Pro srandu králíkům jsem si nakonec přece jen založila Ask.fm. Vždycky mě ta stránka u druhých blogerů dost iritovala – rozčilují mě obecně všechny nadužívané módní abreviace jako „Asko„, „Fejs“ a podobně – a taky mi přišlo, že vzhledem k tomu, že dávám ve svém profilu a i všude jinde všanc svou e-mailovou adresu, je to nadbytečná blbost.

Jenže vždycky mi zároveň hlodala v útrobách myšlenka o tom, jak to mívám já, a sice že psát mail blogerovi, kterého znám a sleduju, je jaksi moc osobní a vyžaduje to ode mě odvahu. I když mě k tomu vyzve a i když je to sebeskvělý a sebepříjemnější člověk, mám pocit, že to už by musel být intelektuální dotaz, abych mu psala, jinak je to bůhvíproč trapné – a čím je to lepší bloger, tím je to trapnější 😀 To je samozřejmě jen v mojí hlavě a taky si rozhodně nemyslím, že já bych byla tak dobrým blogerem (kéžby), ale přece jen se můžou najít lidi, co by se mě na něco chtěli zeptat, ale na ten mail se prostě neodváží.

Psát svoje dotazy jako OT komentáře ke článkům, s nimiž nesouvisí, asi nikdo nemá za oblíbenou možnost. Osobně nemám ráda, když mi to někdo dělá, a taky to nedělám nikomu jinému, pokud mi nabízí jinou možnost. Ale někdy i když nabídne ten mail, tak se prostě nemůžu donuti. Kéž by měl něco jako shoutboard ve sloupku nebo návštěvní knihu! Prostě něco, kam to můžu napsat veřejně a kde je to k tomu určeno.

Tahle sbírka je speciál pro blogery. Je plná článků s geniálními radami, tipy a pohledy do života úspěšných blogerů a freelancerů. Spousta z těchto lidí formovala, jakým blogerem jsem, a spoustu z jimi doporučovaných nástrojů více či méně pravidelně používám.

A protože věřím, že takové zlato si člověk nesmí nechávat jen pro sebe, budu ráda, když si počtete taky, dáte vědět, co vám nejvíc pomohlo, a budete třeba dál sdílet.

Chvilku jsem uvažovala o překladu titulků do ČJ, ale vzhledem k tomu, že články jako takové jsou stejně v angličtině, asi by to postrádalo smysl… to zvládnete, já vám věřím 😉

Zajímá vás nějaká jiná tématika?

1. Fénixův výběr oblíbených článků: 25+ super článků o zdraví, kráse, veganství atd.
2. Fénixův výběr oblíbených článků: Minimalismus, meditace, debordelizace, životní lekce  a další témata

Continue reading

Jednou za čas je sranda se trochu víc otevřít… 🙂 Budu ráda za komentáře s odkazy na vaše podobně „intimní“ články, jestli takové máte. 😉

Jedna ze zvláštností, které mě velice dobře kvalifikují na post člena a správce blogerského Klubu Snílků, je ta, že trpím na velice živé sny. Trpím na ně už mnoho let a trpím na ně každou noc, až na blahé výjimky dejme tomu jednou za dva měsíce, kdy se probudím s úsměvem na rtech a růžovými brýlemi a zároveň se mi chce brečet z představy, že takhle by měl normálně spánek vypadat, a že běžný smrtelník si vůbec nemůže uvědomovat, co je to za muka, být o tohle každou noc připraven.

Nikdy jsem si nemyslela, že budu vůbec o něčem takovém uvažovat. Ale jak jsem psala v jednom z nedávných článků a jak si ostatně ověřuju už několik let, pokud se jednou rozhodnete vycházet vstříc příležitostem, dost možná se vám může stát, že ty příležitosti najednou opravdu budete potkávat. A často budou větší, než jste si mysleli. A pak už bude jen na vás, jestli zalezete jako poplašený krtek nebo jestli si řeknete „Fuck this shit, jdu do toho.“

Nechci ani v nejmenším působit jako že jsem se zbláznila – i když mi to v těchhle situacích vždycky tak připadá – nebo jako že si neuvědomuju, o čem tady mluvíme. Proto dopředu říkám, že tohle všechno jsou zatím pořád ještě úvahy. Sice je bereme reálně, ale taky je dost možné, že si to na poslední chvíli ještě z různých důvodů rozmyslíme, nebo že to na něčem krachne (například ještě nevíme, jestli nám v Anchorage půjčí auto). Podnikám průzkum, hltám informace, nasávám články a videa a s každou další informací jsem si o něco jistější a zároveň o něco míň jistá. Ale už je to prostě tak, že o tom uvažujeme, tak proč o tom neuvažovat nahlas.

Když už jsme tedy na té Aljašce, přemýšlíme o tom, že bychom si zkusili splnit jeden sen (který jsem donedávna vůbec neměla, ale jak se vám to jednou dostane do hlavy…). Než v květnu doletíme zpátky do Čech, možná podnikneme „slavnou“ (a filmem ještě víc zpropagovanou) túru k Magickému Autobusu na The Stampede Trail.

Neděle ráno. Po zasněžených horách se nádherně rozlévá sluníčko. Je to jako bílá pohádka, jako sladká sněhová poleva na cupcaku. Pan M. servíruje palačinky a oba je následně jíme s čumáky zabořenými do facebooku 😀 Romantika.

Se zdejším internetem je to ale tak zlé, že když to zrovna jede normálně, máme oba svátek a nic nás od toho neodtrhne. Okamžitě číst, rozklikávat, načítat videa, na která jsme se celý týden nemohli dívat, nakupovat online, psát do blogu atd. atd..

Pro začátek si řekněme, pokud to ještě nevíte, že steampunk není jen móda. Je to s ním podobné jako s gothy, je za tím celá jiná dimenze, v níž nemálo lidí vyloženě žije a opájí se vším, co se dá odvinout od její základní myšlenky, kterou je v tomto případě otázka:„Co by bylo, kdyby nebyla nikdy vynalezena elektřina a věk páry nikdy neskončil?“. Je to hra na „co by kdyby“, je to něco pro příznivce sci-fi a cosplaye, pro mnohé je to celý životní styl.

O SP jako takovém dneska ale mluvit nechci, jen bych se ráda zamyslela nad poměrně zásadní otázkou, kterou musí řešit asi každý, kdo jím chce opravdu žít – totiž nad tím, koho budou v tom světě hrát.

I wrote this post in Czech originally, but after a while I thought this was something quite important so I should bother to translate it properly since Google translate wasn’t really doing it.

Wherever you came here from, you probably noticed my on-line name which is Em Phoenix and I feel like there should be an explanation to it so that you know what it means to me. In case you care, of course. So there you go.

Em is pretty obvious. It used to be „M.“ but then I felt that I want to stress out how I pronounce it. So it changed but it’s not meant to mean Em as Ema, I’m still M., as for the first letter of my actual name but meaning also a lot of other things. I’m into minimalism (you can read why here) and I saw a picture once that said „Minimal is m.“ and I thought that was just fantastic idea. It rang a bell in me and for a while I had that as my blog description and logo. Me being „m.“ made all sense (I actually originally used it in small letter, too.) But moving onto the phoenix!

„Pinterest je příšerně návykovej, nedělej to!“, varovala mě Sienna, asi patnáctiletá Britka, když jsem se jí na něj ptala a nadhodila, že vlastně vůbec nevím, o co jde, a že se asi budu muset podívat, proč je kolem toho tolik povyku.

Měla pravdu, tenhle krok už zpátky nevezmu, ale nelituju toho 😀 Pinterest je skutečně jedna z nejnávykovějších věcí, co jsem kdy na internetu potkala, ale má i svoje světlé stránky, pro něž ho stojí za to mít.

1. Nepřeberný a nekonečný zdroj inspirace, tipů, návodů a odkazů na cokoli, co jste si kdy přáli zjistit (ta nepřebernost a nekonečnost je samozřejmě zároveň i jeho největším kamenem úrazu a jak říkám, měla pravdu, takže pokud Pinterest nemáte, důrazně zvažte, jestli se tomu riziku chcete vystavit :D), a tudíž obrovský nakopávač, když máte depku nebo nedostatek nápadů
2. Pro blogera jednoznačně šikovný nástroj, jak si obrovsky zvýšit návštěvnost (musí se to ovšem umět a obávám se, že psát anglicky je tady skoro nutnost, pokud to má mít opravdu velký efekt)

Ale má to i třetí funkci, kterou jsem si doteď neuvědomovala, a to sice tu, že je to vlastně taková nástěnka přání, neboli vision board (mně je ten EN výraz prostě bližší…).

Kdybych měla nějak charakterizovat svůj momentální cíl a proč vlastně vůbec cestuju, důvodů mám hned několik, ale jeden z takových zásadních je asi podávání ruky příležitostem.

Protože když budu sedět doma za počítačem, tak se mi přihodí tak maximálně to, že vypadne elektřina, a z takové „životní výzvy“ asi vážně jako člověk nevyrostu…

Na plotně bublá hovězí guláš a v troubě se pečou borůvkové muffiny. Chatičkou to voní jako v čajovně, tak si představuju, jak v nějaké sedím před borůvkovou vodnicí, usrkávám horkou masalu a povídám si s vámi. Že by mi začínali chybět lidi?

Samozřejmě, že jsem vám zapomněla říct o těch aljašských autobusech. Tady je totiž sranda v tom, že na jízdním řádu jsou časy, ve které ten bus staví na všech možných ostatních stanicích, jen ne na té vaší 😀 Pokud chcete info o tom, kdy vám jede další bus, musíte si někam zavolat (a pochybuju, že to jde z české simky) nebo se podívat už doma na netu, ať víte. Eventuálně pokud víte, mezi kterými stanicemi leží ta vaše, dá se to odhadnout podle časů, kdy má být na sousedních stanicích, ale kdo tohle ví, žejo. Pod tabulkou je v tomto směru „šíleně nápomocný“ nákres trasy, který je tak maličký a tak rozmazaný, že nepřečtete jedinou stanici. Very fucking useful, Go America! 😀