Dělám si pořádek v konceptech. Za posledních pár let se mi jich nastřádalo nebývale hodně, začala jsem je používat pro odklad jednotlivých myšlenek, a taky mi v nich uvízlo několik článků psaných v dávné minulosti, skoro bych řekla v jiném životě. Syslila jsem si je na dobu, kdy se mi budou hodit, ale postupně jsem se vyvinula jako bloger tak, že už nemám potřebu je publikovat. Nejsou převratné, nenabízí nic, co by nebylo možné najít jinde,nebo jsou protkané osobními myšlenkami, které jsou už pasé.

Narazila jsem taky na jeden svůj dávný brainstorming a uvědomila jsem si, že s blogem momentálně nemám žádné velké plány. Dokážu si představit pár designových změn, ale to je tak všechno. Svůj další blogový rok si představuju prostě tak, že budu dál psát o větších věcech, větších celcích, kde se mi to nevejde na Instagram, ale jinak jsem stále ve fázi mikroblogování, které mě momentálně baví víc.

Snad je to znouzectnost. Přestala jsem mít čas na psaní delších článků a nahradila jsem si to Instagramem. Sama jsem zvědavá, jestli se to časem zase překlopí víc k blogu. Po těch letech jsem na tom ale samozřejmě podobně jako spousta mých blogerských vrstevníků – už jsem toho řekla tolik, že se nechci opakovat, a někdy člověku připadá téměř nemožné přijít s novou myšlenkou, s novým pocitem. Musí se měnit věci kolem vás a vás život, a pro mě se mění tak často a tak výrazně, že veškeré menší změny, události, aktivity, už mi připadají nedůležité, nehodné sdílení. A nebo je to prostě tím, že je jich tolik a já nestíhám a nerada píšu se zpožděním. Kdoví. Ale jako vždyť se na to podívejte.

Začátek roku utekl podobně jako celý prosinec. Jako celý loňský rok. S panem M. oba máme pocit, že se někam ztratil, a musíme si fotkami připomínat, co všechno jsme zvládli a co všechno se dělo. Byla toho kvanta. Ale špatně se to v té paměti třídí.

V lednu jsme ještě bydleli v Anglii, u naší poslední au-pair rodiny. Objevovali jsme Shoreditch, navštívili Londýnské kočkafé, pracovali, pekli (pekla jsem své první celozrnné bulky), těšili se na oteplení.

I v únoru jsme se hlavně o sebe starali, dělali si radost a dobře si vařili. Pekla jsem prvně veganské čokoládové muffino/brownies a hrozně jsem se do nich zamilovala. Sněžilo. Koupila jsem si znovu Surreal od Avonu a přišlo na řadu loučení s rodinou a kamarády.

Pak jsme se najednou v březnu ocitli doma. Tedy hlavně já. Pan M. odfrčel na Kanáry plnit si sen o pilotování dronu a mně začalo zvláštní období doma, kdy nebylo vůbec jasné, jak dlouho potrvá a co bude dál. Což mi nevadilo. Těšila jsem se na všechno, co mě doma čekalo, a dělala si jen předběžné plány, že až si dostatečně odpočinu, mohla bych si najít na čas práci nebo brigádu – chtěla jsem si konečně splnit sen dělat kočičí chůvu. Byla jsem Klárce na třicátých narozeninách a začala se pomalu psychicky připravovat na to, že mě to za pár měsíců čeká taky. S tátou jsem hned jela na burzu do Pardubic a viděla tam po spoustě let místního kamaráda. Po strašně dlouhé době jsem taky byla u kadeřnice a nechala si zvednout náladu trochou fénixích barviček. Znovu jsem si šla poslechnout IAMX a začalo užívání si klasické rodinné pohody, návštěv u babi, procházek na Vyšehrad a návštěv Ikey.

V dubnu mi Maude ukázala Klánovický les a já věděla, že tu přírodu v životě teď potřebuju víc než dřív, protože jsem si na to naše bydlení a denní procházky lesem strašně zvykla. Možná se mi ten místní les moc nelíbil, ale pořád to byl les. S Maudětem jsme taky prvně pekly posvícenské koláče a s teplem přišlo víc procházek a aktivit, Střelecký ostrov, cyklovýlet, koloběžkovýlet, Troja s našima, paleontologická exkurze s tátou po Barrandienu, Kavčáky s babičkou a samozřejmě taky chalupa. A Tišnov! Hlavní mineralogickou burzu sezóny přece nemůžu opomenout, zvlášť když jsem na ní poprvé viděla Bels. Taky jsem s Maude někdy v té době začala chodit do posilovny. Vyrazili jsme ještě předtím i na Příbram, ale ukázalo se, že nikdo nerezervoval stoly, tak jsme se jen pozdravili s kamarády, pokoukali a zase jeli domů 😀 Fajn výlet, proč ne. Jen škoda toho nakládání a vykládání auta.

V květnu přišla změna. Do Prahy měli přijet God is an astronaut a pan M. na Kanárech supěl, protože by je samozřejmě strašně rád viděl. Nebylo zbytí. Nakonec se mnou šel brácha. Jenže krátce po začátku mě najednou zezadu někdo začal nepřiměřeně objímat. Otočila jsem se a tam se na mě culil pan M.. Nedávala jsem to, popravdě nemám taková velká překvapení moc ráda, a všichni ze mě měli prdel, věděla to celá rodina, jen já netušila naprosto nic. Pan M. mě pak zasvětil do celé historie, jak to na Kanárech ukončil a přes Londýn se vrátil domů ke mně. Začali jsme jezdit na chatu, chodili na veganskou zmrzku, pan M. vyvařoval a furt jsme něco podnikali. Babička oslavila 82. narozeniny. Krátce nato jsme přišli o jednu tetu, které bylo 84 a já byla asi podruhé v životě na „pořádném“ pohřbu. Taky jsem si koupila nové kolo a po spoustě let jsem na něm projezdila okolí chalupy. Začala jsem se připravovat na Junktown.

V červnu nás Maude vzala na šlapadla, což byla jedna z mnoha aktivit, které jsme v tom roce podnikali poprvé a dlouho je přitom měli na to-do listu. Taky jsem s ní jela na koně a s bráchou šla do Vnitroblocku pozdravit Anie, přičemž jsem si konečně koupila její náramek. Na chatě jsme trhali třešně a s panem M. jsme jeli na celkem last-minute naplánovanou dovolenou do Egypta. Hned nato jsem na svém druhém Junktownu. S mámou jsem pak byla pro druhou Instagramovou výhru toho roku, waflovo zmrzlinovou baštu v Amorinu. Byla to úžasná prasárnička, bohužel krátce nato mámu chytil žlučník a slinivka k tomu, skončila v nemocnici a od té doby se to táhlo – dlouhé ležení v nemocnici, doktoři, testy, nikdo pořád nevěděl, co bude, a strašili kdečím.

V červenci jsme s panem M. nečekaně dostali nabídku jet na Festival Fantazie – řekl mi o něm kamarád, kterého jsem zrovna potkala na Junktownu. Zaujalo nás to a měli jsme chuť udělat nějakou neplánovanou šílenost, tak jsme jeli a bylo to dost fajn, i když jsme přišli o některé pro mě důležité dny (Whocon). A když už jsme byli u těch nerdovin, taky jsme zašli do Gröbovky na steampunkový piknik. Pak jsme jeli s bráchou ve třech na vodu, na truc, protože nikdo jiný nechtěl. A bylo to fajn. Na nikoho jsme nemuseli čekat, na nikoho se ohlížet, a ve třech se vždycky vejdete všude, žádné obavy z plných kempů nebo hledání velkého místa pro všechny. Krátce nato jsme jeli na víkendovou „post-post-apo-párty“ na Junktownu, tentokrát jsem vzala i pana M.. Intimnější verze s mnohem příznivějšími podnebnými podmínkami. Oproti festivalu jsem to pojala kostýmově mnohem minimalističtěji a dost jsem si to pohodlí užívala. Pan M. mi vzápětí odjel znovu pryč, tentokrát do Anglie. Táhlo ho to prostě někam ven, další sen na pořadí bylo bydlení a buskování v Londýně a mně připadalo, že jsem ještě tolik věcí nestihla, léto teprve začíná a i kvůli nevyzpytatelnému zdravotnímu stavu mámy i babičky jsem v tu dobu nebyla s to nikam jet.

V srpnu jsem „oslavila“ ty obávané narozeniny. Podomácku. Následováno malým piknikem s pár kamarády. Necítila jsem se na nic většího a oslavy ani pořádat neumím. Vybrala jsem si dárky od rodiny, jako třeba nový povlak na gauč, který mi byl už pár let svou barvou trnem v oku, nebo krásné hodiny na stěnu. S bráchou jsem byla na wakeboardu a ověřila si, že se fakt nerada topím. Máma se konečně trochu otřepala z nepříjemné ztráty posledního kotěte, které mělo být jejím novým výstavním favoritem, jenže bohužel se u něj zjistila nevyléčitelná nemoc, a koupila si dlouho očekávané nové. S Maude jsme se rozhodly si splnit další velký cestovní sen a vyrazily jsme na trip do Skotska.

V září jsme byli s našima znovu v Příbrami, tentokrát už úspěšně – se stoly. Zašli jsme taky znovu po dlouhé době do zoo a já pak jela na návštěvu za panem M. do Londýna – autobusem, vezla jsem mu elektrickou koloběžku. Při tom jsme si odškrtli spoustu dalších položek ze seznamu, navštívili kamarády a zašli se zaregistrovat do první agentury. Od té doby jsme byli s panem M. v podstatě připraveni na to, že záhy najdeme novou rodinu a pojedeme opět pracovat do Anglie. Bohužel jsme chytli hodně špatnou dobu, kdy se nevynořovaly skoro žádné nabídky a komunikace s agenturami byla komplikovaná a čím dál tím únavnější.

V říjnu, po návratu, mě opět čekala chata (jako ostatně celé léto), s Maudětem jsme podnikly mimojiné podzimní koloběžkování a focení ve Stromovce a mně přitom došlo, že už delší dobu se necítím ve své kůži a ve své barvě vlasů, která byla po velkou část roku zrzavá a předtím už strašně dlouho červená. Byl to takový druhý větší pokus nechat si vlasy růst a najednou jsem cítila, že se potřebuju ztmavit. A přišla na řadu po strašně dlouhé době tmavě hnědá.

V listopadu jsme jeli s tátou opět do Tišnova. S babičkou jsem zašla do zrekonstruovaného Muzea. Nebyla jsem tam odmalička, tak to bylo hodně zvláštní. S Klárkou jsme jely navštívit kamarádku v Táboře, kterou jsem už taky dlouho neviděla. Byl to výlet, který jsme plánovaly už spoustu let, další odškrtnutá položka na seznamu. Potkala jsem se se slečnou, která chtěla moc jet do Anglie – předávala jsem moudrosti nad hrnkem kávy v kočkavárně. 18tého jsme si s Maude, Anwiel a kentaurem (to vám toho řekne :D) oslavily opožděný Halloween a 22tého jsem už zas frčela do Anglie, tentokrát letadlem, protože jsem neměla nervy to autobusové martyrium podstupovat znovu, když to není nezbytně nutné. Zašli jsme se registrovat do další agentury a opět byli neustále připraveni na to, že můžeme ze dne na den jít na pohovor s budoucí rodinou a najít práci. Bohužel se tak pořád nestalo.

V prosinci jsem si řekla, že už o té nebelvírské šále přemýšlím moc dlouho (měla jsem ji v hlavě významněji už od Skotska) a prostě jsem si ji koupila. Poslední rok byl takový hodně potterovský, ať už tím Skotskem nebo lokacemi, které jsme vymetali s panem M. v Londýně – a pak samozřejmě Fantastická zvířata. A tak na to prostě došlo. Hned vzápětí jsem se dozvěděla, že mi ji měl v plánu přinést Mauděcí Ježíšek, kterému jsem tak překazila plány 😀 Holt souznění myslí. Pan M. mě pak za pár dní následoval svetrem, a tak už čekáme jen na Maudě, až se rozhodne, do které koleje vlastně patří 😀 Zpátky do Čech jsme jeli dva – pan M. zabalil svou celkem úspěšnou kariéru buskera – a v Čechách jsme pak ve třech s Maude navštívili výstavu Tata Bojs ke třicátým narozeninám kapely, a taky zašli zavzpomínat a zapařit po strašně dlouhé době na elektrický koncert. Chystání na Vánoce se dělo spíš minimálně, v tom všem shonu, chaosu, cestování a stresování se. Když konečně přišly, bylo to hrozně naráz a já měla pocit, že jsem je letos nezvládla úplně nejlíp a že jsem si je taky až tolik neužila. Silvestr jsme poprvé trávili jinde než v Ořechu s partou – letos se nikdo neozval, všichni si zjevně naplánovali oslavy po vlastní ose, a tak jsme si vymysleli dva záložní plány, kdyby nic – dvojrande u kamarádů doma, nebo prostě zůstat u našich, kde jsem Nový rok neslavila už strašnou spoustu let. Nakonec se však vynořila nabídka jít kousek od nás za přáteli nové kamarádky/sousedky pana M. z Anglie. Přišlo nám sympatické poznat nové lidi, zajamovat si novoročně na nástroje a mít možnost se pak jít domů normálně vyspat. A tak jsme to taky udělali.

No a to je asi tak celé. Tolik věcí se dělo, tolik jsme si toho vyzkoušeli a přesto, když se mě zeptáte, co jsem vloni dělala, tak vám řeknu, že nic. Není to pravda. Jen mám z mozku guláš a nevím. A tak nechť mi to tenhle článek dá trochu do perspektivy a pomůže mi si v tom konečně udělat pořádek.

A co bude dál? 

Naše představy o tom, jak bude probíhat hledání práce, se celkem rozplynuly ve střetu s realitou. Nejsme v tom sami, zároveň s námi hledají práci i naši kamarádi, hledáme stejnou pozici a se stejnými agenturami a nikdo nic nemá. Tedy skoro. My jednu nabídku máme. A asi nám nezbyde než ji přijmout, protože nic jiného jsme prostě nenašli. Ona vlastně není špatná. Ale ani jsme se nezamilovali. Takže zase stres. Já se už prostě nemůžu dočkat, až budeme něco vědět. A až bude to příšerné odjíždění zase za mnou. Letos zase o něco horší, zase o něco riskantnější, protože čím jsou lidi okolo vás starší, tím víc se musíte bát.

Tak kéž to všechno probíhá hladce, kéž z nervů neděláme špatná rozhodnutí, kéž je nová rodina mnohem lepší, než si myslíme, kéž se nám tam líbí a kéž jsou všichni okolo zdraví a spokojení. Kéž máme hodně síly se se vším prát. Je to další krok v naší cestě, posouváme se zase k něčemu malinko jinému a „vážnějšímu“ a snad nám tak tenhle rok dá šanci mít se dobře, plnit si své cíle, pracovat na sobě a zjišťovat, co bychom chtěli dělat dál. Snad nejpozději jaro přinese závan čerstvého vzduchu a dobré nálady, které se nám teď občas nedostává. Těpic.