Už jsem s tím asi otravná, ale zas se už potýkám s pocitem divnosti toho, jak mi to tu nepřipadá divné. Nikdo se nepozastavuje nad tím, že tu jsem, nikdo neáchá, nikdo se mě zase tak moc neptá na detaily mého pobytu za vodou, jako bych nikde ani nebyla. V posledních dnech trávím čas hlavně dlouhým spaním do neuvěřitelných tří až čtyř hodin odpoledne (nevím, jak to dělám, ani nemám migrénu), a ten krátký zbytek času si většinou čtu. Nemám bohužel nijak kreativní náladu, což mě rozčiluje a mrzí. Asi bych potřebovala nejdřív zmáknout pořádný vánoční úklid a pak to třeba přijde. Nevím, jak jsem tak doma, hrozně snadno zapadávám do kolejí celodenního sezení u počítače a čtení komiksů nebo sedmičky Harryho Pottera. K blogu se ne a ne přimět. K sepisování příjmů od Asheigh, k čemuž mě pověřili, už vůbec ne. A že mám rozepsanou taky nějakou knihu, na to si ani nevzpomenu. Kde vzít tvořivou? Je to tím bincem kolem mě? Pocity, které tu na mě útočí a nenechají mě dost dobře v klidu, i když si myslím, že jsem v pohodě? Je to tím, že tu nemám pana M. a jeho nepřítomnost způsobuje, že jakoby upadám do snu a letargie a ztrácím schopnost vnímat realitu? Když ho vidím, je to jako by mě to vzbudilo. Najednou vím, kde jsem a co se děje. Až bolestně si uvědomím, co všechno ještě musím stíhat a udělat. Když tu není, jako bych tu byla schovaná v časové kapse a neměla kam spěchat. I když někde uvnitř mě něco cítí lehkou paniku z pravého opaku.

Ale to je asi všechno normální. Jen by mě zajímalo, co to na tom domově je, že kdykoli jsem tady, zaplavuje mě ta neschopnost cokoli dělat a tvořit, spojená s pocitem, že mi něco hrozně uniká a že plýtvám časem. To se mi přece nemůže zdát, to musí mít nějaké vysvětlení. Možná je to strach, abych nedopadla jako moji rodiče. Abych nezestárla plná myšlenek, že jsem toho ještě tolik neudělala a že chci odejít pryč, ale něco mě tu drží tak silně, že kvůli tomu nikdy neodejdu. Nesmím nikdy dovolit, aby se mi tohle stalo.