V noci ze soboty na neděli jsem dostala zajímavou lekci.

Při editaci designu jsem zabloudila do vod, kam by žádný wordpressář raději bloudit neměl – do funkcí šablony. Dobře – pokud se vyznáte v HTML, je to věc jiná, ale pokud se v tom nevyznáte a chcete něco vyzkoušet tak, jak to děláte třeba s úpravou barviček a fontů, radím vám dobře – nedělejte to.

Celý web mi totálně spadl a s ním i administrace, takže se nebylo možné dostat dovnitř a chybu napravit. K tomu si přidejte fakt, že byly asi dvě hodiny ráno, můj blog není zálohovaný, a máte vymalováno.

Potýkání se s myšlenkou, že je dost možná všechno ztraceno, byla jedna z nejhorších věcí, co mě za dlouhou dobu potkaly. Představa dvou let ztracené práce, nejen textů článkových, ale i pracně přikládaných a upravovaných fotek (ty bych sice skoro všechny našla v pc, ale k čemu by byly samy o sobě, bez textu, který k nim patřil?), neuložené poesie, ale hlavně celkově vytvořené sítě odkazů a vazeb, všechno pryč – už dlouho jsem se nemusela potýkat s tak velkým osobním selháním a s tak nepříjemnou myšlenkou.

Přitom mi docházelo, jak jsem pitomá i jak nevděčná. Měla bych děkovat tomu Ultimate Chopperu nad sebou za to, že se můžu takovými „hloupostmi“ zabývat, a místo toho se tu zlobím na to, jaké jsem vlastně měla životní štěstí. Mám pocit, že můj život je příliš složitý, přeju si, aby nebyl, a v určitý moment se přistihnu, že závidím všem těm afričanům a jiným chudým to, že jejich život je reálný, že mají skutečné starosti, skutečné radosti a kontakt s přírodou. Že nemají šanci nanosit si do hlavy nějaké přemýšlení o tom, jestli nepřišli o svou webovou stránku.

Došlo mi, že ta ztráta by mohla být požehnáním. Už jsem se viděla, jak začínám znovu. Postupem času by se mi vynořovalo čím dál tím víc článků a spojení, která jsem tu kdy použila, víc a víc by mě to mrzelo, ale už by se nedalo nic dělat a já bych byla znovu novým fénixem, tentokrát ale opravdu začínajícím od nuly, bez zálohy. Napadlo mě, k čemu ty zálohy vlastně jsou? Proč tak zoufale lpět na něčem, co bylo napsáno dávno a co dnes už málokdo přečte? Potřebuju mít přístup ke svým vzpomínkám ze strachu, že bez možnosti si věci ověřit v písemné podobě budu už úplně v háji? Je to ego, které by dostalo neuvěřitelnou ránu, kdyby všechna ta jeho práce přišla de facto vniveč a nikdo už si nemohl číst ty báječné věci, které vyplodilo? Proč mám potřebu viset na internetu se svými básněmi, které – jakkoli se mi líbí – asi stejně nikdy nebudu publikovat jako sbírku? Proč je mi tak nesnesitelná představa, že by najednou nefungoval některý odkaz, který jsem kdesi kdysi zanechala? Celá snílkovská sbírka iluzí by třeba byla propletena odkazy na ty mé, které by vedly na prázdnou stránku. A mě zrovna z toho nejvíc polévalo horko.

Dostala jsem přitom nápad na zajímavý projekt – blog Tady a teď. Jednostránkový blog, kde by každý nový článek prostě nahradil ten předchozí. Žádný archiv, žádné ukládání do pc. Každý čtenář by měl jen jednu šanci si zrovna ten aktuální článek přečíst, a žádné odkazy. Co by takový projekt udělal se mnou? Jak by se změnil můj styl psaní a má tématika? Co bych se snažila sdělit a jak by to vypadalo, kdyby každá nová myšlenka musela být natolik zajímavá a skvěle podaná, aby mohla nahradit tu předchozí? Napadlo mě, že by pak takový blog vypadal mnohem víc jako ten Niny Yau (momentálně bohužel v rekonstrukci), kde každý epický článek visel i několik měsíců, než se objevil nový. I tam ale fungoval Archiv. Člověk to předpokládá, že blog ho bude mít. Ale kdyby neměl? A co by to udělalo s čtenáři?

Představila jsem si, jak mě najednou celá ta situace inspiruje. Jak celé moje snažení zbavit se krámů a věcí, které ve svém životě nepotřebuju, graduje a rozjíždí se závratným tempem. Před očima mi vyvstávaly obrazy dalších a dalších změn, které bych chtěla provést, a výsledku, který po jejich provedení pocítím. Nový život a nový blogerský směr. A jak „málo“ by k tomu všemu stačilo – jen totálně a nedobrovolně shořet na popel a nebýt vázaný ke své minulosti.

Není to pak vlastně všechno požehnání? Není to sen, zničehonic o ten blog přijít, i o ty dva roky vylévání veškeré své inspirace do něj? O tu práci? O ta poselství, na nichž mi tak záleží? Není to pak vlastně obrovská škoda a zádrhel na cestě k osobnímu vývoji, když se druhý den probudíte a zjistíte, že ten blog je zpátky?

Můj osobní Ježíš, jak jsem ho po depešácku přejmenovala, se o to samozřejmě postaral a opět mu za to patří nesmírný dík. Dostala jsem té noci po hubě a teď horečnatě uvažuju, jak se tady tomu všemu dá udělat záloha. Ale měla bych si ji vůbec dělat? A jsem skutečně vděčná za to, že mám tu stránku zpět?

Teprve když přijdeš o všechno, co ti bylo drahé, a převážíš znovu všechny svoje priority, máš šanci přijít na to, kdo skutečně jsi.