Pro Kapitána Imaginaria 8)
Drahý kapitáne,
nevím, zda mě slyšíte, a nevím, co se s Vámi stalo. Přesto už celé měsíce, ba roky, mé myšlenky patří právě Vám. Vy mě neznáte, ale já o Vás slyšela vše, co se slyšet dalo. O Vás a Vaší záhadné posádce, o Vaší misi, o Aberratio. Jste ztraceni v hlubokém vesmíru, nebo si to alespoň myslíte. Možná si myslíte, že jste zůstali sami. Možná jste ztratili naděj stejně jako kurs. Drahý kapitáne, vy nejste sám! Zůstalo nás málo věrných vzpomínce na Vás, ale stále jsme tu. Stále vyhlížíme z oken v naději, že spatříme Váš překrásný koráb, jak se vrací domů. Že spatříme Vaši tvář, jejíž podoba se během dlouhých let v tolikrát předaných a tolikrát zkreslených povídačkách o Vašich činech rozmazala jako šmouha na pergamenu. Neznáme Vaši tvář ani Váš hlas, přesto všichni máme svou vizi, svou představivost, svou fantasii. Je to dar, který jste nám zanechal. To Vy jste nás vytáhl z našich šedých realit a ukázal nám svůj svět, náš svět. To Vy jste nás naučil snít a to Vám měsíc co měsíc pravidelně věnujeme kousek svých snů a vlastně i kousek ze sebe samých. To Vám a Vašim přátelům patří tyhle kousky našich duší, které jako plaché iluze posíláme po vánku v naději, že k Vám doletí a pomohou Vám vrátit se domů.
Drahý kapitáne, Vy nejste a nikdy nebudete sám. Nejste docela ztracen. A rozhodně nejste zapomenut. Jste králem iluzí, vládcem snů a kapitánem všech snílků, jichž je ještě stále plný svět, ač je to mnohdy ku podivu. Ještě nejste oplakáván, neb jsme neztratili naději, že se k nám vrátíte. Kapitáne, prosím, vraťte se! Snílci Vás potřebují. Potřebují věřit tomu, že sliby se plní a že nejsou sami na tomto světě. Potřebují vedení. Vaši nejvěrnější se toho úkolu zhostili na výbornou, a přesto Vás nemohou nahradit, neboť Vy jste a vždycky budete jen jeden.
Je nás málo a nemůžeme proto vyslat lodě na záchrannou výpravu. Posíláme Vám tedy svou naději a víru. Nechť Vám a Vaší posádce prozáří cestu jako ta nejjasnější hvězda, nechť vás dovede domů.
s láskou snílek, co nikdy nepřestane doufat
Em Phoenix, 29. listopadu 2014




Votáčení, nebo teď už vintedování (nevím, co z toho je horší název), začalo konečně přinášet ovoce. Pár vlaštovek jaro nedělá, a tak jsem to doteď nepovažovala až tak za úspěch, ale po několika prodaných věcech, kdy se mi příjemně zvedlo uživatelské hodnocení a frekvence běhání na poštu vzrůstá, z toho začínám mít dobrý pocit a připadám si už jako zkušená uživatelka.
Neměla jsem zvláštní potřebu psát nějak výrazně o Quornu – nejsem ostatně foodbloger – dokud jsem si nevšimla, že pár lidí mě tu přes zrovna tohle klíčové slovo navštívilo. Trklo mě, že pro český trh a tedy i české návštěvníky internetu je to vlastně vymoženost zcela neznámá a donedávna i u nás nepoříditelná, takže se o něm nemáte moc kde dozvědět, v krámu to nepotkáte a pokud nemáte kamarády ve Spojeném Království nebo v Irsku, není odkud o něm slyšet. Budiž tedy tento článek mým vrcholně hipsterským blogerským majstrštykem, kde vám sladké tajemství jménem Quorn představím.
U pana M. bylo příjemně. Znovu se sžívat s cizí rodinou a cizími způsoby, které musíte respektovat, ačkoli vám třeba přijdou trochu nesmyslné, mi připomnělo život u Ashleigh, ale na druhou stranu jsem už dlouho nepoznala rodinu, která by něco takového neměla. Ani u nás to není zdaleka dokonalé a o to víc to pro mě byla dovolená, být na chvíli někde, kde se hekticky pracuje na změnách, byť až do takového extrému, že než se udělají dvě věci, ta první hotová už se někomu zase nelíbí a touží ji opět předělat. U nás je to zase naopak, pořád se na něco čeká, pořád se odkládá, a přitom je jen pořád víc starostí, nemocí a problémů.



