Tohle všechno píšu díky Klubu Snílků a inspiraci, kterou ve mně vzbudila Dragita zveřejněním tohohle obrázku a zadáním tématu týdne „Pouto„. Tohle je totiž o světě, s nímž mám silné pouto já.
Takže, jdeme se trochu odhalit, ne? 🙂 Uf.
Občas snílkovi do života přijde určitá fantazie, určitý svět, který ho už nepustí. Už s ním zůstane, protože se v něm skutečně našel. Tam je doma, tam cítí, že patří, to je jeho vnitřní svět. Láska, kterou pro ten svět pak navenek projevuje, může vypadat povrchně, nezajímavě, nepochopitelně. Možná ani pochopitelná není. Pokud taky nejste snílek a neznáte ten pocit, jeho skutečnou hloubku.
Spousta lidí se třeba takhle našla ve světech Harryho Pottera nebo Pána Prstenů. Jak říkám, navenek se to může projevovat jako poměrně povrchní záležitost – „fanouškovství“. Ale co je za tím doopravdy? To, že ten snílek, co ho v sobě nosíte, našel svůj domov a ví, že tohle je ono. Což o to, v HP se vidím taky, ten svět miluju a v tuhle chvíli máme s panem M. konečně po všem tom snění koupené lístky do HP studií ve Watfordu, kam jsme toužili jít už velmi dlouho 🙂 Ale jsou i další světy a může jich být mnoho – buď je to tím, že jsem obecně multifokální a nevybírám si nikdy jen jeden šuplíček, nebo je to možná pro snílky normální – zkrátka jeden z mých hlavních světů je ten, který jsme si vytvořili se snílky v jedné dávno zapadlé RPG, o které se tu občas zmiňuju, takže možná je na čase se s tím trochu víc svěřit…
