Blíží se konec února a zrovna teď mi to připadá jako že by nám to tu mohlo docela utéct.

Minulý týden jsme byli bez rodiny, ale že bychom měli dovolenou, to se říct rozhodně nedá. Seznam zanechané práce nebyl nejkratší a už v pondělí jsem si umořila ruce na čtyřhodinovém drhnutí trouby (respektive několika) a asi patnácti hodně dlouho neumytých plechů.

Dostala jsem též za úkol, klasicky, se věnovat „detailům“, tedy například drhnout fleky ze zdí a lišt. Což hrozně potěší dostat za úkol dva týdny poté, co jste to stejně sami od sebe dělali.

Pár dní před jejich odjezdem jsem se zamyšleně zahleděla na podlahu hlavní koupelny. Bílé dřevěné parkety plné černých šmuh od bot. Řekla jsem si, že budu hustá a že to vydrhnu kartáčem. Udělala jsem kousek a byla potěšená tím, že to docela snadno jde a bude na tom hlavně vidět velký rozdíl – nejlepší jsou právě joby, kde je ten rozdíl vidět, a chtěla jsem zapůsobit 😀 Jenže jsem na to neměla nejvíc času, takže jsem to prozatím odložila, a pár dní nato mi šéfka povídá, že přijde malíř, až tu nebudou, dělat něco do její koupelny. Zdi mi tam přišly celkem bez chybičky, takže jsem si řekla „počkej, že von bude přemalovávat tu podlahu“, a rozhodla se, že s tím tedy počkám, abych pak neskákala vzteky z okna. No samozřejmě, že přijel malíř a přemaloval tu podlahu. A aby to bylo víc na palici, přemaloval ji na stejnou barvu – bílou. To je holt anglická mentalita, respektive mentalita anglické smetánky. Ani nezkusí, jestli něco nejde opravit nebo umýt, rovnou to kupují nové, byť to stojí majlant.

Tak jsem alespoň celý ten týden poctivě omývala všechny ty zdi, a byť všechno nešlo umýt, stejně jsem dneska opět chodila barákem lehce načuřená, neb co si myslíte – znovu přijel ten malíř a zamalovával půl dne fleky na zdech 😀 Tak jako to jsem se s tím nemusela drhnout a mohl to udělat rovnou on.