a možná že nikdy ani nebyla to, co mohla bývat. A ani ta voda není to, co by mohla být a co bývala dřív. Přesto je to ale nádhera a neumím bez toho dost dobře žít. Nebo možná umím, ale kdykoli se mi před očima objeví něco jako jez, pádlo nebo kánoe, chytne mě to u srdce a prostě vim, že mi to chybí. A tak se letos těším jako blecha, že zase jednou po letech pojedeme, i když nás bude zoufale málo. I tak za to každá minuta na vodě stojí.

A proto mám ráda ten seriál. Taky proto, že miluju knížku, podle níž ho natočili. V tom seriálu se můžu lecčemu vysmát, leccos je tam přitažené za vlasy a postavy jsou nereálně vyhrocené a afetované, o tom žádná. Jenže ta Kenyho vášeň a úcta k vodě, ty jeho monology, to je to, čím to vždycky dokáže znovu za to vodácký srdce chytnout. A taky ten vodáckej pánbůh v podání Arnošta Goldflama je naprosto dokonalej a neumím si představit herce, kterej by se vlastně do takovýho seriálu hodil víc.

Víte, dneska si kdekdo stěžuje, že jet na vodu už nejde, tak, jako se jezdilo dřív. Je to blbost, kecy. Je spousta řek, který nejsou tak oblíbený a vytížený jako třeba Vltava, a kde není v kempech hlava na hlavě. Před pár lety jsme třeba jeli Ohři, jen tak asi v šesti, a hned zkraje jsme kempovali na loučce za hostincem, kde kromě nás byli jen ještě asi dva stany, jedna toika ohniště. To bylo všechno.

Prostě to jde. A krom toho, i na „velký“ vodě, kde je plno lidí, si to člověk může udělat pěkný, podle sebe a svých vzpomínek. Vodáctví je o lásce k vodě, k řece, k přírodě, a ke všemu, co k tomu patří. Vyrazit, pádlovat, někdy taky nepádlovat, soulodit, vézt se, opalovat, stavět na čurpauzy a na oběd, zbaštit ke sváče řízky, chleby s májkou, tatranky, nebo něco zdravějšího, co si člověk nachystal z domova, táhnout za lodí kofolu v plastiku, říznutou možná nějakým rumíkem pro zahřátí, večer dojet do kempu, rozbít stan, hodit se do teplýho a suchýho, rozdělat oheň, hřát se, povídat, zpívat, trochu třeba i pít, pak se krásně spravedlivě vyspat a ráno nanovo.

Jasně, jezdit bez špuntů do uší je blbej nápad a někdy ani ty nepomůžou. Ale to neznamená, že na vodě neni pořád krásně. Vždycky, ať je sebehůř, tě xkrát denně voda přesvědčí, že to za to stálo, a že vodáctví ještě žije. Při každym „Ahoj!“, co ti někdo úplně cizí řekne na vodě, při každym záběru pádlem, za nímž se při správném použití udělá vírek a dlouho se na hladině udrží, u každýho jezu, kde na tebe budou lidi koukat a fandit ti, ať to dáš, nebo ti pod jezem budou chytat bagáž a loď, když jsi to nedal. Vždycky, když ti někdo cizí podá u táboráku flašku, a dokonce i u těch nekonečných front na bramborový placky na Vltavě. Protože i tam víš, že drtivá většina těch lidí tam přijela za tím samým, co ty, a už to přece stačí, aby vás to sdružilo.

Ožralý hovada se najdou všude. Hlučný lidi, co dlabou na noční klid, taky. Ale snad ještě nejsem takovej páprda, abych si možností, že mi někdo ukrouhne kus z mých vysněných 8+ hodin spánku, nechala vzít to všechno krásný a dokonalý okolo.

Ten seriál mám ráda i proto, že je ho zasadili právě do té starší, klidnější doby, kdy na řece nebylo zdaleka tolik lidu (ale jak říkám, i tohle se vám může stát na nějaké menší řece), ale to všechno hezký v něm, to člověk najde na řece pořád, i když se o to často musí podělit s dalšíma. Ale tak správnej vodák se podělí a ani necekne. A slunko probleskující skrz stromořadí, to vám nikdo nevykouká.