Ten minulý týden byl zase na palici. Ve středu jsme schytali uklízení unity, kde bydlela kopie naší předchozí „au-pair“ zaměstnavatelkyně. Čekali jsme to zlé, ale že to bude až tak zlé, tak bujnou fantazii zase nemám. Uklízeli jsme to přes dvě hodiny, a to to má prosím trvat maximálně hodinu a půl, když je to dost špinavé. Já vám měla pocit, že to nikdy nedokončíme. A jak nás normálně šéfová nikdy nekontroluje, tak zrovna ten den si musela vybrat a my se tam pak museli velice potupně vracet, jelikož našla takových chyb, že se mi ani nechtělo věřit, že jsem to udělala až tak špatně a na tolik věcí zapomněla. Jenže v tom chaosu to prostě jinak nejde, když vám hlava lítá od milionu věcí k druhému milionu a vy víte, že vám z té bryndy nikdo nepomůže a nikdo vám to neulehčí. Aspoň že supervizor to schytal víc než my, hehe.

Tenhle týden si oproti tomu nehorázně lebedíme. V podstatě až do dneška mi to nedocházelo, byla jsem zase nedůvěřivá, v takové dny prostě pořád očekávám katastrofu. Ale mám pocit, že dneškem mi to štěstí přece jenom docvaklo a všechny věci okolo začaly docela hrát dohromady a vytvářet mnohem příjemnější atmosféru. Jako by se to tím, jak tuhle šéfová zahlásila „Už musíme přežít jen šest týdnů“ nějak zlomilo a já najednou zase začala vidět konec toho všeho.

Shit, teď jsem si všimla, že mi tam zůstaly ty upravovací ikonky 😀 No nic, no…

Zen. Rovnováha. Sezóna vrcholí a my se tak tak držíme, abychom tím prolezli nepoznamenaní a moc přitom netrpěli.

Dny jsou čím dál tím bláznivější. Denně se dozvíme nějakou jobovku, stížnost, problém, důkaz něčí idiocie a komplikovanosti jednání s lidmi, denně nám ale taky přistane do klína něco úžasného, něco, co potěší – ať už pochvala, dýško, nález jídla, správní kolegové nebo prostě jen dobrá zpráva. Víc než kdy dřív si teď dávám záležet na vlastním duševním klidu a vlastní pohodě. Cítím, že je strašně zapotřebí být v takovém období obzvlášť vybíravá ohledně toho, čím budu trávit tu trochu volného času, co máme.

Dost lidí mě má asi za děsnou megeru. Furt všechno (na jejich poměry absurdně) řeším (hlavně všechny chyby druhých nebo chyby systému), komentuju, stěžuju si a snažím se vymyslet, jak by to šlo jinak a líp. Kdekdo si klepe na čelo, proč si tím vůbec kazím den nebo proč se na to nevykašlu.

Když ono to nejde. Já prostě vím, že by to šlo i jinak, a to vědomí vám změní život jednou provždy, hlavně pokud jste aspoň trochu romantická duše a umíte snít.

Já mám spoustu snů a spoustu vizí, jak by mohl vypadat můj perfektní život, můj perfektní moment štěstí, jak bych mohla vypadat perfektní já. A vždycky jednou za čas se mi některá ta vize, ten sen, splní, a já dojdu klidu, který bych si přála zažívat pořád. V tu chvíli si o to víc uvědomím věci, co mi v tom normálně brání, a dojdu k tomu, že těch věcí není zase tak moc, ale že jsem v nich prostě zakořeněná a že v nich přitom neumím chodit.

Láká mě představa, že budu psát jen tehdy, kdy mám něco zajímavého ke sdělení. Jenže to by pak člověk musel mít ty blogy dva – jeden na to zajímavé a ten druhý na to, aby se vyblogoval. A než mít dva blogy, to já to radši vyřeším tak, že vám rovnou řeknu, že dneska se jdu jen vyblogovat. Ani ne nadávat – pro změnu – jen prostě takový random pracovní zápis z random pracovního pondělí. Tak to klidně přeskočte na konec, tam je Fafíkem pěkně vyvedený maják 🙂

Já tady čím dál tím častěji zmiňuju v článcích Manu a čím dál tím víc mi na hlavě taje máslo. Už kdovíjak dávno jsem si totiž slibovala (a vám možná taky, už ani nevím), že než se začnu rozněžňovat, napíšu hlavně článek o tom, co to vlastně je, proč to tak žereme (doslova) a prostě co je na tom tak skvělého. Takže:

Co je to Mana?

Mana je tekutá plnohodnotná náhražka jídla. Dostanete ji v podobě prášku, který smícháte s vodou v předem daném poměru, protřepete a máte připraveno jedno hlavní denní jídlo.

Mana je český výrobek a je to pečlivě připravená směs živin na míru lidskému tělu podle toho, kolik má za den přijmout sacharidů, bílkovin atd.. Pět menších porcí Many denně (= jeden sáček) má být s to dokonale nahradit běžnou stravu a uspokojit hlad. 

Podívat se na to z výšky je super.

Čím rychleji čas utíká, tím rychleji se člověk dostane do stavu, kdy už zase potřebuje dovolenou. Budou to brzy čtyři měsíce, co jsme na Trescu, a už je to víc než měsíc, co jsme začali pracovat v unitách. Při vzpomínce na „normální“ chaty mi ale připadá, že jsme je dělali tak možná vloni, a těžko se mi představuje, že tu máme být ještě dalších pět nebo šest měsíců.

Konečně záběry z Fafíka! 🙂 All rights reserved, credits go to Mr. Mysteria (fullsize po kliknutí)

Tak jsme si klidu dlouho neužili a do vedlejšího pokoje nám přece jenom přijel nováček. Jedni Bulhaři, co tu jsou pár týdnů, pozvali kamaráda, ať přijede taky – asi ho moc rádi nemají, hehe.

Zatím jsem ho viděli jen asi dvakrát, takže nelze nic moc soudit, ale nesklápí prkýnko na záchodě. Zase další člověk, kterého doma nenaučili vracet použité věci do původního stavu. Proč jich zrovna tady musí být tak vysoká koncentrace?

Potřebuju si trochu postěžovat. A trochu se pochválit.

Tak se nám odstěhovala sousedka. Neřekla ani fň a frnkla na druhý konec ostrova za přítelem, co se tu spolu dali dohromady – dojíždění jeden za druhým je nebavilo, a tak to vyřešili takhle. Musím obdivovat tu rychlost, s jakou se sestěhovali, je to celkem romantické – ostatně je na ně pěkný pohled – ale nedá mi to, abych nad tím taky trochu nekroutila hlavou. Neumím si představit, že bych se tu s někým scukla (kdybych byla přijela singl) a hned třeba po dvou měsících bych s ním chtěla bydlet v jednom pokoji.

Napadlo mě, že asi ne každý má představu o tom, co to vlastně obnáší, být cottage cleanerem na Trescu, a že by to někoho mohlo zajímat. No jestli ne, tak to prostě nečtěte.

Už je mi to jedno. Je mi buřt, co tu spolu ladí nebo neladí a co se jak zobrazuje. Dostala jsem se s tím designem do takového stavu, že mě na něm štve snad úplně všechno. Potřebuju nutně změnu, mám pár představ, ale neumím se ještě odhodlat do realizace. Výměna celého tématu totiž bude nutně znamenat, že si budu muset uložit stávající kód a po aktivování nového ho do detailu projít, abych z něj přenesla všechno podstatné, co měnit nechci. Jelikož minulou šablonu jsem upravovala poměrně dost, děsím se představy, že to budu muset absolvovat znovu, a ke všemu mi to rozhodí obrázky, co byly nastavené na určitou šířku článku, protože budu nejspíš rozšiřovat. A teď zase fonty, odsazování všeho možného, html, bháá! Ale whatever, sakra, vážně to potřebuju udělat!

Když mám z něčeho takovou depku, tak moc mě to dožírá a nevím už kudy kam pro inspiraci, pak je nejlepší:

• Vypadnout někam do přírody, ale rychle
• Odpojit se od problému, jít offline, odfiltrovat lidi a zvuky s nimi spojené
• Tvrdě o tom problému přemýšlet, probrat ho ze všech stran a plně si uvědomit všechny svoje pocity a myšlenky s ním související

V určitém bodě hlava dospěje do momentu, kdy už vyčerpala všechny myšlenky a nápady, pochybnosti a otázky, vnitřní hádky a monology, a prostě se už na ten problém nedokáže soustředit. Chtěla by, ale najednou vypne a uvědomí si prostředí okolo, které do té doby vnímat nedokázala.