Dneska mě dojalo minimálně 15  věcí:

1. že se ke mně pan M. hned po probuzení tak hezky tulil
2. že nám Nigel do pokoje vpustil Squizzie, takže jsme ji měli při vstávání v posteli jako za starých časů
3. že nad námi na půdě štrachá nějaké zbloudilé zvíře, které neví, kudy ven, a pravděpodobně tam tak ve strachu pojde (neví někdo, jak se loví vyděšená veverka? Já teda ne.)
4. že mi pan M. k obědu uvařil špagety s meatballama a nachystal k tomu skleničky na lambrusco
5. že je neděle a já se mám dobře
6. že prší a že jsem v Anglii
7. že jsou ty kočky tak děsně roztomilé
8. že pan M. pouští fakt dobrou hudbu (God Is An Astronaut) a že máme ten kvalitní reprák, tak to konečně nezní jako z prdele
9. že někdo po facebooku nasdílel kauflandový inzerát jakési paní z Nového Boru, která nabízí lidem radost z toho, že jí pošlou pohledy z celého světa
10. že se mi z toho okamžitě rozklepaly ruce, vyběhla jsem schody a upalovala do našeho pokoje vybrat pohlednici, ihned jsem ji napsala a příští týden ji pošlu
11. že mi zas někdo na Deviantartu pochválil fotografie, prý, že obdivuje můj „skill“, a začal mě sledovat
12. že mi můj blogerský jmenovec luxusně pochválil psací tvorbu, že je to pro něj prý taková malá meditace, si mě číst
13. že je na mě prý táta pyšný, když jsem tady a konečně si žiju svůj život (to sice není novinka, ale teď jsem si na to vzpomněla a chce se mi z toho brečet radostí)
14. že mám tak krásnej červenej termohrnek
15. že mi maminka poskytla toho Nikona, takže teď můžu každý článek obohatit alespoň jednou ilustrační fotkou mizerné kvality, ale příjemné atmosféry a hlavně vlastní výroby

Když vás tak strašně dojímá tolik věcí, může to znamenat jenom jednu věc – blíží se PMS.

Pro Imaginarius.

Never to interfere, only to watch
he swore in the mighty Capitol
The Time Lords‘ Citadel without a scratch
the looks of it purely magical

The deep grass of red, the silver leaves
of trees ‚round the Abydos lake
the shining two Suns in both hearts of a thief
could they at any point break?

He went to the Time Vaults and took his chance
one that has been deeply dormant
he broke through the gates without asking twice
„Can I steal you a Moment?“

And then he lived eleven lives of pain
to obtain his final atonement.

V Brightonu bych mohla bydlet. Skoro jsem si až začínala myslet, že už jsem uvykla vesnici, ale popravdě, když jsme o tom s panem M. přemýšleli v pondělí v podvečer při procházce po Brightonské kolonádě, začalo to vypadat, že nám oběma v hlavě šrotují kolečka. Alespoň mně tedy šrotovala.

Už jsem se viděla, jak se tam stěhuju. Vlastně by mi nevadilo pořád zůstávat u Ashleigh, prozatím. Kdyby se jí podařilo prodat náš hlavní barák, koupila by si pravděpodobně něco na okraji Brightonu, aby to děti pořád měly blízko do školy a mohly případně jezdit autobusem. Nigel by se pravděpodobně taky přestěhoval někam blíž. A kdyby tam pro nás měla i vhodné ubytování, třeba zase nějaký anexíček, nevadilo by mi opustit venkov a vyměnit to naše kamenné „molo“ vedoucí k lesu za molo skutečné, za Brighton Pier a nekonečnou pláž plnou kamení a racků.

Zase jedna drabblovinka pro Imaginarius. 

Už zase tam je. Shazuje hvězdy z nebe. Nevím, proč to dělá. Je tam ale každou noc.

Pokaždé, když přijdu domů, vyšplhám se do okna s hrnkem čaje a vidím pod sebou celé město. Tiché a poklidné, rozsvícené a přitom skryté ve tmě, plné lidí, za těmi zářivými okny, kdoví co tam dělají, snad přišli právě domů z práce, snad se dívají na televizi, snad si povídají, smějí se či tančí… možná pijí víno. A možná jsou osamělí. Třeba si čtou. Copak asi čtou? Město… tak plné lidí, ale s ulicemi tak opuštěnými. Skoro nikdo se jím nepotuluje, až na pár zbloudilců, co se vyžívají ve flámování a zvracení za popelnice. Jednoho jsem viděla včera. Vymočil se o blok dál a myslel si, že ho přitom nikdo nevidí. Dost možná si to druhý den ani nepamatoval. Co je to za život, když si ho člověk nepamatuje? Já si pamatuju všechno.

A pak je tu ten muž. Hvězdář. Noc co noc vyšplhá na střechu protějšího domu a přistaví si žebřík až úplně k okrajům. Poprvé jsem byla zvědavá, myslela jsem, že skočí. Ale on místo toho začal shazovat hvězdy z nebe a dělá to tak od té doby pořád. Možná ho ty hvězdy rušily ze spaní. Možná je posílá na pomoc všem těm zbloudilcům tam dole, aby je dovedly domů a svítily jim na cestu. Je to zváštní, vždycky je ke mně otočený zády, ale někdy mám pocit, že o mně ví. Jako by seděl přímo tady vedle mě…

Muž ze žebříku se ohlédl. Je tam! Dívá se na něj. Ta dívka se stříbrnými vlasy je v okně i dnes. Věděl, že z něj patrně vidí jen siluetu, přesto se usmál. Natáhl ruku k nebi a nahmátl tu nejzářivější hvězdu. Byla vysoko. Konečky prstů si ji přitáhl blíž a pak ji poslal směrem k černému oknu, v němž se pod měsíční září třpytily jen dívčiny kadeře a její světlá pleť. „Tahle je pro tebe, princezno“, pomyslel si.

Ahh, sobota. Už zase. Nějak nechápu, kam ten čas furt letí O.o

Jsme za půlkou ledna, druhý letošní týden na Thakehamu je za námi a věci se mají asi tak nějak pořád stejně. Nějakým zázrakem se nám sice povedlo mít míň práce, ale od nachlazení jako kráva mě to stejně neuchránilo, takže přemýšlím, že půjdu zbytek soboty zaspat do teplé postele, aby si tělo pořádně odpočinulo.

Snad jen duševně mám teď větší klid, ale to zase „kompenzují“ věčné domluvy s někým, připomínky od Ashleigh i od Nigela, co máme jak dělat, nebo spíš co nemáme dělat a co musíme kontrolovat. Zatím se mi daří většinu věcí ignorovat a příliš se jimi nezatěžovat, ale zima tu je holt problém, dům se rozpadá, po oknech a parapetech crčí při dešti voda (a že teď je mokro nebo vyloženě deštivo furt), Squizzie trápí ledviny a pořád řve o jídlo (její dietní jí pak samozřejmě nechutná, takže teď mám defacto na fulltime na krku péči o čtyřnohé uřvané mimino), Daisy je po operaci, vyřezávali jí ze zátylku bouli – rozbor ještě nemáme, tak se nebudeme unáhlovat – a dvakrát denně jí krmíme antibiotiky kvůli infekci. Hlavní info ale je, že ji máme pořád na krku, o což jsme se neprosili a co mi přijde od Ashleigh značně sprosté. Obvykle ji mívá u sebe v Hovu a nikdo nám neřekl, že se s ní budeme patlat odteď pořád. A taky nikdo neřeší nákup krmení pro tu všechnu zvěřinu, takže se i o tohle musíme zničehonic starat sami, aniž by se nás někdo ptal na náš názor, a nemám pocit, že by tu extra práci někdo dostatečně oceňoval.

A aby toho nebylo málo, od Vánoc nám ještě nezaplatila, takže nám už zase dluží za dva týdny.

Ok, takže když už mám všechno připravené, jsem na správném místě ve správnou chvíli a správně naladěná, medituju. Osobně vnímám to, čemu říkám „meditace“, alespoň prozatím spíš jako cvičení, které mě má připravit na skutečnou meditaci. Většinu času strávím spíš, než meditováním jako takovým, praktikováním různých cviků, které mají za cíl kultivovat a zklidnit mysl. Učím se přecházet z bodu, kde všechny moje myšlenky lítají světem a časem zcela bez kontroly, do bodu, kdy se mysl zklidní jako hladina rybníku a člověk v ní konečně uzří odraz Měsíce jako velký zářící kotouč namísto chaotických záblesků. (cha, to je poetika! 😀 Ale vážně.)

Meditace na Seven Sisters, West Sussex, UK

Mysl je hlučná a zabordelená. Zpočátku se zdá být pouze neposedná a snad trochu nesrovnaná, ale jakmile si jí začnete všímat a dloubat se v ní, změní se v rozběsněnou bestii o nehorázné síle, která se zuby nehty brání jakémukoli dohledu, a pokud si uvědomí, že se ji dokonce nedejbože pokoušíte zcela ovládnout, utišit, vypnout a odříznout, hell hath no fury like her. (pro neangličtině, hodně ji naserete)

Tohle je samozřejmě hodně individuální, zdaleka ne každý to tak má. Meditace je spíš o používání různých návodů, nechání se vést a zkoumání vlastního nitra za pochodu. Jsou to každého zamčené dveře do jeho osobní třinácté komnaty, a co tam kdo objeví, neví ani on sám.

Už dlouho jsem nereagovala článkem na někoho a skoro mi to až chybělo, a vida, dneska se zadařilo! Dnešní náhled do čtečky přinesl své ovoce a mě zase jednou inspirovala LoveShy. Jako obvykle to začalo jako prostý komentář, ale když už to začne přesahovat tři odstavce… no, člověk si to pak radši vezme k sobě 🙂 Dlouhej článek je tak nějak tolerovatelnější než otřesně dlouhej komentář…

Já mám na kouření podobnej názor jako na všechny ostatní lidské výstřelky a záliby – ať si každej dělá co chce, dokud mi s tím nezačne zasahovat do mýho života a mně ho znepříjemňovat. Kouření je ukázkový příklad. Ani mi tak nevadí v hospodě, kam jdu vyloženě na pivo a počítám s tím, že to natahám do hadrů, do vlasů, do plic, všude. Tam to patří, tam si dám klidně taky (i když jsem si za posledních pár let hodně zvykla na nekuřácké hospody a podniky a upřímně, díky nim moje tolerance kouřového smradu klesla, protože už to dneska prostě neni tak běžný, a většinou není nutný se po příchodu domů celá vyprat a vykoupat). Ale když s tim někdo chodí po ulici, nedejbože s tim stojí na zastávce nebo nějakym místě, kterym nemůžeš jen projít, musíš tam prostě stát a čekat, nebo když se ti někdo zasmrděnej nakýbluje do narvanýho busu a ty prostě nemáš kam uhnout, tak mě to silně rozčiluje, hlavně proto, že kouření vnímám převážně jako zlozvyk. Slabost. Neschopnost přestat s nesmyslným zvykem, který pro většinu lidí nemá žádné skutečné efekty. Je to jen placebo. Hnusně chutnající, smrdutý, drahý jak cyp, okolí silně obtěžující a zdraví vysoce škodlivý placebo, bez nějž si lidi připadaj jako že nemaj kam s rukama, že nevědi, co dělat, připadaj si pitomě, když čekaj na zastávce jen tak bez tý cigarety v rukách, připadaj si nervózně – ale ve skutečnosti tohle všechno je pouze v jejich hlavě a cigareta jako taková to neřeší. Beru to jako psychickej problém toho člověka a ve spoustě případů i jeho naprostou lenost a neochotu s tím něco skutečně dělat, kterou maskuje výmluvama, že je to těžký a že to nejde. Prdlajs.

Milé děti, 

na nové adrese funguju týden a už se mi tu vyskytla taková nenápadná narážka, jakože poptávka po informacích, jak meditovat. Na adrese staré jsem k tomu docela nedávno vypustila pár článků, a prestože se nerada opakuju, rozhodla jsem se tyto informace zrevidovat a vypustit znovu. Ti, co už četli, snad prominou a přivřou oko. Chci tu sice jet nanovo, ale některá témata, jako třeba právě meditace, se tu budou pravděpodobně omílat dost často na to, abych cítila potřebu mít tu po ruce nějaké základní How-to články. Bude-li to možné, ráda bych se vystříhala přílišného odkazování někam, kde to nehodlám udržovat a odkud nejspíš tak jako tak časem veškerý zachováníhodný materiál přesunu sem, tak proto to opakování. 

Na meditaci najdete tisíc návodů, jak to dělat, jak to nedělat, ale na spoustu věcí si musíte přijít sami, protožem je to hlavně o práci se sebou samým. Člověk má pokaždé jinou náladu a a trochu jiné podmínky, takže je třeba se tomu přizpůsobit a experimentovat s tím, co je příjemné a co nikam nevede.

Já taky vždycky medituju trochu jinak, a proto je pro mě těžké dát dohromady nějaký obecný postup, ale společné prvky to určitě má a zcela jistě je tu celá řada věcí, které řeším už před tou meditací a o nich to bude dneska.

„This cat is watching you masturbate.“

Soužití s Ashleigh opravdu není sranda. V pátek odpoledne se naprosto nečekaně nakýblovala do baráku i s dětma, že přijeli na víkend. Jelikož jsme je očekávali nejdřív v sobotu během dne, bylo to docela nepříjemné překvapení. Okamžitě se roztáhli po celém domě a mně tak ještě o to víc pobuřovala vzpomínka, jak mě Nigel po obědě žádá, abychom jí k večeru „dopřáli prostor“, protože jí není dobře a přijela se sem hlavně vyspat z nepovedné návštěvy u zubaře. My jí máme dopřát prostor. Jasně. Neměli jsme pomalu ani kde večeřet, vyštípali nás totiž ze všech obyvatelných místností a v tak zvaném playroomu, kam se nám nakonec povedlo uchýlit, nebyl internet, takže jsme seděli na gauči s jídlem na kolenou a čučeli do zdi.

A tak byl páteční večer dost zachmuřený, čemuž přidával i fakt, že jsme prošvihli horkou vodu a nemohli se tudíž po práci vykoupat. Když ze sebe člověk nemůže ten vztek smýt horkou vodou a pořádně si přitom v té koupelně, kde má konečně soukromí, dáchnout, jako by najednou všechno stálo za prd.

Tak se mi to snad zase vrací do rukou. První týden v novém roce na Thakehamu je skoro pryč a doposud ubíhal vcelku příjemně. V Hovu jsme byli jen jednou, poctivě si píšeme veškeré odpracované hodiny, abychom věděli, kolik toho odpracujeme navíc a kolik času si máme nárok „nakrást“ zpátky ve chvílích, kdy to půjde, a ve dnech, kdy tu Ashleigh nebude. Pořád přemýšlím, jak s tím jinak naložit, ale nevidím moc možností. Spoustu věcí prostě nestíháme dělat v daných limitech a chtě nechtě přetahujeme. Dávám dohromady v hlavě řeč, v níž to Ashleigh vysvětlím a navrhnu jí dvě možnosti: buď nám to bude platit jako přesčasy, nebo si to budeme vybírat nazpět tu a tam vhodně umístěným volnem. Jsem ale docela přesvědčená, že jakoukoli možnost, která by zahrnovala z její strany povinnost platit nám víc peněz, by zamítla.