První týden máme téměř za sebou, zbývá nám jen víkend a první dojmy jsou rozhodně zajímavé.

Soužití s A. a L. je super, tak je mi celkem líto, že odjíždí. Myslím, že jsme si padli do vzájemných zvyklostí velice dobře, a že jsme ten týden spolu zvládli na jedničku, což je co říct, vzhledem k tomu, že jsme se vůbec neznali a není to tu až tak obří. Nějak jsme si ale vůbec nevadili, alespoň mně připadá, že jsme všechno vyřešili hezky s přehledem a inteligencí a bylo to prostě fajn. Byla v tom spousta dobrého jídla, nějaká poměrná část alkoholu, hodně zábavy, ale i ukazování, vysvětlování, vyptávání se a sdílení zážitků. Byl to takový zvláštní couchsurfing, pročež jsme měli pořád pocit, že to my máme za týden odjíždět, a že jsme přijeli jen na návštěvu, poznat, jak si tu místní operáci žijí.

A tak jsme zase v Anglii.

Nějakým zázrakem jsem se nakonec sbalila, v sobotu dopoledne jsme ještě byli s rodinou pana M. v Kočkafé a pak pan M. zaběhl do Alberta pro nějaké koření, zatímco já spěchala se zpožděním domů, a tak akorát jsem se potkala ve dveřích s babičkou, která zrovna přicházela. Chtěla jsem využít co nejvíc z těch posledních společných minut.

Nicméně samozřejmě ještě zbývalo to balení, poslední rychlá koupel, oblékání a tak, takže žádné klidné posezení se moc nekonalo, spíš jsem hodinu a půl vířila okolo a doufala, že nikdo nezavede řeč na bolestivé téma, že odjíždím. Místo toho se naštěstí všichni vesměs poslušně drželi anglického schématu, tedy bavili se o všem jiném, jen aby se rozptýlili.

Ve čtyři hodiny odpoledne jsme naložili všechno do auta, zamávala jsem kočkám, rozloučila se s bráchou a babičkou – tentokrát se to naštěstí obešlo bez slz, za což jsem ráda, protože přesně toho jsem se bála (tedy jejích slz). Naši se s námi spěšně rozloučili na letišti, a pak už jsme měli spoustu času, tak jsme si v klidu sedli na sedačky, browsili po netu, kroutili hlavama nad buranským vyjadřováním tamějších fóliových baličů (a taky nad tím, že to zabalení stojí dvě stovky), a já courala na záchod, protože cestovní střeva, a tak dále.

Tak tentokrát mám celý ten odjezd docela slušně v paži, řekla bych. Nejtěžší a nejzákladnější je samozřejmě umět si poradit se smutkem a balvanem v břiše, hlavně při pohledu na posmutnělé příbuzné a jejich tiché utrpení. Nedělejte si iluze o mé odvaze, kdybych měla odjíždět sama, tak právě kvůli tomuhle neodjedu asi vůbec.

Jinak by ale asi vnější pozorovatel moje rozpoložení označil jako: všechno je jí jedno. A skoro by možná měl i pravdu.

Balit jsem začala velmi zlehka až tak minulý víkend. To jsem někdy v sobotu vytáhla kufry ze sklepa a tím to haslo 😀 (náročná činnost). V pondělí jsem si pak překontrolovala zásobu léčiv a dala na nákupní seznam to, co potřebovalo doplnit – nevím, jak to mají ostatní anglo-bydlové, ale mně třeba žádné ty jejich paracetamoly nikdy na nic moc nezabíraly (snad s výjimkou čehosi, co se jmenovalo Period Pain :D), a jelikož trpím na silné dámské bolesti a časté migrény a chladnopočasové krkoboly, čerstvé zásoby valetolu, algifenu a stopanginu jsou pro mě naprostou nutností.

Nedávno na mě odněkud vyskočilo takové předsevzetí jako „Zbav se svého nejvíc toxického zvyku.“ Původně mě v souvislosti s tím napadlo několik úplně jiných zlozvyků, ale včera jsem četla několik naprosto neuvěřitelných článků (tedy hlavně neuvěřitelných prací, kterou do ní autoři dali, upřímností a vtipem), a když jsem pak večer usínala, jako bych měla nějaký moment osvícení nebo co, protože mi došel jeden další zvyk, nebo jak to nazvat.

Nejlíp na to asi sedí „sebedestrukční balíček pocitů a akcí (či spíš neakcí)“, ale berme to jako pracovní název, protože něco takového asi miliony nevydělá.

Tenhle balíček automaticky spustí funkci ve chvíli, kdy narazím na internetu na někoho, komu se daří, hlavně tedy v blogosféře, v psaní a prodeji e-booků, ale i v jiných odvětvích. Představte si, že si strašně moc přejete mít v těchhle oborech úspěch, ale furt nic – hlavně proto, že pro to asi nic moc neděláte, a vy to víte. Taky víte, že ti lidé, kteří ten úspěch mají, něco udělali. Víte, že jim to nespadlo na hlavu a i si myslíte, že to jsou (někteří) vlastně v pohodě lidi, nic proti nim významně nemáte. Přesto jim závidíte.

Moje závist v tuto chvíli vychází (bavím se o určitých konkrétních situacích, rozhodně to takhle nemám u všech lidí) hlavně z pocitu, že si to dotyční nezaslouží. Což je na jednu stranu blbost, vím, že si to zaslouží a vím, že to jsou fajn lidi, kteří se na to nadřeli a toužili po tom a teď jsou šťastní, to je super. Jenže tady přichází kámen úrazu celé virtuální sféry. My, jako blogeři, instagrameři, fotografové, básníci atd., my jsme v podstatě umělci. A nemyslím to nějak namyšleně, to bych se musela sama sobě zasmát, ale chci vysvětlit, jak fungujeme.

V listopadu a prosinci jsem si krátce zažila brigádu v šatně jednoho klubu a jelikož to vždycky bylo na dlouhé hodiny sezení v kukani, brala jsem si s sebou jak knihu na čtení, tak zápisník na myšlenky. Jako blogera mě totiž zákonitě vždycky začne přepadat múza zrovna ve chvíli, kdy jsem mimo internet a počítač a nemám si ty fantastické (muhaha) myšlenky jak zachytit. Murphyho zákon, samozřejmě.

Z některých zápisků jsem pak dala dohromady článek s postřehy, to jste možná četli, pořád mi tam pak ale ještě visel takový docela dlouhý číselný seznam, který vznikl během mého úplně posledního večera tam. To jsem se tehdy zbláznila a nevím, jak mě to napadlo, asi že jsem měla dobrou náladu a nebylo čím od toho nápadu prokrastinovat, začala jsem prostě sepisovat takový ten pozitivní seznam věcí, co mě zrovna v tu chvíli těší nebo co mi toho dne udělaly radost.

Normálně to nedělám a možná bych měla, protože určitě nelze popřít, že vést si takové seznamy musí mít pozitivní vliv na člověčí mentální stav a vůbec vnímání věcí. Vždycky, když vidím fotky všech těch happy zápisníků, kam si lidi píšou takovéhle věci každý den, říkám si, že musí být fajn žít v tak pozitivní náladě, ale na to asi člověk musí mít taky náturu. Já jsem spíš grumpy cat a coby pisatel a bloger (a já nevím, vůbec „umělec“, jako třeba v básních) jsem vždycky snáz a líp těžila z negativních emocí, takže takovéhle návaly chuti psát ne co mě nasralo, ale potěšilo, jsou u mě opravdu spíš zjevem výjimečným 😀 A nechci se do toho nutit formou předsevzetí, nemám pocit, že by to dopadlo dobře. Ale možné je samozřejmě všechno, zvlášť co jsem cca od Bali začala s sebou skoro všude tahat volný zápisník.

Už před strašně dlouhou dobou jsme si s panem M. říkali, že musíme někdy zajít do kočičí kavárny. Vlastně jsem si to říkala ještě před dávnější dobou sama, už když je vymysleli a objevila se ta první pražská. Jenže se pak na to pořád zapomínalo a dokud jsme minulý týden vyloženě kolem jedné neprošli, vůbec jsme si nevzpomněli, že to vlastně máme ještě pořád na to-do listu.

Ono je tedy trochu humorné hnát se do kočičí kavárny, když doma máme jak kafe, tak ty kočky, ale přece jen to jsou holt jiné kočky 😀 Občas to chce změnu povětří. Pan M. zas jede zítra domů a pobyt v Čechách se nám chýlí ke konci, tak jsme se hecli, že tedy dneska zajdeme, a že byla zrovna doma i máma, vzali jsme ji s sebou 🙂

Touhle dobou dávají normálně všichni dohromady články o tom, co dostali k Vánocům, jaký byl Nový rok a jaký ten starý, bilancují, dávají si předsevzetí a tak podobně. Já na to letos nějak nemám náladu, tak to nebudu hrotit. No co, nemusím vždycky každý rok dělat všechno tak, jak to dělám každý rok. Změna je život.

Nevím, čím to je, ale letos mi ty Vánoce nějak prostě nešly, nevydařil se moc ani Nový rok, a to dnešní sněžení to asi nevytrhne. Možná jsem se moc upínala na to, jak jsem se těšila na ohňostroj, a pak nebylo vidět ani prd. Možná mi to zkazil přístup rodiny k řešení dárků, které se pak musely shánět na poslední chvíli. Možná jsem jen deprimovaná tím, že mám brzo odjet a nějak to nejsem schopná vnímat. Klasicky se opět odřezávám od reality, částečně proti své vůli, ale na druhou stranu to možná jinak ani neumím, protože je to prostě příliš velký šok na to, aby to člověk ještě vnímal a prožíval. Moje hlava dobře ví, že by to jinak prožívala absurdně moc, tak to radši neprožívá vůbec, přepne na off a je to.

Za pár týdnů mám opět na rok odjíždět do zahraničí, takže si samozřejmě zrovna teď plánuju, co všechno bych v budoucnu chtěla udělat se svým pokojem, jako by to snad mělo nějaký smysl.

Spíš je to ale takový oprášený list nápadů, které se mi v hlavě sbíraly už pekelně dlouho, a možná mám zrovna pocit, že na mnohé z těch kroků bych už byla ready. Teď to samozřejmě provádět nebudu, ale proč si to aspoň nezapsat, ať mám ten rok nad čím dumat a na co se těšit. Možná je to i takový můj způsob, jak se odreagovat od přemýšlení nad novou kuchyní, ke které jsme se doma za ten rok nepřiblížili ani o centimetr a mně je to fakt líto.

Tak předně to chce nový koberec. Lákaly by mě parkety (třeba zrovna takové jako na obrázku) s občasným menším kobercem (celkem dost mě baví severské styly interiérů), ale to už bychom se bavili o větší investici. Z dlouhodobého hlediska by ovšem asi nebylo špatné, když už by se ten pokoj stejně předělával, kdyby se ty staré parkety opravdu opravily. I kdyby se pak měly přikrýt dalším kobercem, to vrzání není úplně sexy.

Bývaly časy, kdy jsem na blog okamžitě vyblívala jakoukoli větší bláznivinu, co se mi stala, hlavně tedy co do kontaktu s byrokracií, s debily, no prostě s aparátem či systémem, chcete-li. Dneska už to moc nedělám, hlavně asi proto, že mám pana M.. Když nás někdo vytočí, tak si to řekneme vzájemně, seřveme ta mobilní zařízení, která máme mezi sebou, když nejsme zrovna pospolu, no prostě vypovídáme si to, poplácáme jeden druhého po ramenu, zakroutíme nad tím hlavou a jede se dál. Už to není jako že bych v sobě měla tlak a muselo to ven, do virtuálního éteru, a taky jsem už o dost starší než jsem bývala a u lecčeho už vím, že to nemá smysl řešit a rozčilovat se nad tím.

Stárnu… 😀

Ale ten dnešek, to zase po nějaké době nemělo chybu a o to se musim podělit, ať si zase jednou připomenete, až vás bude něco srát, že nejste sami. A hlavně si musim zanadávat na nějakou pani Fousovou, kterou jsem ani nepoznala naživo a už vim, že je to kráva.

To bylo tak…

Jsou lidi, co přesně vědí, co chtějí v životě dělat. Narodili se pro určitý typ smyslu života nebo pro určité povolání, a tak to mají docela jednoduché s rozhodováním. Já naproti tomu tohle nikdy nevěděla, a tak to už léta řeším tak, že si práce nevybírám ani tak podle toho, o co jde, ale spíš třeba podle lokace, odhadu náročnosti, podle platu, podle atmosféry… samozřejmě jsem se párkrát sekla, ale ze všeho jsem si odnesla cenné zkušenosti a často jsem si taky zkusila, byť jen jednorázově, zajímavá povolání, k nimž se každý nedostane.

Dávat teď dohromady seznam se mi nechce, ačkoli by byl zajímavý. Chci se jen podělit o postřehy a pár poznámek z posledního takového zážitku, jímž jsem si splnila jeden ze svých dávných snů. Vždycky mě totiž lákalo zkusit si práci šatnářky.