Víkend, výprava, Cambridge, osiření… a paralen

Tak jsme osiřeli.

Ve čtvrtek proběhla rozlučka v místní hospodě. Bylo to fajn, poznali jsme naráz spoustu Čechů, a hned nato jsme také dostali přístup do jejich exkluzivní vip skupiny na FB 😀 To abychom věděli, co se kde šustne, a mohli žít trochu sociálním životem. Už v tomhle je vidět, že letos máme šanci mít docela jiný život než jak jsme to měli u Asleigh – žádné extra joby, žádné honění se za kdovíčím, žádný velký stres, a naopak dostatek volného času.

V pátek večer byl babysitting, odpracovali si ho Anička s Lukášem a my jsme využili volný večer k dělání všeho možného na notesech, k nakupování a já nevím čemu ještě, zkrátka když se hlídači někdy o půlnoci (?) vraceli domů, ještě nás tu zastihli vzhůru.

Sobotu jsem zabila nemocněním, buď ležením v posteli nebo umíráním na gauči, zatímco Anička dobalovala a Lukáš připravoval svoje poslední party food pro rodinku – má stejnou vášeň pro vaření jako pan M., takže měl u rodinky občasnou brigádu, že navařil luxusní meníčko na jejich luxusní sešlost, a je celkem možné, že tuhle brigádičku pan M. zdědí, takže se těší a chodil jim to tam okukovat nebo si čutat ven s prckem. Mně bohužel nebylo vůbec dobře, měla jsem natlakovanou hlavu, ucpané dutiny a asi tak jedno procento normální lidské energie, takže jsem si ten den prostě dala oraz a nehla moc prstem.

V neděli ráno jsme se všichni naskládali do auta a jelo se na Stansted. Cesta tam trvá asi dvě hodiny, ale docela to uteklo, jen mi pořád hučelo v hlavě a bolelo mě v krku, tak jsem srkala zázvorový čaj z termohrnku a doufala, že toho bacila zaženu. Pořád jsem nevěděla, jestli se o mě pokouší angína nebo jsem prostě jen nachlazená nebo co, každopádně jsem se o sebe snažila pečovat, nevydávat téměř žádnou energii, být zachumlaná a cpát do sebe vitamíny.

Když A. s L. před víkendem podotkli, že jen asi půl hodiny za Stanstedem je Cambridge, bylo celkem jasné, že si tam uděláme výlet, abychom využili toho, že už jsme tedy tak blízko, a taky vynahradit si to, že jsme nejeli do Crawley. Sice jsem se na to moc necítila, ale držela mě při chuti myšlenka na Primark, Poundland a kdoví, co ještě tam bude.

Měli jsme smůlu, že byl zrovna docela zamračený den a co chvíli poprchávalo. Dali jsme si ale docela lehký plán. Naobědvali jsme se u jedněch Indů – bylo super zajít si jednou do normální restaurace. Cena je tam možná dvakrát i víckrát větší než ve fastfoodu, ale nějak mám zrovna teď pokrk šetření a snahy hlavně neutrácet ani korunu navíc. Nemám zájem jít městem půl hodiny navíc o hladu, abych našla levný Subway, kde navíc ani většinou nemají záchody. Šetřím energií a chci si pro jednou připadat jako normální člověk, který žije v Británii. Chci chodit na výborná místní jídla, ochutnávat a nechat se obsluhovat. Myslím, že na to mám pro jednou nárok.

Taky moje letošní výzva už není o nenakupování, vlastně je to skoro výzva opačná. V loňském roce jsem měla hodně příležitostí přemýšlet o svém šatníku a stylu a došla jsem k závěru, že moje vysněná momentální představa a moje pocity jsou na míle daleko realitě toho, co skutečně vlastním a nosím. Můj Pinterest říkal A a moje skříň QBZ, takže bylo třeba si ujasnit pár věcí, třeba jako že z hovna bič neupleteš, a chci-li vypadat jako Rory, musím mít oblečení jako Rory 😀 Ne, mým vzorem není jen Rory, mám jich víc, ale v posledních sériích Gilmorek jsem si toho oblékání a stylu nějak víc všímala a pomohlo mi to v rozhodování. A začínám mít tak trochu pocit, že byť jsem to neměla v plánu, přece jenom si začínám vytvářet capsule wardrobe.

Takže když jsme se konečně dostali do toho Primarku, během bleskové procházky nabídkou jsem sáhla tuhle a támhle, nabrala pár věcí, ozkoušela velikosti, a bylo to. Kvůli nedostatku času a energie jsem ovšem velkou část svých plánů prozatím odložila, to počká. Poměrně nesmlouvavé nákupní orgie ale proběhly rovněž v Poundlandu, peněženky jsme vyprázdnili samozřejmě hlavně v Lushi (<3), že jsme se stavili na bleskové take away latté do Starbucksu, to snad ani nemusím zmiňovat, a nezklamal mě ani Tiger – naopak. Nejen že bylo nad čím slintat a rozplývat se, hlavně jsem si tam ale koupila super skládací cestovní fén, který mi možná bude někdo trochu závidět, hlavně někdo, kdo má rád plameňáky 😀

Já po nich až tak nejdu, ale potřebovala jsem fén, takže… a hlavně funguje, ňuňínek, a přitom je to taková lehoučká plastiková věc! Doufám, že vydrží co nejdýl <3

Poundland je miláček, pokud jde o sprchové gely. Koupili jsme sice také voňavé mýdlo v Lushi, ale občas člověk chce nějaké to tekuté guilty pleasure… mimochodem, už se těším na další Lushovskou recenzi 🙂

Jo a ta růžovo/černá pumpička, to je prosím pěkně body lotion s vůní maliny a černé ostružiny a já jsem už dlouho neměla něco tak sladce a rozkošně voňavého. Matlám se tím od hlavy k patě a nemůžu se vynačuchat. Za jednu libru! Miluju Anglii 😀

Cambridge jsme tedy vlastně pojali jako místňáci a ne turisti. Ok, vyfotila jsem se s kusem slavné budovy, ale jinak jsme to nějak přešli, pan M. částečně proto, že tam prý určitě nejsme naposled, a já proto, že už jsem tam kdysi dávno byla. Sice si z toho nic moc nepamatuju, ale na druhou stranu právě to je možná důkazem, že to nebylo až tak fantastické 😀 Možná je to tím, že jsem Potterhead a víc mě v tomhle zaujal Oxford. Ale tak není všem dnům konec a jestli tam pojedeme někdy v teplejším období, tak si určitě zajdeme i do nějakých interiérů, ať to máme se vším všudy.

Chvíli jsem přemýšlela, že bych místo tohohle deníčkového zápisku – nebo navíc k němu – napsala i takový jako „haul“ nebo jak se tomu teď moderně říká, prostě článek se vším zajímavým, co jsem si koupila. Ale mám pocit, že by to byla zbytečná práce navíc, tak jen návdavkem k běžnému vychvalování britských obchoďáků řeknu, že vážně miluju ten růžový krém, patery černé ponožky, luxusně měkké a teplé legíny (po sto letech mi z něčeho neleze zadek), příjemné starorůžové tričko, spodní prádlo, vanilkovou svíčku, ale taky třeba dlouhý pruhovaný cardigan, co mi tu nechala A., a v neposlední řadě svou zbrusu novou, dnes dorazivší žehličku na vlasy! Konečně se to stalo, konečně jsem si ji vybrala a objednala a hned na první pokus ji prostě miluju, je skvělá, lokny se s ní dělají stokrát líp než s kulmou, snadněji se používá a umí víc věcí.

Ve středu by mi měly dorazit taky šampóny Catwalk a BedHead Small talk gel na vlasy, po němž se mi už roky stýská a v krámech ho už nemají (ten vám voní! To je skoro jak ten krém) a tím to nakupovací šílenství ještě nekončí, protože jsem se prostě zařekla, že se letos budu dobře starat o svoje vlasy, a inspiraci si beru hlavně od Megs, která v jednom ze svých videí doporučuje svoje oblíbené produkty a třeba právě ty šampony nebo Lushovské masky jsou mezi nimi.

Tak co já vím, možná z toho časem bude taková nějaká recenze na to, jak na tom moje vlasy jsou a jestli to stálo za investici.

Teď už musím jít, jdeme stěhovat nábytek. To máte tak, když dostanete do vínku barák i se vším možným vybavením. To nám bude ještě chvilku trvat, než si to uzpůsobíme a přeorganizujeme, ale to si pište, že si to uděláme hezký 😉

Ovšem už aby mi začalo bejt líp, po dvou dnech bolení hlavy už mi začíná docela hrabat.