Snad bych neměla říkat hop, dokud nepřeskočím, ale věřím tomu, že to dopadne, a tak to jdu zakřiknout – asi jsme našli skvělý nový pár.

A šlo to samozřejmě zase hrozně rychle. Někdy ve středu mě Sára poprosila o reference pro agenturu. Pobavilo mě to. Poprvé jsem měla psát reference já rodině a ne naopak, a přitom by to tak mělo být pokaždé – jak by to asi vypadalo, kdyby rodiny byly hodnoceny jako podniky na Tripadvisoru? Jenže pak by zase byla tlačenka o ty dobré a člověk by mohl mít potíž nějakou sehnat… no, anyway.

Už se nám to chýlí ke konci. A už ani nepočítáme s tím, že bychom ještě podnikali nějaké výlety, zvlášť vzhledem k počasí. Ale Londýn jsme si ještě dali.

Pan M. si prostě musel dát na Shoreditchi to pad thai, na které minule zapomněl, taky je pravda, že jsme to tam minule trochu odbyli vzhledem k času, únavě a šíleným davům, dál se podařilo, že kamarád pana M., co pracuje v Londýně, měl mít odpoledne volno, no a taky měli nějakým zázrakem volná místa v kavárně London Cat Village, kterou jsem měla od května (!) pořád v žaludku a toužila se tam konečně podívat. Tak se konečně zadařilo!

Poslední letošní den. Kdekdo už v tuhle chvíli bilancuje. Já mám pocit, že si na ten pořádný odstup budu muset terpve počkat, protože letošek pro mě tak nějak potrvá až do února. Teprve pak skončí moje éra au-paiření u téhle rodiny a možná i au-paiření vůbec. Možná toho skončí víc, ale teď momentálně nic nevím, a tak radši ani nic neplánuju a nechávám věci vyvíjet. Nejsem si jistá, jak přesně postupovat dál. Jestli jste si mysleli, že s přibývajícím věkem lidem přibývá rozhodnosti a že když ve dvaceti víte prd, tak dejme tomu kolem třiceti už budete vědět, co se sebou, tak sorry, že vám beru iluze, ale to nemá s věkem nic společného a já vím pořád totální lautr prd.

Myslím, že nerozhodný člověk jako já, co spíš vyřazuje to, co nechce, než aby šel po něčem konkrétním, kolem sebe potřebuje spoustu stimulů, spoustu situací, aby se mu v životě něco dělo. Potřebuju, aby mi život házel vodítka, možnosti, nabídky, a ty já pak jen lenivě mohu přijímat či zamítat. Mám představy, co bych si ještě chtěla zkusit, ale poskládá se mi to nějak do klína? Nebude to trvat dalších deset let, než se mi to splní? A jaká bude druhá třetina mého života? Pff… kdo ví.

Sedím na gauči s talířkem naloženým pocukrovanou vánočkou a ve sklence od marmelády mi pomalu chladne horké kakao. Na okně divoce plápolají svíčky – je tam průvan. Trochu uvažuju, jestli je nesfouknout, ta vysoká není umístěna vyloženě stabilně, ale nemůžu se přimět s tím něco dělat, na to plápolání se příliš hezky dívá a jsem příliš rozlámaná. Vstávala jsem ještě za tmy, abych pomohla v domě se snídaní, vyžehlila kotel prádla a všechny vyprovodila.

„Už přijeď“, říká mi táta pokaždé, když si voláme, už asi od června. Když jsem mu na to v neděli odpovídala, že „dyť jo, uvidíme se za dva týdny„, samotnou mě to poměrně zaskočilo. Pozitivně, samozřejmě, ačkoli si člověk začne říkat, co s tím rokem vlastně stačil udělat a jestli ho totálně nepro.

Dva týdny! Je pondělí, čeká nás ještě jeden víkend a ten další už jsme doma! Nechápu.

Je mi z toho trochu zvláštně. Z toho, jak to uteklo. Možná mám trochu pocit viny z toho, že mi spousta lidí nestačila významně chybět. Popravdě jsem si to chybění z většiny zablokovala, prostě si to nedovoluju, protože to stejně nemá moc smysl. I tak mi to láme srdce a odjíždění je čím dál tím těžší. Ale samozřejmě lidi doma to asi nemají tak jednoduché. Nemají tolik rozptylovátek okolo sebe, a nejspíš jim mě kdeco připomíná, hlavně našim. Nemůže být jednoduché neustále mít na očích můj prázdný pokoj a moje krámy v něm. Mám to v tomhle jednodušší a asi si to vyčítám.

Jedna dobrá věc je, že jsem z toho uvědomění nechytala vánoční paniku. Byli jsme totiž zrovna ve Starbucksu v Basingstoku, kde jsem předtím proběhla několik obchodů a podle plánů nakoupila skoro všechno, co jsem chtěla – když nepočítám dárky objednané z internetu (což je pro mě mimochodem letos možná poprvé O.o). Ještě jsem to úplně nesepsala a nemám to všechno v rukách, a vím, že ještě pár věcí budu dokupovat doma, ale jinak mám nejspíš z většiny Vánoce vyřízené a zaplavuje mě klid. Teď jen zabalit všechno do velké krabice, změřit, zvážit, a přikoupit velké zavazadlo do letadla. Pak se s tím potáhneme přes letiště odbavit, vyzvednout, a nazdar. Zabalit pod stromek a užívat si vánoční pohodu, na těch pár dní.

Milí sněhuláci!

Už je to víc než rok, co jsem publikovala druhý díl recenzování Lushe, a už tehdy jsem věděla, že bude časem díl třetí, až se naskládá dost věcí, co do něj dát. A taky že naskládalo a je to tady hezky včas na předvánoční uvažování.

Proč si pořád myslím, že Lush je jedním z nejlepších obchodů, kde nakupovat dárky na Vánoce? Protože je to dárek pohody a příjemných okamžiků, je to dárek rozmazlování se a pečování o sebe. A hlavně je to dárek, kde nemusíte až tak moc přemýšlet, jestli je správné vůbec podporovat jeho výrobce. Není to krám, který vám bude ležet roky doma a bude se na něj prášit. Je to věc, kterou použijete, užijete si svou relaxaci s ní, a nezbude po ní odpad. Je to dárek ekologický a plný myšlenek na přírodu a zvířata. Většinou neubližuje a nemá plastový obal. Myslím navíc, že člověk nemusí být vyloženě vanový jedinec, aby si užil něco od Lushe, ostatně nemají zdaleka jen koupelové bomby, jimiž jsou asi nejvíc proslulí, a myje se každý, občas.

Takže tady je pár slov o další várce jejich voňavých udělátek, která jsem si vyzkoušela.

Chyba není na vašem přijímači, podařilo se mi zrušit si veškeré designové úpravy. Prosím o chvilku strpení, než to vyřeším.

Dík.

Máme na zahradě strom, co se zbláznil – myslí si, že je jaro, a nasadil poupata. Navzdory tomu je třeba si přiznat fakt, že včera byl poslední listopadový den a – ač tomu vůbec nemůžu uvěřit – dneska začal prosinec.

Už je to nějaký pátek, co jsme byli naposledy v Londýně. Vlastně to asi bylo s maminkami, v září. Od té doby jsme neměli tolik potřebu, měli jsme pořád jiné plány nebo nebyla energie, nebo zdraví. Taky jsme možná byli od té poslední návštěvy trochu zdrchaní z toho, jak jsme tehdy podcenili časovou organizaci a jak málo jsme toho stihli, tak mám pocit, že jsme na něj na chvilku trochu zanevřeli 😀

Ale jak se začaly přibližovat Vánoce, došlo samozřejmě na to, že bychom se rádi znovu podívali na Winter Wonderland a nadýchali trochu atmosféry, a já navíc skoro nepřetržitě mluvila o Shoreditchi, který jsem si před nějakým časem napsala na to-do list a od té doby v souvislosti s Londýnem nemlela skoro o ničem jiném. No a tak když konečně pan M. přestal mít zvrtnuté kotníky a zanícené dutiny a předpověď počasí slibovala po mrazivé sobotě teplejší, slunečnou neděli, tak jsme se hecli, a přestože jsme toho ze soboty na neděli moc nenaspali a chvíli to vypadalo, že se na to vykašleme, nakonec jsme se na to nevykašlali a byli jsme za to docela rádi.

To jsem se tak jednoho dne vzbudila a přišlo mi, že mám na blogu díru, která by chtěla zalepit. Že od blogera expata se asi očekává, že bude psát hodně o té zemi, kde žije, a o životě v ní. A já vlastně nevím, jestli tomu plně dostávám, jestli ty deníčkové zápisy stačí. No tak mě napadlo to dohnat FAQem.

Že žiju v Anglii už asi není zdaleka tak šokující a převratná informace, jako to bývalo před pár lety. Možná i proto, že tu žije čím dál tím víc blogerů a tím pádem se o tom víc píše a víc ví. Přesto se v konverzacích s novými lidmi pořád dokola objevují ty samé otázky, a tak mě napadlo sepsat to do článku. Pokud vás napadnou nějaké další nebo jste sami expati a chcete něco dodat, směle komentujte 🙂