Někdy je těžké přijít na to, co člověka přesně žere. Někdy to chce čas a někdy taky souhru nepředvídatelných a neovlivnitelných okolností, teprve pak to člověka praští přes nos.

Posledních pár dnů mám pocit, že jsem se zasekla v bahně a nějak se v něm plácám. Postupně jsem objevila hned několik zdrojů téhle úzkosti a ne se všemi můžu hned něco udělat, ale je dobré si je uvědomit a třeba i někam napsat.

Předně je ověřený fakt, že mi na nervy nesvědčí být úplně bez práce a plánu. Kdybych věděla, že pojedu třeba po Vánocích tam či onam, tak budu do té doby vychutnávat svůj nezaměstnaný život plnými doušky. Jenže to nevím. A to, co vím, tedy že mi pan M. má na rok odjet, mi vůbec nepřidává, právě naopak. Nevím, co si zatím počnu a jak to mám zvládnout sama. Celé je to divné.

Brečím u posledního dílu, venku je po mnoha dnech nesnesitelného horka a dusna naprosto dokonalá bouřka a já si na to všechno musim jít udělat kafe, abych si s ním pak sedla k blogu. No prostě PMS jak má být.

Jsem vodačka. Jsem teda i mnoho jiných věcí a bytostí, ale ta vodácká část, to je můj původ. Na sjíždění řek s tátou, bráchou a partou, a taky někdy s mámou, mám ty vůbec nejkrásnější vzpomínky, a tak mě každý rok znovu mrzí, když nejsem v Čechách a nemůžu jet. A když už tu jsem, tak mě zase mrzí, že ta naše parta už není, co bývala, a možná že nikdy ani nebyla to, co mohla bývat. A ani ta voda není to, co by mohla být a co bývala dřív. Přesto je to ale nádhera a neumím bez toho dost dobře žít. Nebo možná umím, ale kdykoli se mi před očima objeví něco jako jez, pádlo nebo kánoe, chytne mě to u srdce a prostě vim, že mi to chybí. A tak se letos těším jako blecha, že zase jednou po letech pojedeme, i když nás bude zoufale málo. I tak za to každá minuta na vodě stojí.

Než se pustím do nějaké pc práce (haha, who am I kidding), říkám si, že bych se měla trochu zmínit o pátečním „srazu“ s Anie Songe a jejím přítelem Lukášem a o jejich povídání o Bali, Thajsku, digitálním nomádství a vůbec jak se dostali tam, kde jsou, a co přesně tam dělají a dělali.

S blogery se moc naživo nesetkávám, takže už to byla celkem výzva, ale nemohli jsme si to nechat ujít. Anie sleduju přibližně od té doby, co dřeli v hotelu v Thajsku, a vždycky mě bavila – kromě krásných fotek a příjemného minimalistického designu – tím, že ač na první pohled působila jako taková ta étericky šťastná sluníčková osoba plná motivačních slov a lásky ke všemu, vždycky jednou za čas se ukázalo, že je to pořád ještě taky normální člověk, kterému se občas všechno sere, a který má občas všeho dost. A myslím, že to bylo právě tohle, co mě u ní drželo tak dlouho, ten balanc vizuální nádhery, neskutečné inspirace a přitom lidské reálnosti.

Milé děti, konečně jsem zase na pár dní v Praze a bez plánů, takže sledujte to tóčo. Jdou se dohánět resty a jde se „odpočívat po odpočinku“. Jdou se upravovat fotky a psát články a snad si mezitím taky najdu čas na těch pár věcí, které bych opravdu měla dělat… 😀

Konečně si můžu trochu oddychnout. Plním si s chutí další položku na seznamu a mám pocit, že si ji možná naplním i o něco líp a vydatněji, než jsem původně myslela.

Naplánovala jsem si totiž ozdravnou a rodinně zaměřenou dovolenou na chatě, plnou odpočívání, opalování se a – neřekla bych úplně nicnedělání, protože když je tu táta, najde se dost věcí na dělání venku, a když tu není, mám teď co dělat na počítači – konečně jsem se pustila do brigády, kterou mi nabídl už před časem brácha – překládám mu jeden web. K tomu se váže ta první věta – neoddychávám si dnes vyloženě z toho, že by byl nějaký přehnaný klid po bouři (ačkoli zrovna po té bouřce dnes v noci by se to dalo i říct…), ale spíš proto, že konečně dorazil brácha s funkčním internetem, takže mám zaprvé jak pracovat, a zadruhé se můžu ptát, když něco nevím, bez čehož by ta práce byla špatně proveditelná. A je zajímavé, že jsem si doteď neuvědomovala, že i tohle mi v tom bránilo.

Začátkem měsíce jsem se trochu bála, že se propadám do spirály prokrastinace a nic(důležitého)nedělání, a že jestli se z toho vůbec nějak vytrhnu. No, teď už vím, že to byly obavy zcela zbytečné. Během chvilky se na mě nahrnulo tolik akcí a tolik věcí k dělání, že nevím, kde mi hlava stojí, jedu, jen se držím úchytek a snažím se, aby to se mnou tak neházelo.

Musím na moment přerušit tok aljašských vzpomínek a podělit se o zážitek z dnešního dopoledne.

Už strašně dlouho jsem nebyla v knihovně. To prostředí mám ráda, ale co mě zajímá, si většinou rychleji a pohodlněji najdu na netu, a k tomu furt někde rajzuju a nemám ráda ultimáta na čtení. Ale stalo se, že mě jistá velectěná osoba poprosila o takovou menší záchranu života, tedy abych do té knihovny zašla, vypůjčila si nějaký vzácný tisk, co tam mají jenom prezenčně a dají mi ho prý do studovny, a ten jí řádně vyfotila, aby si ho mohla přečíst k diplomce.

No, zní to jednoduše, ale já u takových žádostí už dopředu vím, že to bude kovbojka.

Pro srandu králíkům jsem si nakonec přece jen založila Ask.fm. Vždycky mě ta stránka u druhých blogerů dost iritovala – rozčilují mě obecně všechny nadužívané módní abreviace jako „Asko„, „Fejs“ a podobně – a taky mi přišlo, že vzhledem k tomu, že dávám ve svém profilu a i všude jinde všanc svou e-mailovou adresu, je to nadbytečná blbost.

Jenže vždycky mi zároveň hlodala v útrobách myšlenka o tom, jak to mívám já, a sice že psát mail blogerovi, kterého znám a sleduju, je jaksi moc osobní a vyžaduje to ode mě odvahu. I když mě k tomu vyzve a i když je to sebeskvělý a sebepříjemnější člověk, mám pocit, že to už by musel být intelektuální dotaz, abych mu psala, jinak je to bůhvíproč trapné – a čím je to lepší bloger, tím je to trapnější 😀 To je samozřejmě jen v mojí hlavě a taky si rozhodně nemyslím, že já bych byla tak dobrým blogerem (kéžby), ale přece jen se můžou najít lidi, co by se mě na něco chtěli zeptat, ale na ten mail se prostě neodváží.

Psát svoje dotazy jako OT komentáře ke článkům, s nimiž nesouvisí, asi nikdo nemá za oblíbenou možnost. Osobně nemám ráda, když mi to někdo dělá, a taky to nedělám nikomu jinému, pokud mi nabízí jinou možnost. Ale někdy i když nabídne ten mail, tak se prostě nemůžu donuti. Kéž by měl něco jako shoutboard ve sloupku nebo návštěvní knihu! Prostě něco, kam to můžu napsat veřejně a kde je to k tomu určeno.

Jednou za čas je sranda se trochu víc otevřít… 🙂 Budu ráda za komentáře s odkazy na vaše podobně „intimní“ články, jestli takové máte. 😉

Jedna ze zvláštností, které mě velice dobře kvalifikují na post člena a správce blogerského Klubu Snílků, je ta, že trpím na velice živé sny. Trpím na ně už mnoho let a trpím na ně každou noc, až na blahé výjimky dejme tomu jednou za dva měsíce, kdy se probudím s úsměvem na rtech a růžovými brýlemi a zároveň se mi chce brečet z představy, že takhle by měl normálně spánek vypadat, a že běžný smrtelník si vůbec nemůže uvědomovat, co je to za muka, být o tohle každou noc připraven.

Nikdy jsem si nemyslela, že budu vůbec o něčem takovém uvažovat. Ale jak jsem psala v jednom z nedávných článků a jak si ostatně ověřuju už několik let, pokud se jednou rozhodnete vycházet vstříc příležitostem, dost možná se vám může stát, že ty příležitosti najednou opravdu budete potkávat. A často budou větší, než jste si mysleli. A pak už bude jen na vás, jestli zalezete jako poplašený krtek nebo jestli si řeknete „Fuck this shit, jdu do toho.“

Nechci ani v nejmenším působit jako že jsem se zbláznila – i když mi to v těchhle situacích vždycky tak připadá – nebo jako že si neuvědomuju, o čem tady mluvíme. Proto dopředu říkám, že tohle všechno jsou zatím pořád ještě úvahy. Sice je bereme reálně, ale taky je dost možné, že si to na poslední chvíli ještě z různých důvodů rozmyslíme, nebo že to na něčem krachne (například ještě nevíme, jestli nám v Anchorage půjčí auto). Podnikám průzkum, hltám informace, nasávám články a videa a s každou další informací jsem si o něco jistější a zároveň o něco míň jistá. Ale už je to prostě tak, že o tom uvažujeme, tak proč o tom neuvažovat nahlas.

Když už jsme tedy na té Aljašce, přemýšlíme o tom, že bychom si zkusili splnit jeden sen (který jsem donedávna vůbec neměla, ale jak se vám to jednou dostane do hlavy…). Než v květnu doletíme zpátky do Čech, možná podnikneme „slavnou“ (a filmem ještě víc zpropagovanou) túru k Magickému Autobusu na The Stampede Trail.