Týden u pana M. utekl jako voda a než jsem se stihla vzpamatovat, je pryč i Tišnov. Jako bych zase stoupla na otvor nějaké roury, která mě vcucne a proti mé vůli provleče zkratkou, aby mě na konci vyplivla o dva týdny i dýl později, přičemž nebudu chápat, jak jsem se tam ocitla, a budu mít nepříjemný pocit, že jsem něco prošvihla nebo na něco zapomněla. Mám pocit, že můžu být jedině ráda, že mě tyhle stavy potkávají už v kratších úsecích a ne jako dřív, kdy mě to bylo schopné vyflusnout třeba i po dvou letech.

U pana M. bylo příjemně. Znovu se sžívat s cizí rodinou a cizími způsoby, které musíte respektovat, ačkoli vám třeba přijdou trochu nesmyslné, mi připomnělo život u Ashleigh, ale na druhou stranu jsem už dlouho nepoznala rodinu, která by něco takového neměla. Ani u nás to není zdaleka dokonalé a o to víc to pro mě byla dovolená, být na chvíli někde, kde se hekticky pracuje na změnách, byť až do takového extrému, že než se udělají dvě věci, ta první hotová už se někomu zase nelíbí a touží ji opět předělat. U nás je to zase naopak, pořád se na něco čeká, pořád se odkládá, a přitom je jen pořád víc starostí, nemocí a problémů.

Řekla bych, že letos s tím říjnem dělám, co se dá. První týden jsem strávila doma odkškrtáváním všelijakých menších či větších povinností a votočováním, v druhém jsem si vyčetla mozek z hlavy při pobytu na chalupě s babičkou, kam jsem si vzala celou sérii Twilightu a to tak nějak čtenářsky předurčilo celý týden – samozřejmě s přestávkami na procházku v lese (houby ještě rostly), hrabání listí na zahradě (u toho se mi krásně odpočívalo), občasné čumnutí na nějaký ten zvířátkový dokument v televizi nebo na hraní Scrabble.

Taky jsem se skoro denně prolívala kafem s tučňáka a než jsem o příštím víkendu odjela domů, stihla jsem se ještě příšerně zrušit vlastní idiocií, s níž jsem po asi sto padesáti letech popustila uzdu sebekontrole a nezřízeně smíchala několik panáků rozličného alkoholu a jednu lahvinku piva, což mi zaručilo noc, na jakou se nezapomíná – nebo aspoň doufám, že si to budu nějakou chvíli pamatovat. Člověk by řekl, že má podobné úlety už dávno za sebou, ale moje naivita už zase dostala na frak a ne, nezvládám to po těch letech líp. To se prostě nedělá, tytyty, nenene, a dobře mi tak, že mi celou neděli bylo zle.

Varování: Možná utopické plácání z únavy, ale chtělo to ven. Jestli se mi chcete smát, že jsem si šlehla, jděte jinam. 

Přehnaný vztah k věcem, obzvlášť k hračkám a čemukoli, z čeho si má dětská představivost hračku dovedla vytvořit (což mohl být klidně klacíček, co vypadal, že má oči, nebo větev, co jsem ji s sebou vláčela celý den po lese, abych se o ni mohla v těch asi deseti letech „opírat“ jako utrmácený zcestovalý tramp), jsem měla vždycky. A dodnes nevím, jestli je to tak úplně dobře a jestli jsem normální, když nedokážu vyhodit starého ohmataného mončičáka a dokonce i v případě, že by některé mé staré barbíně chyběla noha nebo paže (což se nemůže stát, ke svým hračkám jsem se vždycky chovala ukázkově, ale kdyby přece jenom), vím zcela jistě, že bych jí byla schopná uspořádat regulérní pohřeb, nebo by alespoň do té popelnice letěla v krabičce, zabalená do nějaké pěkné látky a posypaná květinami, aby ji to ochránilo od toho smradu a bordelu okolo, a prostě proto, že si to zaslouží.

Stejné to mám samozřejmě se zvířaty, jako snad každý, kdo k nim má nějaký vztah. Mluvím na ně, šišlám na ně nebo si s nimi úplně normálně povídám, ale narozdíl od mnohých si umím přiznat něco, co mě uvnitř trochu děsí – že skutečně věřím, že mi rozumí. V některých momentech se na ně podíváte, zamyslíte se a řeknete si „Nééé, to je přece blbost!“ a zasmějete se sami sobě.

Ale je vážně?, naskočí na čele vráska pochybností a já se nemůžu zbavit pocitu, že mě to zvíře jen testuje a když vydržím dost dlouho, tak na mě skutečně promluví, neboť se ukážu být „hodnou zasvěcení“.

Nebaví mě, jak někdy když dělám celý den něco u počítače, jdu večer spát s pocitem, že jsem neudělala vůbec nic. Přitom to zrovna dneska byla taková dřina.

Už od sedmi ráno mě buzeroval mobil – volali mi z jedné cestovky, že letenky k mé vybrané rezervaci nejsou, ale že mi zavolají za hodinu. Tou dobou jsem už ale byla v druhé cestovce, kde jsem nakonec strávila aspoň hodinu ve snaze nějak to s tím totálně rozkošným (psh, jsem zadaná) týpkem nějak vyřešila. Co jsme chtěli, nebylo. Co jsme původně nechtěli, to mi servíroval na zlatém podnose, až člověk zapomněl, proč to vlastně předtím nechtěl, a rozhodnout v tu chvíli sama za oba (ještě po ránu, žejo) pro mě byla muka, že nebýt telefonů, asi bych se z toho zrestartovala. Navíc jsem si opět připomněla, jak a proč nesnáším tohle podzimní období. Řeším to každý rok, pak na to vždycky zapomenu a vzpomenu si až ten příští, jak se mi nehorázně plete říjen a listopad. A proč? Je to všechno hlavně kvůli Halloweenu a mineralogické výstavě v Tišnově, která se koná ve stejnou dobu, a do toho dušičky. Těch dat s různými koncovkami v jeden jediný víkend je moc, mně se to plete, a teď do toho anglické názvy měsíců, které mi nikdy dřív nedělaly problém, ale teď mám zrovna z toho Octobera a Novembera bůhvíproč v hlavě totální guláš a už nevím, kde mi hlava stojí. Navíc jsme diskutovali o tolika různých termínech a možnostech, že jsem nakonec po odchodu skoro nevěděla, kam že to jedu – a už vůbec kdy.

Ale nejzajímavější je, že tátovi se to plete úplně stejně, a to se mu do toho nemontuje ani Halloween, ani dovolená, ani angličtina. Tak nevím, čím to ve skutečnosti je. Jsou si ty měsíce tak podobné, že je od sebe nerozeznáme? Nebo se podvědomě snažíme přiblížit k Vánocům?

Na chatě už bylo zase pracovně. V sobotu se táta rozhodl posekat půlku zahrady, takže my s mámou a babičkou jsme měly co dělat po zbytek dne. Mokrá tráva se hrabe vůbec nejlíp. V neděli se pak pro změnu trhala jablka – která podle mě v tom sklepě stejně akorát do jara shnijí a zase se toho kvanta vyhodí. Ale třeba letos ne, třeba můj upravený stravovací přístup pomůže a sní se toho víc. A taky to hodlám ozkoušet na odšťavňovači, co jsem ho našla v kredenci. Jsem zvědavá, jestli je to takový krám, jak vypadá, nebo jestli to snad i bude fungovat.

Boj o udržení zdravého jídelníčku je v plném proudu. Jen co jsem přijela domů, už se to na mě valilo ze všech stran – rohlíky, chleba, salámy, šunka a prázdná lednice, kde není z čeho vařit. Ke špagetám leda rajský protlak, což už se poté, co jsem si zvykla na pořádná rajčata z konzervy, nedá žrát, zelenina nikde žádná a hned k večeři smažený sýr s domácí tatarkou, na kterou se člověk tak těší, ale jak mě z ní rozbolelo břicho! Nevím, asi ta cibule, ale člověku to zkazí zážitek.

Už se fakt strašně těším domů. Ne že by mě to tu už tak moc štvalo, ale mám toho v posledních týdnech nad hlavu a cítím, jak mi to už zase doléhá na zdraví. Stažený žaludek, nadměrné pocení, permanentní pocit nestíhání a neschopnosti se na chvilku uvolnit, jelikož za hodinu nebo za dvě už zase někam musíme letět. Neustále něco zařizujeme, čím dál tím víc věcí se komplikuje a nevychází podle představ a já jsem čím dál tím unavenější. Na všechny strany rozesílám uklidňující hlášku, že „počkejte za týden“, to se situace uklidní a zase budu schopna se věnovat věcem, jimž se potřebuju nebo chci věnovat, dohánět resty a víc být na příjmu. A nemůžu se dočkat, až se všechno zase zpomalí, i když vím, že za pár týdnů mi z toho nejspíš zase začne hrabat.

Čím dál tím víc mám pocit, jako by už za týden měly být Vánoce nebo co. Asi jsem si myšlenku, že budu až do Vánoc doma, nějak v hlavě převrátila, a mám dojem, že až dojedu domů, budou Vánoce. A nebo je to tím, že se tam tak těším? Vlastně ani nevím, jestli je to pravda a mám v tom čím dál tím větší zmatek.

Totiž samozřejmě, že se těším. Ohromně. Už se tam dávno vidím. Ale zároveň z toho mám svým způsobem hrůzu. V noci jsem se vzbudila s panikou – připomněla jsem si, jak mě panika takhle budívala doma, a najednou jsem měla pocit, že to tam ty tři měsíce nedám. Že nezvládám nevědět, co bude dál, jak se má budoucnost bude odvíjet příští rok a jestli vůbec bude zahrnovat pana Mysteriózního. Mluvení o Skotsku mi teď vůbec nepřipadá reálné, na jednu stranu tedy je (alespoň dokud žiju svým anglickým životem, reálné je úplně všechno a já vím, že to vůbec nebude těžké, dokud budeme spolu. Něco se naplánuje a prostě se to udělá), na druhou si ale připadám dost podobně jako když jsem před pár lety začala mluvit o návratu do Anglie. Jako by to bylo jenom takové mé vroucné přání, takové sebeujišťování, že to určitě jednou udělám, protože mě to svým způsobem láká, jako by to ale rozhodně nebyl plán, jako by naprosto nebylo jisté, že v lednu znovu vycestuju. Ono totiž samozřejmě není.

Život by měl být takový, jaký ho mít chcete. Zhubla jsem od Vánoc zatím asi pět kilo, pod taktovkou pana Mysteriózního jsem výrazně změnila jídelníček a notně ho zveganizovala, minulý víkend jsem si v Brightonu koupila svoje první Conversky a včera mi dorazil můj úplně první vlastní záložní disk a má úplně první kulma na vlasy.

Najednou mi připadá, že to jde, že fakt vím, co dělám a proč, a opravdu žiju. Proč je to teď tak snadné? Jsou to jen peníze? To asi ne, ty jsem měla už dřív. Tak co je to?

O té kulmě jsem uvažovala už snad od čtrnácti, kdy mi nějaká paní u stánku jednou takovou navlnila pramínek vlasů v jednom obchoďáku. Po zbytek dne mě ten prstýnek vlasů fascinoval a už léta si představuju, že bych měla možnost si snadno a rychle kdykoli navlnit vlasy, což mi podle mě sluší. Tak proč jsem to neudělala už dávno?

Conversky mě jako každého správného hipstera lákají taky už léta – podobné plátěnky jsem dřív nosívala furt – a samozřejmě, co je nosil Tennant coby Doktor, nešly už mi z hlavy vůbec 😀 (nikdy asi nedospěju). A vlastní disk? Počítač používám už taky asi od patnácti a vždycky jsem se musela spoléhat na mámu, bráchu, prostě co bylo doma, nikdy jsem totiž mimo domov na dlouho nebyla, až před rokem a půl najednou vznikla ta potřeba mít nějaký vlastní – a stejně jsem to tak dlouho odkládala, že bych měla minimálně jednou týdně pořádat sabat zahrnující nějaký děkovný rituál UChu, že mi při těch neustálých kiksech laptopu nezmizely všechny soubory. Což o to, před rokem jsem si nějakou zálohu udělala. Ale to bylo před rokem, že, to neni moc jako helpful 😀

Už jsem přečetla tolik inspirativních e-booků a článků o tom, jak najít své pravé vnitřní „volání“, svůj cíl a sen, že bych měla tisíckrát vědět, jak naložit se životem. „Problém“ u mě ale je, že jsem multipotenciál – jsem člověk s mnoha malými talentíky (které v mém případě většinou nestojí za moc) a zdánlivě nesourodými zájmy, mám mnoho cílů a každou chvíli mě zase popadne něco jiného.

Proto je pro mě strašně důležité si ty sny pravidelně připomínat, revidovat a obnovovat. Ony se totiž mění, ne úplně ze dne na den, ale určitě z roku za rok. Pokaždé přijdu na něco nového, otevřou se mi nové obzory, objevím nová odvětví a nové věci. Třeba jste blázen do goth věcí a zároveň vás baví vintage oblečení, no a najednou zjistíte, že existuje něco jako steampunk. Svět se prostě vyvíjí, je plný překvapení a sám vytváří můstky mezi věcmi – nebo ty můstky možná už dávno existují, jen jste o nich doposud nevěděli. Chce to jen zkoumat svět, učit se, poslouchat, co se kde šustne, a dřív nebo později se to k vám taky donese – pokud tedy nebudete rychlejší a nevymyslíte to sami.

Mám konečně čas věnovat se věcem, co mě baví, a tak projíždím svou megasložku e-booků. Původně jsem plánovala o každém napsat pár vět, jak je budu odčítat, a udělat z toho takové e-bookové pokračování mé čtenářské challenge ze starého blogu, ale mám pocit, že by mě to nebavilo. Je jich moc a ne všechny za to stojí, takže se radši nebudu nutit a možná jen vytípnu seznámek toho nejlepšího, co mi dalo nejvíc (nebo co si myslím, že může dát nejvíc vám).

Co mě teď ale fakt zaujalo, je Dream YOUR Dream od Jessicy Claire Barker, autorky blogu College Rebellion. Ten e-book si můžete (alespoň do konce roku 2014) zdarma stáhnout, a pokud třeba studujete a máte tak trochu pocit, že vlastně nevíte, proč, a k čemu to bude, nebo jste na školu ani nešli, protože vás to prostě až tak moc nelákalo (nebo jste mladší ročníky a zvažujete, zda na vysokou jít nebo ne), a teď se musíte potýkat s dotazy známých a příbuzných, co teda jako chcete dělat se svým životem, vřele vám doporučuju tak učinit.

Já se k CR dostala před pár lety a musela jsem se usmát. V té době jsem totiž konečně začínala zjišťovat, že se svým přístupem „nechci na vysokou, protože co z toho?“ nejsem na světě sama, že takových lidí je spousta a že to neznamená, že jsme k ničemu nebo že nebudeme schopni se uživit. Existuje tolik cest, kudy se vydat, a člověk by měl v první řadě zjistit, co tedy skutečně chce dělat. Co ho na světě nejvíc tankuje, co ho nejvíc štve a chtěl by to změnit, co ho pohání kupředu a u čeho nejdýl vydrží – a proč.

Jít na vysokou není chyba, stejně jako nejít na ni, jen musíte znát své důvody a musíte si být jisti, že jsou správné a že jsou skutečně vaše. Já neměla důvod jít na vysokou, jediným důvodem by bylo, že to po mně chtěli rodiče/společnost/byla to de facto jediná možnost. Buď to nebo jít pracovat. A jelikož to mi smysl nedávalo, zvolila jsem mnohem nejistější variantu a šla pracovat. Šla jsem se protloukat světem na vlastní pěst, nebylo to ale z nějakého hrdinství, jen prostě z nedostatku dobrých důvodů, proč jít studovat, proč následovat předem nalajnovanou cestu. Nehlásala jsem tehdy, že to nikdy nezkusím, ale věděla jsem, že než by k tomu případně došlo, musím prozkoumat všechny ostatní možnosti a přijít na to, jestli to náhodou nejde i jinak – protože jsem prostě „blázen“, věřím svým instinktům a ty mi naprosto jasně říkaly, že je blbost to, co tvrdí všichni okolo – tedy že to jinak nejde.

Opět v Anglii. Dovolená byla vcelku krátká, ale příjemná, i přes ta ohavná vedra a únavné návaly lehkých depek. Čas strávený s rodinou je k nezaplacení, přátelé rovněž, trochu podrbat, dost se zasmát, trochu si po dlouhé době přihnout a pokouřit kvalitní vodní dýmku, a nejlepší jsou samozřejmě ty moje ženský, všechny ty báječný baby, co je mám tu čest nazývat kamarádkami a s nimiž je taková prdel (a ještě k tomu jsou všechny pěkný, jelikož mám přece vkus, neasi ;)).

Doma v ČR je ale podivně hlučno a prázdno. Přes veškerý ten lomoz zvenku člověk neslyší, co se mu děje uvnitř, a ztrácí kontakt s tím, co chce a kdo je.

Doma v Anglii je to o hodně lepší, ale taky to má svoje čím dál tím vypasenější mouchy, tak třeba tu ledničku, co nám Ashleigh nasádlovala do pokoje, a která tu teď skoro nepřetržitě velmi hlasitě bručí. V noci mi z toho hrabalo, teď to přehlušuju klapáním do klávesnice (a taky mi náladu spravila nádherná buřinka – těch je tu fakt pomálu), ale vím, že brzy zase bude noc a že to nedám.