Už je nás zase míň. Odjeli dva Bulhaři, kumpáni našeho souseda, a my zase o něco víc trpíme, protože místo u nich teď tráví veškerý volný čas samozřejmě doma. Kdo jiný by se s ním taky bavil, žejo.

Aspoň už nám ale nehlásí, že jedou za dva týdny, za týden, za tři dny, zítra… jak to měl neustále potřebu dělat a doprovázet hláškami buď že jim závidí a taky by jel, nebo že nemůže, protože potřebuje ušetřit ještě tolik a tolik peněz, protože ten jeho slavný výlet do Asie ho bude stát asi tolik a tolik, a že příští rok asi přijede jako zahradník, že si myslí, že je to mnohem lepší job, že deset měsíců tady je hrozná doba, že na nějakých pět to ještě jde, ale že jeho kamarád říká, že těch deset je hrozně moc (ani jeden z nich tu přitom nebyl dýl než půl roku), a co myslíme my.

unitsskyyy

My nemyslíme nic, ani jsme se ho na nic neptali, ale co naplat. Někomu, kdo nemá dost sociální (ale i normální) inteligence na to, aby pochopil, že hlasité chroptění, chrchlání, flusání a extrémně afektované zívání v půl třetí ráno, zvlášť když mu to trvá třeba třicet nebo čtyřicet minut, prostě musí zákonitě někoho probudit, nedojde ani po stopadesáti společně strávených obědech, kdy zarytě mlčím a zírám do talíře, ať mektá cokoli, že to nikoho proboha nezajímá. Občas k něčemu samozřejmě neochotně odpovíme, ale většinou mluví on a pořád se opakuje. A jako by to nestačilo, teď začal počítat ještě svoje dny do odjezdu a hlásat, že my jedeme tolikátého a tolikátého, a že to tedy máme taky už jenom za tolik a tolik týdnů. Vzhledem k tomu, že to víme, vážně nevím, co mu na to mám jako říkat.

Pokud by opravdu jel za ty dva týdny, byli bychom tomu velice rádi. Já už na to nemám, po většinu času ho ignoruju nebo jen suše zdravím, když na to přijde řeč, kopnu do něj, ať si po sobě umyje nádobí, ale bohužel na to moc často řeč nepřijde. A navíc svoje plány upravuje dost často, takže bych se na to nerada spoléhala, ale asi mi nic jiného nezbyde. Psychicky prostě potřebuju mít čeho se držet, takže toho cca dvacátého osmého očekávám víc než Vánoce. Jak já se potřebuju v klidu vyspat a už nikdy neslyšet nic, co ho bude připomínat, a tu jeho posranou lomcovací muziku obzvlášť, to se nedá popsat.

Pátek

<Insert další spoustu nadávek na souseda> Už to prostě nedávám.

Sobota

Hotové máme už dvě unity, začali jsme třetí, ale mám z toho všelijaký pocit. Pokaždé, když se do nich vrátím, vidím víc a víc drobků, fleků na podlaze, věcí, které by se prostě měly udělat znova – ale pořád je tam hlavně všude roztahaný nábytek, jelikož se budou ještě povlékat gauče vypranými povlaky a čistit koberce. K tomu při každé další unitě narazím na pár věcí, jimiž jsem se v té minulé nezabývala, a pořád čekám, kdy si to kdo přijde pořádně prohlédnout a řekne mi, že takhle tedy ne. Jenže zatím pořád nic – šéfová nám říkala, že tohle je naše zodpovědnost. To to jako myslela vážně, že to po nás nikdo nebude kontrolovat? Musím říct, že mě tohle nevědomí ubíjí. Napůl máš pocit, že to tedy děláš do mrtě úplně zbytečně, ale napůl nikdy nevíš, kdy kterou z nich popadne touha obrátit odpadkové koše naruby, aby se přesvědčily, že jsou vyleštěné i zespoda. A taky mám spoustu otázek, ale vždycky, když se tam ta šéfová na třicet vteřin zastaví, nejsem schopná se na to stihnout zeptat. A u supervizorky to nemá smysl, dávno jsem pochopila, že ona prostě neví vůbec nic.

Jinak báječnou zprávou týdne bylo, že jsme dostali dva dny volno. Ono se to sice pojí s hrůzou, že je bude mít i soused a že od rána do večera budeme poslouchat jeho zvučení, ale to už holt patří ke koloritu zdejšího života.

Neděle

Zoufale potřebuju mluvit s někým normálním a zbavit se všech těch magorů tady. To, co se tady včera dělo, na to už i nějak nestačí slova. Tak třeba:

Polka odnaproti už asi před měsícem zajásala, když zjistila, že si stříhám vlasy sama. Byla z toho jak u vytržení, pořád tomu nemohla uvěřit (nevím, co je na tom zase tak neuvěřitelného) a několikrát rázně zopakovala, že v tom případě ji musím rozhodně ostříhat!

Od té doby samozřejmě pořád nešla a nešla, a kdykoli jsem ji potkala a trochu dobíravě se připomněla (nesnáším, když lidi pořád něco naprázdno slibují), tvářila se jako že si na to bude muset dát panáka, ale že to rozhodně musíme udělat! Tak chceš nebo nechceš? Já tě přece nenutím. Ale jestli na to má dojít, chtěla jsem to už mít za sebou.

Včera ale ten den konečně přišel, konečně se u nás snad poprvé za celou tu dobu, co tu jsme, zastavila (i když mám pocit, že to bylo i proto, že potřebovala půjčit kečup), a že to tedy uděláme. Tak dobře. Měla jsem z toho trošku nervy, ale těšila jsem se – říkala, že se jí hrozně líbí, jak to mám já, a že tak to chce. Ok. Jenže když jsem se nachystala s nůžkami, prohlásila, že nebude žádné zkracování a že chce jen „vrstvy“. No dobře. Jenže já mám vlasy úplně jinak než ona, takže jak to myslí? Zatímco já mám krátké mikádo, ona má vlasy pod ramena a na každé straně jinak dlouhé – něco, co možná dřív bývalo mikádo, ale už dávno není. Mohlo by být, kdyby se stříhalo, ale jak toho chce dosáhnout, když se zkracovat nemá?

Tak jsem se pokusila s ní domluvit na tom, jak to tedy chce, a říkám si, nějak jsem to snad pochopila. O cosi jsem se pak asi půl hodiny snažila, něco se zkrátilo, něco prostříhalo, protože si stěžovala na moc objemu, jenže pořád nějak měnila výpovědi a já za prase nemohla pochopit, jak se chce toho objemu zbavit, když mě nenechá pořádně to prostříhat. V jednu chvíli zahlásila, že to mám vzít pořádně, že už toho má dost, jak jsou ty vlasy těžké a kolik jich tam je, a minutu na to mě upozorňuje, jestli to nepřeháním, a ať jí na té hlavě něco nechám. Nakonec jsem to ani pořádně neměla šanci dodělat a doupravit zuby vzniklé nedostatečně srozumitelnou domluvou, neb mi do toho najednou skočila a že už to stačí a že jdeme honem barvit. Takže nůžky šly bokem a já už si říkala, ať si teda trhne a že je to holt její boj a jestli se jí to nebude líbit, tak ať si to dostříhá třeba sama.

Tak jsme tedy šly barvit, respektive odbarvovat – to dopadlo dobře, naštěstí, ačkoli si to na té hlavě nechala snad přes hodinu místo třiceti minut. Pak jsme ale podle jejích vlastních plánů ještě řešit styling a znovu se podívat na ten střih, a k tomu už nedošlo. Místo toho došel pan M. (přišel se asi podívat, proč mi to tak trvá a jestli ještě žiju), asi půl hodinky jsme tlachali ve čtyřech ještě s jejím anglickým přítelem, než ten začal být nevrlý, že by se měla už vařit večeře – my bychom byli odešli už dávno, ale ona nás tam pořád držela i přes jeho poměrně zjevnou touhu mít už klid, a celkově byl mezi nimi cítit dost znatelný nesoulad, který se ani moc nesnažili zakrýt. Ostatně se tu dávno obecně ví, že mají dost podivnou domácnost, často se u nich řve a ty modřiny a tržné rány, co se jí často objevují po těle, taky asi tak úplně nebudou z padání z kola, jak obvykle tvrdí. O to ujetější mi přišlo, když mě zatáhla do koupelny a prosila, že máme zůstat. Jak jako zůstat? To tam máme přespat? A to jako proti jeho vůli? 😀 Na zemi? Nebo je vážně tak mimo, že nepochopila mých pět narážek, že usínám?

Nakonec jsme toho podivna měli už dost, k tomu je to celkem alkoholička a pořád se do nás snažila nalít víno, ačkoli jsme vehementně odmítali (což k dusnu ještě přidávalo), a tak jsme na její přání přestali brát ohled a prostě jsme šli. Ve dveřích mi ještě s mokrou hlavou slibovala, že mi dnes donese peníze – ačkoli jsem jí několikrát jasně řekla, že žádné nechci. Nemám pocit, že bych odvedla dobrou práci a jsem z toho mrzutá, protože si myslím, že jsem jí mohla na hlavě udělat fakt pěkný účes, kdyby mě nechala.

No, došli jsme domů a oddechli si, že to bylo fakt divné, ale aspoň to už máme za sebou. To jsme ještě netušili, co přijde.

Jakmile jsme se jali chystat ke sledování filmu, v kuchyni začalo být nějak nepříjemně živo. Soused snad na všech plotnách smažil nějaká žebírka, masové koule, v troubě plech plný masa – no masové hody, všude syčel a prskal olej a nebylo pomalu kam šlápnout. Abych řekla pravdu, samotnou mě překvapilo, jak se mi z toho udělalo nemilo. Možná to bylo i jeho způsobem přípravy a že má potřebu všechno smažit na brutální vrstvě přepáleného oleje, ale prostě nebylo mi z toho zrovna volno a měla jsem divný pocit. Ten se prohloubil, když jsme zapluli do pokoje a nato se na chodbě najednou ozvaly další hlasy. Ukázalo se, že soused zjevně nevaří jen pro sebe, nýbrž že se rozhodl uspořádat víkendovou párty s pár kolegy, které se snaží asi nabrnknout místo ztracených kamarádů.

Přidejme to na seznam věcí, které z něj opravdu nedělají špičkového souseda – mám dojem, že by mělo být součástí normálního vychování, že se podobné akce sousedům oznamují dopředu. Nebo alespoň zajdete za sousedem, kterého budete rušit, když už se to děje, a něco k tomu kváknete. Ale tak my už stejně víme, že nejspíš vyrostl někde v pralese, takže by nás to už nemělo šokovat.

Nicméně, už v tu chvíli jsme věděli, že asi máme po klidném večeru, ale říkali jsme si, že koukáním na film to nějak přežijeme a nebudeme to vnímat. K večeři jsme si snad tak trochu na veganský truc udělali manu a že tedy jdeme na to.

Jenže v tu ránu klepání na dveře. Asi třikrát jsme zavolali „vstupte“ a pořád nic, jen znovu klepání, takže jsem tam nakonec musela dojít. Byl to kolega Maďar. Byl už zjevně trochu ovíněný (a to teprve přišli), ale z jeho blekotání jsem pochopila, že nás informuje o té slezině, ale že se hodlají přesunout jinam, konkrétně do prázdného pokoje po Bulharových kolezích, jakmile se tamější sousedi vzbudí z odpoledního spánku, protože chápou, že na druhý den vstáváme a že se potřebujeme vyspat. Na to jsem trochu neprozíravě práskla, že máme volno (to mohl už taky vědět), načež on úplně zajásal:“Takže v čem je teda problém?“, jakože ve smyslu toho, že s nimi asi můžeme tedy pařit do rána.

Takový detail, jako že třeba nechceme, že máme jiné plány nebo tak, to jako nic.

Upřímně nesnáším lidi, kteří mají pocit, že noční klid snad o víkendech nemusí platit, protože přece zítra nemusíš vstávat do práce. Mají zato, že kdykoli máš volno, musíš chlastat, jít spát k ránu a dělat bordel na všechny strany. A že protože je baví se opíjet a řvát na celé kolo, musí mít asi stejnou náturu všichni. To jako nemám nárok toužit po tom se normálně vyspat, když na to mám tu jedinou noc v týdnu, po níž nemusím vstávat? Často mám opravdu pocit, že jsme na tomhle ostrově jediní normální lidé, a představuju si, jaké by to bylo, kdyby tu takových lidí bydlelo víc.

Byli jsme každopádně načatí tím divným odpolednem, rámusem z kuchyně, sousedovou hudbou, která už zase jela (přísahám, ten kretén poslouchá jednu kapelu pořád dokola, snad i jedno jediné album, a má potřebu to mít zapnuté prostě pořád) a tím, že nám někdo nabourává plány, takže jsme se mu snažili dát najevo, že máme momentálně něco jiného na programu, nejdřív normálně, pak už trochu agresivněji, ale on to pořád nějak neregistroval, pořád u nás byl, očumoval pokoj a hustil do nás celý nadšený, jaká je to nostalgie a jak to tu vypadá jinak – protože tu minulou sezónu bydlel on se svou přítelkyní. Ta se mimochodem do pokoje hrnula hned za ním, rvala mi pod nos talíř s kuřecími stehýnky a hrozně mi je nabízela, že to musím ochutnat, že vařila. Než jsem stihla vymyslet, jak zdvořile odmítnout, komentoval to slovy, že si asi nedáme, protože jsme ti vegetariáni, a já už nevím, kolikrát to ještě budeme muset všem opakovat, že doopravdy nejsme, jen prostě většinou maso nejíme, protože nemusíme. Nicméně podle toho, co následovalo, jsem si opět říkala, že by možná pro příště bylo jednodušší všem nakukat, že jsme, protože slečna (ona je tedy obecně vždycky hodně, hodně zvláštní, a má ještě k tomu vadu řeči, takže než se vyžvýkne…) byla celkem přiopilá a odmítala nějak pochopit, že to ochutnat nechceme. Já bych tedy normálně takhle nepříjemná nebyla, vždycky všechno, co mi někdo nabízí, ochutnám, alespoň ze slušnosti, pokud to není něco, co vyloženě nejím, ale mně se vám z toho fakt udělalo nevolno, měla jsem zrovna rozjezenou kakaovou manu, ti lidé nám nepokrytě nabourávali soukromí, prostě jsem jí vysvětlila, že se omlouvám, ale fakt dneska maso nemůžu, nechci, že si nedám. Vypadala dost frustrovaně, ale vypadla, na chvilku vypadli oba.

Jenže ten její přítel se pak ještě několikrát vrátil (znovu jsme na něj museli třikrát řvát, ať vstoupí, nakonec jsme se neudrželi a řekli jsme mu hned po vstupu jako idiotovi, že „Vstupte“ znamená, že máš vstoupit – na to nic neřekl, tihle lidé jsou prostě neprůstřelní), přičemž neustále opakoval, že si musí s panem M. zajamovat (zajímavé, bavili se o tom už když jsme přijeli, ale teď najednou to musí být hned) a že až tedy dokoukáme ten film, tak to určitě dáme. Jenže u nás pořád byl a my jsme nemohli ani začít. Furt se nějak neměl k odchodu a pořád hustil do pana M., ať sleze z té postele a odloží ten počítač, že ví, že je to asi těžké (what?), ale prostě že si musejí zahrát nebo co, a že párty.

Jenže pan M. už v té době dávno měl jiné starosti. Ten film mu totiž nešel pustit, aby toho ten den nebylo málo, zbláznil se mu disk a hrozilo, že přijde o spoustu dat včetně všech záběrů z Phantoma. V tu chvíli ho tedy nezajímalo, že má v pokoji návštěvu, která na něj mluví, a na film taky nebylo ani pomyšlení. Jal se hledat programy na obnovování souborů a snažil se zachránit, co se dá, s panickou hrůzou co bude, co když to nepůjde. Já seděla na posteli vedle něj, u dveří stál Maďar a pořád do nás něco hustil, takže si možná umíte trochu představit prapodivnost a nepříjemnost celé situace. Nakonec prosil, jestli by si mohl některou z kytar pana M. půjčit a jít s ní zatím třeba ven si zahrát. Pan M. mu řekl, že si může klidně zahrát tady, je na své kytary extrémně opatrný a háklivý, takže opravdu netouží po tom, aby mu to nějaké ožralé nemehlo někde otřísklo. Takže další asi čtvrt hodiny jsme se my dva věnovali víceméně práci na notebooku a Maďar do toho seděl u dveří na podlaze a drtil na kytaru 😀

Dobré na tom bylo, že se po něm přišel shánět Bulhar, a když zjistil, že se tu hraje, šel vypnout lomcovací playlist, aby ho prý bylo slyšet. Jaj! 😀 To jsme měli takovou radost, že jsem zahlásila, že už na to seru, plány na klidný večer vzdávám, a ať si tu klidně brnká do rána, jen když už neuslyším souseda.

Jestli si ovšem myslíte, že to bylo všechno, pak se pletete. O nějakou chvíli později jsme byli zase sami a už to začínalo s diskem vypadat dobře, když se zničehonic otevřely dveře a bez jakéhokoli zaklepání nebo vyzvání vstoupila na scénu opět koktavá Maďarka s talířem kuřecích stehen. My jsme se nezmohli ani na slovo, jen jsme na ni čuměli jako jestli to myslí vážně, že sem takhle vleze, a ona místo omluvy koktavě a netrpělivě spustila, že ví, že jsme nechtěli, ale že dělala kuře na skořici, že je v tom to a to a že to chutná vánočně, ten talíř nám opět přinesla narvat až pod nos (my jsme pořád ležo-seděli na posteli s notebooky na klíně a mně se hlavou nemohla přestat honit myšlenka, jestli by nám to takhle donesla až k posteli, i kdybychom si to tam při jejím příchodu zrovna rozdávali) a já se jí opět musela omluvit, že si fakt nedám. Že hrozně děkujeme, že oceňuji tu snahu a všechno, ale že prostě ne. Musím říct, že v tu chvíli už mi bylo blivno i z té many, všechno mě to tak znechutilo, že jsem měla pocit, že se prostě nenajím. Maďarka si několikrát hlasitě povzdechla, nakonec zahlásila, že tohle byl dřív její pokoj (my víme), chvilku vypadala, že se rozbrečí, ale my na ní furt jenom šokovaně zírali, takže co jí zbylo, prostě zase odešla s prázdnou, respektive s plným talířem.

Když přišel Maďar naposled, trochu nešťastný z toho, že se mu slečna tak zlila, pan M. už měl disk snad zachráněný, takže dostal trochu lepší náladu, a tak jsme si řekli, že si tedy zajamujeme radši teď než později, aspoň pak třeba odtáhnou. Během pěti minut se ale ukázalo, že Maďar naprosto neumí držet rytmus nebo prostě jamovat s někým jiným. Neustále měnil to, co hraje, takže ani já, ani pan M. jsme se nebyli schopni chytit. Pan M. usoudil, že bude lepší, když on bude tím, kdo bude udávat základ, ale ani to se nechytlo. Pak přišla znovu Maďarka a začala do svého přítele hustit, že máme přestat, protože soused usnul rozcapený v kuchyni. Podívala jsem se na hodiny, bylo krátce po deváté a vzhledem k tomu, že mě ten zmetek budí několikrát doslova každou noc, byla jsem více než odhodlaná bušit do toho bubnu ještě aspoň čtvrt hodiny. Maďar se s ní chvíli hádal, taky nechtěl, končit pořád smlouval, že ještě pět minut, ale nakonec jsme to tedy odpískali (jak říkám, ono to s ním stejně moc nešlo), on prohlásil, že musí bohužel domů a že z párty sešlo. Několikrát se nám omlouval a já se nedokázala ubránit úšklebku, jakou jsem měla radost, že to tak dopadlo.

Jakmile se po ubytovně rozhostilo ticho, šla jsem se jen donasrat do kuchyně tím, jaký tam po sobě nechali bordel (po stole se všude válela žebra, plotny nechutně zaprskané olejem, což je u souseda bohužel normální), nádobí a podobně, a pak jsme si zalezli konečně s tím filmem a cca do půlnoci s ním dělali docela rámus. Mu-he-he.

Jestli mně bude někdo někdy chtít říkat, že jsem divná, když chci po lidech, aby si po sobě uklízeli nebo dodržovali noční klid, a že mi zbytečně haraší, tak mu tady naférovku říkám, že ví o soužití s problémovými lidmi hovno a ať mi netvrdí, že já chci po někom moc. Vůbec si neumíte představit, co jsme si tady užili a ještě pořád užíváme.

Dneska je neděle, máme volno tedy my i soused (včera ho naštěstí neměl) a to vám povídám, že tahá chrchly z paty a smrká už od rána a jestli někdy půl hodiny nevydá zvuk, tak se pomalu bojím, že se mu něco stalo.

Ale snad už jenom vážně ty dva týdny. A jednou, možná, snad, se konečně ukáže, že to byl všechno jenom nějaký zlomyslný vesmírný test a že to za to stálo. Protože jestli tohle je karma a nějaká odplata za minulé hříchy, tak nevím. Já snad byla v minulém životě přinejmenším Hitler, jinak to nedovedu pochopit.

A jestli utrpení je cesta k osvícení, tak to bude ale kurva pořádný osvícení.