Sluníčko dělá divy a naděje jakbysmet.

Konečně se mi podařilo ostříhat se způsobem, kterým se mi to líbí, drží to tvar a nepadá mi to do obličeje. Ta krátká ofina sice způsobuje, že se (zvlášť na fotkách) moc nepoznávám, zato se ale líp udržuje a čelu prospívá, že může konečně dýchat, stejně jako zbytku obličeje, že se po něm furt něco neplazí. Do toho pořád hubnu a trocha připálení se taky udělala svoje – má ženská stránka je momentálně celkem spokojená 8)

Co se jiných věcí týče, přes všechny možné komplikace a dohady jsme konečně byli tuleňo-šnorchlovat, nakonec ve třech. Ráno, když jsem se nemohla doklepat na dva, co slíbili, že přijdou (mělo nás být pět), a naše místní pradlena/žehlička se taky neukazovala, jsem myslela, že už to psychicky nezvládnu, ale nakonec alespoň ona dorazila, což mě trochu podrželo. O něco později jsem se pak dozvěděla nějaké důvody, proč ti dva nepřišli – no, že by to znělo důvěryhodně, to se říct nedá, ale tou dobou mi to už bylo jedno, hlavně proto, že paní, co ty výlety pořádá, mi na konci celé akce ty předplacené peníze za čtvrtou osobu normálně vrátila, což jsem vážně nečekala a dost mi to zvedlo náladu (jen mě trochu mrzí, že mi to neřekla rovnou, že mi je vrátí – nemusela bych se tím po celý ten výlet užírat). Když se to tedy vezme kolem a kolem, ta samotná věc byla dost parádní zážitek, který si možná později i zopakujeme. Tuleni jsou prostě ňuňu 🙂

Letos ten čas opravdu nevnímám, nemám kdy. Nějakým zázrakem je najednou červen a já nevím, kde mi hlava stojí a ani mi to nepřijde. Posledních několik dní bylo obzvlášť náročných. Lítáme po ostrově pořád jako hadr na holi a nevíme dne ani hodiny, co budeme dělat dál. Nikdo nám neposílá papíry. (V neděli nám neposlali do chaty koš s prádlem a dalšími věcmi, takže jsme si to všechno museli natahat z Maid’s Store, a to ani nemluvím o tom, že jsme do nedělního dopoledne vůbec nevěděli, že tu chatu budeme dělat.) Zato nás posílají po všech čertech a dny se neskutečně natahují, když máte místo dvou položek na to-do listu šest a víc a tak strašně moc věcí na pamatování si.

Jedno je jisté – naše příští dovolená bude opět zatraceně zasloužená.

Maďaři, co doposud uklízeli unity, odjeli dřív, než jsme čekali, a tak jsme to po nich v pondělí konečně oficiálně převzali.

Nemůžu uvěřit, že jsme ten první týden přežili, ale je to tak, a zatím máme hodně smíšené pocity. Zjednodušeně – systém v unitách má much jako pražský orloj čumilů a na co by člověk oficiálně měl mít mnohem víc času, to musí často stihnout v čase rekordním, protože zákazníci, kteří se mají do chat kýblovat až ve tři odpoledne, často přijíždí už ráno, a my se musíme přetrhnout, aby tam mohli co nejdřív. Není to fér, nedává to smysl, a ještě si kvůli tomu nejednou vyslechneme přísery z jejich strany, protože oni tu jsou chudáčci přece už od devíti ráno. Že my musíme stihnout uklidit čtyři unity tam, kde se dají fyzicky stihnout jen tři, to je nezajímá. Aspoň že si vedení uvědomuje, jaký v nás mají poklad, chválí nás, kudy chodí (a já osobně musím hodně krotit svoje ego, aby se furt tak netetelilo nad tím, že mi supervizoři říkají Speedy), ale že by se to odrazilo na platu, to samozřejmě neodrazí. Člověk si holt musí vystačit s dobrým pocitem ze sebe sama, jak už to tak bývá. Ještě že jsem minimalista.

Dělat svou práci dobře není zase tak těžké, pokud v tom máte systém a pokud nemusíte doplácet na hříchy a zanedbávky druhých.

V opačném případě to může být dost nad člověčí síly.

I wrote about this couple of times in the past but Tim just reminded me with his amaizing and powerful post that some topics are worth being repetitive on.

I, too, have a history of feeling suicidal. I wanted to say „sadly“ or something like that but actually am not much ashamed of it, I couldn’t prevent it and it’s not a thing to blame yourself about. It’s just something that happens to you and if you are lucky, you realize in time the things Tim realized, that I realized and surely many other people, who survived their suicidal thoughts, realized too.

And he’s completely right, it doesn’t matter what brings you to the situation – you are never alone, you are never the first or the last person to get to the situation, and there is few places to turn to, to ask for help or at least an opinion of another person, whether it’s friends, family, or preferably complete stranger on a phone or in a coffee shop. The world will always send you clues if you just open your eyes and heart and accept its help.

Nemůžu uvěřit, že jsou to už dva měsíce (devět týdnů), co jsme dorazili. Zdá se, že tímhle způsobem by nám to tu mohlo dost rychle utéct, což je fajn (už vymýšlím vánoční dárky :D), na druhou stranu mám teď trochu výčitky, že málo chodíme po práci na procházky, a obavy, že nestihneme vidět všechno, co bychom rádi. Což je ovšem celkem absurdní, na tak malých ostrůvkách toho moc k vidění není.

Snažím se si připomínat, že bydlím na ostrově a můžu jít na pláž, kdykoli se mi zachce. Ale ne vždycky si na to vzpomenu. V létě to snad bude lepší, ono to taky není až tak lákavé, když se do vás opírá studený vítr. Ale až bude teplo, jen počkejte! Jógo při východu Slunce, tady mě máš.

Ok, přiznávám! V poslední době měním záhlaví blogu mnohem častěji než by bylo záhodno a dost mě to štve.

Bohužel pořád nemůžu přijít na to pravé, za což nemůžou ani tak barvičky a obrázky jako prostý fakt, že si nejsem už nějakou dobu jistá, jestli je tenhle blog vůbec ještě o fénixích věcech a jestli mu ten název ještě sedí.

Jsem ještě zelenáč. Sotva jsem přijela a zapracovala se, a teprve se snažím dát si dohromady, co tu od toho vlastně očekávám, proč jsem sem jela a jak to na mě působí. Je třeba smířit se každopádně s tím, že tenhle rok, alespoň do konce naší „šichty“ na ostrově, nebude pro mě asi moc produktivní.

Sedm týdnů uteklo jako nic a já se snažím prokousat tradiční krizí třetího měsíce, která tady prý obvykle přichází už na druhý, jak nás varovali – a měli pravdu.

Poslední týden mě ale i přes to úterní volno celkem zmohl a dost unudil, tak snad je to jen tím a ten příští bude zase lepší.

Úklidy v normálních chatkách mě teď v podstatě až baví – uklidnilo se to, člověk už líp umí, zaběhl se, vytvořil nějaké uklidněné vztahy se všemi okolo. Do práce se normálně těším, už jen kvůli těm lidem – supervizoři, řidiči, všichni jsou tu v podstatě super a často se nasmějeme. Těžko bych vybírala svého oblíbeného spolupracovníka, každý tu má hodně do sebe. Dokonce i tělo si zvyklo na náročné šlapání do kopců. Kolo mám sice nějaké pošahané, nejlehčí převod úplně nejlehčí není a často mi spadne řetěz, ale i tak mě nohy už nebolí, ani se tak nezadýchávám a nepřijde mi to až tak náročné, abych kvůli tomu šla za místním bike guyem, neboli opravářem kol.