Odloučení od domova je pro mě překvapivě jednoduché, asi proto, že mám pana M., díky němuž se nemusím sama sebe ptát, co tady dělám. Otázka by byla spíš:“Co tady my dva děláme“, a v takovou chvíli je jednoduché si odpovědět:“Žijeme svůj sen.“

Ale někdy mě moje nepřítomnost tam za velkou vodou rozčiluje. Člověk není u všeho, jak byl zvyklý. Ty velké, jednou-za-uherákové události se najednou dějou nějak často a lidi podivně stárnou. Každou chvíli se jen divím, kdo zase slaví narozeniny a je o deset let starší než jak si ho pamatuju, a pochopitelně mě rozčilují i veškerá příjemná setkání přátel, o nichž vím díky facebooku a která mi utíkají mezi prsty. A samozřejmě mi chybí rodina, hlavně v momentech, o něž bych se ráda podělila a jimž bychom se zasmáli na základě společných vzpomínek.

Překvapivě asi nejvíc mě ta vzdálenost čílí ve chvílích, kdy si čtu inspirativní minimalistické články a popadne mě touha pokračovat v debordelizaci svého majetku, a skoro všechen tenhle majetek leží ve skříních právě tam, kam se ještě dalších šest měsíců nepodívám, doma.