Na jaře je nejzajímavější, že po tom všem zoufalém očekávání a toužení po něm přichází obvykle zcela nečekaně. Tím letošním si ještě pořád nejsem jistá, což je asi v pořádku, protože astronomicky má začít až za měsíc, ale nemůžu si pomoct, už tady prostě tak nějak je.

Jednoho rána jsem otevřela okno a vonělo to jarem. Člověk najednou nedostal po tlamě ledovým vzduchem, ale docela vlažným závanem vůně a očekávání, který v něm vyvolával touhu okamžitě se běžet převléknout do tílka a lehkých kalhot a vyběhnout na zahradu házet si se psem. No, stačilo samozřejmě vystrčit čumák v bundě a čepici a pochopili jste, že to zase tak žhavý nebude…

Mám pocit, že se mi ta vytoužená rovnováha začíná do teho života vracet. Cítím se líp. A trochu víc jako že mám věci ve svých rukách. O dost míň zoufale. O dost víc rozhodně a taky o dost plnější energie. Way to go, Em.

Zen Fox by thrumyeye

Poměrně se mi daří meditovat mantra japu. To je takové meditační cvičení, při němž se zpívá určitý počet manter den po dni, začne se třeba s padesáti aumy, další den je to šedesát, pak sedmdesát, a tak dále až do sto dvaceti a pak se zase jede po desítkách dolů. Pomohlo mi to najet na určitý systém, pěstovat si zvyk. Nedělám to den po dni, takže z hlediska skutečného meditování to asi nemá význam, ale i tak mi to pomáhá se víc soustředit, rychleji se před spaním uklidňovat (usínám jako mimino, to se mi už léta nedělo) a mnohem líp si čistit hlavu. Je to jako sval, který jsem začala posilovat a už po nějakém pátém dni cítila rozdíl – věčná škoda, že u mých fyzických pokusů o posilování se takové výsledky nedostavují.

Už se z toho začíná stávat vážně příjemná tradice, že vždycky v úterý A. zavelí, jestli bychom nemohli přijet do Hovu, my kývneme, že teda jako jo, když to musí bét, a vzápětí si začneme v hlavách odehrávat scénář, kam všude půjdeme a co všechno si nakoupíme, protože Hove znamená Brighton – tak když nám platí benzín, tak to je přece jasná věc, že toho využijeme.

Je to příjemné hlavně v tom, že jak se to děje častěji, nemusím mít výčitky, když to občas nevyužiju úplně do poslední kapky, jako třeba teď v úterý.

Dostává mě zimní spánek. Dny běží už úplně bez mého dozoru, furt je pátek nebo úterý a já nemám cíl, jen nějak tu zimu přežít.

Dneska po dlouhé době mezi mraky problikává sluníčko a já mám pocit, že zase po dlouhé době vnímám. A ona to přitom není zase taková doba, však je to tak týden, dva, co bojuju se zimním spleenem a s všudypřítomnou mokrotou (tomu už se nedá říkat vlkhost, prostě venku je furt mokro a vevnitř to taky neni žádná sláva), a i tak to nade mnou docela slušně vítězí. No, řekla bych nad námi oběma.

…je otázka, na kterou bych si přála vyzrát. Už se s ní potýkám sedm let a za tu dobu jsem vystřídala tolik odpovědí a pracovních nálepek, že si už vážně přeju objevit nějakou trvalejší.

Hrozně se mi líbí pojem „digital nomad“, popisující člověka, který je nepokojný na jednom místě, pořád ho to táhne ven, zkoumat svět, zkoušet nové věci, cestovat, a do toho všeho se živit převážně digitálně, tedy třeba přes blogy, weby, life-coaching, videa, podcasty a e-booky.

Nějakou dobu mi to fakt znělo dobře, ale tohle asi nebudu já. Táhne mě to na různá místa, ale nikdy ne dost na to, abych nad tím začala vážně přemýšlet.

Chayaa Reef by nxxos

Hrozně bych se chtěla podívat na Maledivy. Slintám u fotek z tohohle tropického ráje a přeju si procházet se po molu v tomhle totálním middle of nowhere, zírat do nekonečného oceánu a užívat si to odříznutí od civilizace. Na mém budget listu taky stojí podívat se na Kanáry, ale přesto, že mi to bylo zcela vážně nabídnuto a mám tu možnost letět tam na podzim, pořád nejsem schopná nad tím začít uvažovat, jako že vážně, brát to jako plán a fakt a všechno kolem toho zařizovat. Možná je to jen proto, že jsem o podobných věcech s různýma lidma mluvila už tolikrát, že jsem přestala věřit, že by se to vážně mohlo stát.

Tak záložka na kliknutí a publikování nefunguje a já mám pocit, že přestávám fungovat i já. Poslední dobou jsem čím dál tím víc jako hromdopolice. Věci mi padají z rukou, šťouchám do nich, rozbíjím je, špatně čistím, zamáčím, zašpiním, připálím nebo rovnou seškvařím jako tu ohavnou Ashleighinu halenku, údajně saténovou, ale zjevně v tom byla nějaká umělina.

Včera už to dosáhlo takové úrovně, že jsem se musela začít zoufale smát, se slzami v očích, vlastní neobratnosti a neschopnosti. Připadala jsem si jako v grotesce a naprosto jsem nechápala, co to mám proboha s rukama.

Jenže ona to není až taková sranda, protože to trvá už docela dost dní a já si s tím nevím rady. Ruce mě neposlouchají, nemám vůbec koordinaci. Často se mi vyložně třepou. Hlava si uvědomuje, že se blíží katastrofa – dobře znám riziko, uvědomuju si ho, jak se žehlička blíží k povrchu něčeho, co bych rozhodně měla pro jistotu žehlit přes utěrku, ale já tu ruku prostě nezastavím, žehličku na to připlácnu a pak se vnitřně bičuju za tu idiocii a neschopnost. Zase jsem něco roztavila a je to už potolikáté, že to Ashleigh ani nemůžu říct, jak se stydím.

Dneska mě dojalo minimálně 15  věcí:

1. že se ke mně pan M. hned po probuzení tak hezky tulil
2. že nám Nigel do pokoje vpustil Squizzie, takže jsme ji měli při vstávání v posteli jako za starých časů
3. že nad námi na půdě štrachá nějaké zbloudilé zvíře, které neví, kudy ven, a pravděpodobně tam tak ve strachu pojde (neví někdo, jak se loví vyděšená veverka? Já teda ne.)
4. že mi pan M. k obědu uvařil špagety s meatballama a nachystal k tomu skleničky na lambrusco
5. že je neděle a já se mám dobře
6. že prší a že jsem v Anglii
7. že jsou ty kočky tak děsně roztomilé
8. že pan M. pouští fakt dobrou hudbu (God Is An Astronaut) a že máme ten kvalitní reprák, tak to konečně nezní jako z prdele
9. že někdo po facebooku nasdílel kauflandový inzerát jakési paní z Nového Boru, která nabízí lidem radost z toho, že jí pošlou pohledy z celého světa
10. že se mi z toho okamžitě rozklepaly ruce, vyběhla jsem schody a upalovala do našeho pokoje vybrat pohlednici, ihned jsem ji napsala a příští týden ji pošlu
11. že mi zas někdo na Deviantartu pochválil fotografie, prý, že obdivuje můj „skill“, a začal mě sledovat
12. že mi můj blogerský jmenovec luxusně pochválil psací tvorbu, že je to pro něj prý taková malá meditace, si mě číst
13. že je na mě prý táta pyšný, když jsem tady a konečně si žiju svůj život (to sice není novinka, ale teď jsem si na to vzpomněla a chce se mi z toho brečet radostí)
14. že mám tak krásnej červenej termohrnek
15. že mi maminka poskytla toho Nikona, takže teď můžu každý článek obohatit alespoň jednou ilustrační fotkou mizerné kvality, ale příjemné atmosféry a hlavně vlastní výroby

Když vás tak strašně dojímá tolik věcí, může to znamenat jenom jednu věc – blíží se PMS.

V Brightonu bych mohla bydlet. Skoro jsem si až začínala myslet, že už jsem uvykla vesnici, ale popravdě, když jsme o tom s panem M. přemýšleli v pondělí v podvečer při procházce po Brightonské kolonádě, začalo to vypadat, že nám oběma v hlavě šrotují kolečka. Alespoň mně tedy šrotovala.

Už jsem se viděla, jak se tam stěhuju. Vlastně by mi nevadilo pořád zůstávat u Ashleigh, prozatím. Kdyby se jí podařilo prodat náš hlavní barák, koupila by si pravděpodobně něco na okraji Brightonu, aby to děti pořád měly blízko do školy a mohly případně jezdit autobusem. Nigel by se pravděpodobně taky přestěhoval někam blíž. A kdyby tam pro nás měla i vhodné ubytování, třeba zase nějaký anexíček, nevadilo by mi opustit venkov a vyměnit to naše kamenné „molo“ vedoucí k lesu za molo skutečné, za Brighton Pier a nekonečnou pláž plnou kamení a racků.

Ahh, sobota. Už zase. Nějak nechápu, kam ten čas furt letí O.o

Jsme za půlkou ledna, druhý letošní týden na Thakehamu je za námi a věci se mají asi tak nějak pořád stejně. Nějakým zázrakem se nám sice povedlo mít míň práce, ale od nachlazení jako kráva mě to stejně neuchránilo, takže přemýšlím, že půjdu zbytek soboty zaspat do teplé postele, aby si tělo pořádně odpočinulo.

Snad jen duševně mám teď větší klid, ale to zase „kompenzují“ věčné domluvy s někým, připomínky od Ashleigh i od Nigela, co máme jak dělat, nebo spíš co nemáme dělat a co musíme kontrolovat. Zatím se mi daří většinu věcí ignorovat a příliš se jimi nezatěžovat, ale zima tu je holt problém, dům se rozpadá, po oknech a parapetech crčí při dešti voda (a že teď je mokro nebo vyloženě deštivo furt), Squizzie trápí ledviny a pořád řve o jídlo (její dietní jí pak samozřejmě nechutná, takže teď mám defacto na fulltime na krku péči o čtyřnohé uřvané mimino), Daisy je po operaci, vyřezávali jí ze zátylku bouli – rozbor ještě nemáme, tak se nebudeme unáhlovat – a dvakrát denně jí krmíme antibiotiky kvůli infekci. Hlavní info ale je, že ji máme pořád na krku, o což jsme se neprosili a co mi přijde od Ashleigh značně sprosté. Obvykle ji mívá u sebe v Hovu a nikdo nám neřekl, že se s ní budeme patlat odteď pořád. A taky nikdo neřeší nákup krmení pro tu všechnu zvěřinu, takže se i o tohle musíme zničehonic starat sami, aniž by se nás někdo ptal na náš názor, a nemám pocit, že by tu extra práci někdo dostatečně oceňoval.

A aby toho nebylo málo, od Vánoc nám ještě nezaplatila, takže nám už zase dluží za dva týdny.

Už dlouho jsem nereagovala článkem na někoho a skoro mi to až chybělo, a vida, dneska se zadařilo! Dnešní náhled do čtečky přinesl své ovoce a mě zase jednou inspirovala LoveShy. Jako obvykle to začalo jako prostý komentář, ale když už to začne přesahovat tři odstavce… no, člověk si to pak radši vezme k sobě 🙂 Dlouhej článek je tak nějak tolerovatelnější než otřesně dlouhej komentář…

Já mám na kouření podobnej názor jako na všechny ostatní lidské výstřelky a záliby – ať si každej dělá co chce, dokud mi s tím nezačne zasahovat do mýho života a mně ho znepříjemňovat. Kouření je ukázkový příklad. Ani mi tak nevadí v hospodě, kam jdu vyloženě na pivo a počítám s tím, že to natahám do hadrů, do vlasů, do plic, všude. Tam to patří, tam si dám klidně taky (i když jsem si za posledních pár let hodně zvykla na nekuřácké hospody a podniky a upřímně, díky nim moje tolerance kouřového smradu klesla, protože už to dneska prostě neni tak běžný, a většinou není nutný se po příchodu domů celá vyprat a vykoupat). Ale když s tim někdo chodí po ulici, nedejbože s tim stojí na zastávce nebo nějakym místě, kterym nemůžeš jen projít, musíš tam prostě stát a čekat, nebo když se ti někdo zasmrděnej nakýbluje do narvanýho busu a ty prostě nemáš kam uhnout, tak mě to silně rozčiluje, hlavně proto, že kouření vnímám převážně jako zlozvyk. Slabost. Neschopnost přestat s nesmyslným zvykem, který pro většinu lidí nemá žádné skutečné efekty. Je to jen placebo. Hnusně chutnající, smrdutý, drahý jak cyp, okolí silně obtěžující a zdraví vysoce škodlivý placebo, bez nějž si lidi připadaj jako že nemaj kam s rukama, že nevědi, co dělat, připadaj si pitomě, když čekaj na zastávce jen tak bez tý cigarety v rukách, připadaj si nervózně – ale ve skutečnosti tohle všechno je pouze v jejich hlavě a cigareta jako taková to neřeší. Beru to jako psychickej problém toho člověka a ve spoustě případů i jeho naprostou lenost a neochotu s tím něco skutečně dělat, kterou maskuje výmluvama, že je to těžký a že to nejde. Prdlajs.