Je zima. Strašná zima. Hlavně po ránu a večer. Mám ovšem pocit, jako bychom se změnou času na zimní paradoxně cestovali zpátky do léta. Už jsem si zvykla na to, že vstávám do tmy a východ Slunce prošvihnu, to už budu v práci. A zvykla jsem si na to, že se v bazénu tolik nepředřeme s doplňováním ručníků a umýváním oken, protože na ostrově už tolik lidí není – a hlavně žádné děti. Jenže se změnou času najednou vstávám a do oken pere světlo a v bazénu jsou okna zaflákaná a s použitými ručníky už zase trháme rekordy. To samozřejmě není způsobeno změnou času, ale prostě tím, že jsou podzimní prázdniny a ostrov už zase puká ve švech.

Jediný rozdíl oproti létu je tedy to počasí.

Rozhodla jsem se, že to chce plán, máme-li to tu těch posledních 8 týdnů přežít ve zdaví a vytěžit z toho maximum.

Sousedovy zvuky beru jako rutinu. Součást života. Po ránu nečekám na spuštění napěněně, spíš odevzdaně. Alespoň se snažím.

Mám ráda pohodové dny. Když je tak hezky, že ti vlastně až tak nevadí, že ti někdo ukradl kolo, a jdeš docela s chutí pěšky.

Když dostaneš odpoledne volno, a tak si zajedeš do krámu a na projížďku na druhý konec ostrova, kde ti někdo dal tip, že prý je to tvoje kolo (jedeš samozřejmě na půjčeném), tak se potřebuješ přesvědčit, jestli si z tebe dělá šprťouchlata nebo to myslí vážně 😀 Bohužel myslel.

Když víš, že máš čas navíc a že to máš koneckonců už taky za pár. Deset týdnů do Vánoc uteče jako nic. Ty příští dva budou asi dost náročné, takže nebude moc času přemýšlet a rozjímat. Což je vlastně dobře. A koneckonců jaký si to uděláš, takový to máš.

Neštěstí nechodí po horách. Kam by taky chodilo, když u mě je mu dobře?

Už týdny trpím našeho souseda čistě jen proto, že vím, že brzy odjede. Nejprve to mělo být cca 15. listopadu, to dám. Pak přišel s tím, že mu učitelka doma posunula termín zkoušek, takže tu může zůstat o dva týdny dýl. Inu dobrá, zhluboka jsem se nadechla, ale to už proboha taky zvládnu. No jenže pak přišel včera vytlemený jako sluníčko, že je všechno jinak. Že mu to s kolegy a tou cestou do Vietnamu vychází všechno líp tak, že tu prostě zůstane a pojede se až na jaře nebo co. Takže měl šílenou radost z toho, že může dýl vydělávat, a bude tu do 7. prosince. My jedeme 15.

Buhuhuhuhůů…. :,(

Kocoura už asi neuvidíme. Odpověď od majitele jsem nedostala, ale pana M. napadlo zeptat se v Depu a kupodivu tam o něm věděli. Ukázalo se, že ho ten jeho majitel předal své snad zodpovědnější mámě, která bydlí na sousedním ostrově, Bryheru. Což znamená, že poslední dva měsíce tu budeme muset doklepat bez kočky a co hůř, došlo na naše obavy – nestačili jsme se rozloučit 🙁 Hlavní ale je, že se o něj snad konečně někdo bude vážně starat a normálně ho krmit. Snad se dá zdravotně do kupy a bude se mít dobře.

Stejně to byl ale nejlepší kocour <3

• za dny, které jsou tak akorát lehké, že nemusíme předstírat práci nebo někam jezdit
• za zapálení svíčky
• za vonné tyčinky
• za uklizeno a čisté povlečení
• za dobré kafe a buchtu pana M. (nová přezdívka je možná už vymyšlená)
• že jsem se hecla a napsala majiteli kocoura, aby mi pokud možno sdělil, kam se kocour poděl – neviděli jsme ho už tak týden a máme o něj strach (+ já depku jako kráva). Chybí nám…
• za tichý večer a snad i nadcházející tichou noc
• že bylo dneska hezky
• že ti nejhorší hosté, co přijeli na dva týdny, dneska přišli aspoň o pět minut později než my – aspoň těch pět minut se mi nemotali pod nohy!
• za odškrtnutí každé další položky ze seznamu
• že se konečně blížím ke konci první série klasického Doctora Who – je to děs, nemůžu se dočkat, až se tím prokoušu! 😀
• za občerstvení barvy na vlasech a za vlasy umyté
• že když už musím mít ksicht zase jako puberťák, dneska mě to aspoň už nebolelo
• za Emancipatora, u nějž se skvěle píše
• za sluchátka
• za pár hodin času pro sebe
• za skvělou pizzu, která byla o víkendu
• za kulmu na vlasy (fuck minimalism, ta se mnou pojede i příště!)
• za splněné objednávky u vesmíru, i když takhle jsem to třeba úplně nemyslela…
• že už jenom dva měsíce

Stejně se mi zase bude stýskat.

Čtěte také: první díl, druhý díl a třetí díl.

Na ostrově to všechno nějak čím dál tím víc magoří. Lidi jsou čím dál tím napruzenější a dějou se čím dál tím bláznivější věci. A nejšílenější je, že za vším se dá poukázat na jedinou neskutečně pitomou a nepříjemnou osobu, která to všechno působí. Dej debilovi funkci…

A východ Slunce taky najednou někdo posunul, přesně o tu čtvrt hodinku, kdy jsem vstávala. To teprve bude krušné vstávání do tmy, zatrolená zima.

Řekla bych, že se to konečně začalo chýlit ke konci. Ještě nám zbývá 12 týdnů a když se nad tím zamyslím, to je jako nic. Za chvilku už budeme sedět v letadle s knedlíkem v krku a říkat si, co s námi bude dál. A nebo taky ne, možná budeme mít plán.

Bloger míní, Utimate Chopper mění. Nejdřív mě týden zlobil interenet, pak mi rovnou umřel počítač (no, umřel, já si ho trubka zabila, ale o tom až jindy), a pak přijela návštěva a to už nebyla možnost psát vůbec. A tak se mi prostě při nejlepší vůli nepodařilo zabránit výpadku a mám zpoždění. Kdo si všiml, dostává bludišťáka, kdo ne, ať kouká vrátit průkazku!

Každopádně pokud se mnou ještě jedete tuhle třicetidenní výzvu a zajímá vás, co dál se dá udělat s blogem, tady je pro vás třetí týden 😉

Možno také nejprve číst první a druhý díl nebo pokračovat na čtvrtý díl.