Už druhým rokem jedu nenakupovací výzvu a řekla bych, že většinou se mi jí daří procházet, aniž by to vůbec byla výzva. Neuvěřitelně mě to baví, mimochodem.

Ovšem z hlediska blogu je to trochu nuda – docela mě baví číst různé recenze na produkty a když jsem se poprvé pustila do recenzování Lushe, zjistila jsem, že mě to baví i psát. Ke konci pobytu na Aljašce se mi ta výzva nějak nabourala a od té doby mi přece jen přibylo pár věcí, o nichž by se dalo něco tak nějak recenzně říct, a mě napadlo, že bych to hlavně měla udělat i proto, abych sama sebe nešálila představou, že se mi to pořád daří dodržovat, protože momentálně to pravda tak úplně není 😀

Samozřejmě nepočítám věci jako jídlo či základní kosmetiku/drogerii, přičemž za základ považuju i obyčejné barvy na vlasy. Spíš se chci zmínit o věcech, které jsou tak nějak navíc oproti normálu a proč jsem si je koupila, nebo kde jsem se s nákupem sekla.

Už několik let sním o tom, že se mi zase poštěstí zajít na nějakou výměnnou akci s oblečením a že se toho zase jednou zbavím v trochu větším množství. Bohužel mi to moc nejde dohromady s cestováním, protože když už se ke mně něco dostane, tak jsem většinou v zahraničí. But not today! 🙂 Letos to snad konečně zmáknu a pokud mi do toho něco nevleze, určitě mě najdete třináctého na Prague Swap/Bazárku na Václaváku. Kdo by měl zájem se tam potkat (nebo předtím, potom, whatever), ozvěte se. Pořád ostatně čekám, co bude s tím nějakým blogerským srazem…

Když jsem před několika lety začala hltat všechny možné blogery minimalisty a jejich seznamy majetku, čítající třeba i pod 100 věcí, neuměla jsem si moc představit, že bych se k takovému číslu mohla taky dopracovat. Ani jsem si nebyla moc jistá, jestli bych vůbec chtěla.

Přece jenom já až takový minimalista v praxi nejsem. Sice mám ráda čistotu a pořádek, debordelizace je tak trochu má oblíbená zábava a meditace a mít příliš mnoho krámů mě vyčerpává, ale zároveň mám svoje věci většinou ráda a ne všeho se chci zbavit. Ne nutně.

Třeba takové knihy – jen to fikne, knihami se to nasčítá, i když jich nemám až tolik, a přitom dobře vím, že mnohé z nich si budu chtít číst znovu a znovu, a to v papírové podobě a bez ochoty chodit kvůli tomu do knihovny. Chci je mít po ruce a chci mít svou vlastní knihovničku. #potterhead, hehe

Nebo oblečení. Jistě, redukuji ho už několik let, ale v zásadě mám ráda rozmanitost a poměrně velkou možnost výběru, takže se nehodlám přehnaně omezovat.

Nicméně vždycky jsem si ty seznamy ráda četla a tak trochu snila o tom, že bych si takový taky mohla napsat. Takže si teď mnu ručičky z toho, že se mi naskytla příležitost.

Zhřešila jsem. Mám z toho odletu nervy přece jen trochu na pochodu, takže přiznávám, když jsem nemohla sehnat to, co jsem zrovna sháněla, načlo mě to dost na to, abych podlehla staršímu vábení, které v sobě už nějakou dobu nosím, ovšem z nějž viním hlavně mámu a pana M.. To oni do mě totiž pořád drbou, že už se na tu mou starou sepranou parku nemůžou dívat 😀

Před rokem touhle dobou jsem si jako jedno z nejhlavnějších předsevzetí vymyslela výzvu s názvem Buy nothing new challenge. A protože rok je pryč, myslím, že bude dobré zhodnotit, jak se mi to celý rok dařilo, co bylo nejtěžší a jestli to byl dohromady dobrý nápad.

Nekončím, ale pozastavuji na dobu celkem určitou, ze zřejmých důvodů. Ani ne za dva dny odlétám zakusit novou část světa a nový život a eliminační aktivity tak budou muset ustat. Krabice věcí k prodeji bude nejspíš odstěhována do sklepa, protože se mi nepodařilo přesvědčit mámu, aby v prodávání na mém vintedu pokračovala, teď, když se to tak krásně rozjelo – má holt jiné starosti, ale je to škoda. A tak mě napadlo, že to chce udělat si pro sebe takové malé zhodnocení, kam jsem se za těch pár měsíců dostala, co se dalo udělat líp a na čem budu pracovat v budoucnu, až se zase vrátím.

Nemalé radosti tu obvykle nevedu, tenhle blogerský trend mě zatím celkem minul, ale kdybych takovou rubriku měla, dneska bych rozhodně měla o čem psát.

Dnes se mi totiž podařilo trefit do správné hvězdné konstelace a pustila jsem se znovu do špajzu. Říkám znovu, protože to je běh na dlouhou trať, zvlášť s přístupem rodičovstva, respektive mámy. Nemůžu to dělat sama, potřebuju ji jako supervizora, potřebuju, aby někdo odsouhlasil, že to a to se může dát tam a tam a tamto ať se klidně vyhodí.

Už jen dostat souhlas k tomu se tím prohrabávat a chodit se ptát na souhlasy, se ale získává podobně snadno jako občanství na Novém Zélandu.

Sníh je tentam. Nedávno nás ještě zachvacovala pořádná chumelenice a všude bílo, tři dny relativního tepla to ale zvládly roztát a připravit Sofi o možnost lítat jako liška po zasněženém poli.

Což o to, jí nevadí lítat po něm i tak, ale mejte si pořád toho zabahněnýho psa.

Nedávný příspěvek Zdeňky M., která se rozhodla debordelizovat  si pokoj – a potažmo i život – a velkoryse mě uvedla jako svou inspiraci, mi připomněl, že mám resty a že na tu rubriku dlabu, jen to sviští. Asi je třeba, v rámci odprokrastinace, si říct, jak na tom s eliminováním jsem a proč o tom vlastně nepíšu.

Faktem je, že jsem se celkem zklamala v hlavním bodě, o který mi šlo, a rozmrzelost z tohohle záseku mi dost vzala chuť. Toužila jsem udělat něco se svými starými hračkami, přebrat je a udělat si minimálně přehled, co kde je. Doufala jsem, že bych mohla zkusit na aukru udat kindervajíčkové figurky. A co si budu chtít nechat – určitě toho bude hodně – to jsem chtěla lépe poskládat a odnést do sklepa, kde si to počká na maybe baby a nebo na dobu, kdy se třeba zblázním, a tak nikoho nebude pohoršovat, když si s tím budu hrát sama 😀 Jenže o figurkách jsme se rafly s mámou, ke svým hračkám a vůbec tomu bordelu v kutlochu se nedostanu přes její bordel, s nímž mi zakázala hýbat, a já jsem v koncích. Nebo jsem spíš byla okolo Vánoc a pak jsem to kvůli jiným věcem vypustila z hlavy, což je přinejmenším stejně zlé.

Stromeček čeká na nazdobení, kočky už jsou obalené a čekají na smažení, zatímco řízky běhají po bytě, mňaučí a honí se…

Letos mám dárky zabalené, abych parafrázovala Dese, jako od retarda, co si hrál s balicím bapírem 😀 Rozhodla jsem se totiž skoncovat se všemi těmi kousky starého nechtěného papíru, co už ho léta všichni přehlíží a vyhýbají se mu ve prospěch nových trubek pěkného moderního, a starý se zatím akorát víc a víc zmuchlává.

Abych řekla pravdu, nejvíc by mě bavilo dárky balit do obyčejného hnědého balicího papíru, ovázaného obyčejným motouzem. Vyhrála bych si případně s vlastnoručním ozdobením toho papíru jen tak v minimalistickém stylu, fláknout na to občas nějaký zdobný dřevěný kolíček nebo pěknou zrovna udělanou cedulku. Ale ty naše obrovské zásoby ještě snad z dob komunismu mi pijí krev už léta, a tak jsem se do toho letos dala – co na tom ostatně záleží, do čeho je dárek zabalený? Ošklivého papíru si nikdo nevšimne o nic víc než by si všiml pěkného, za pět minut je rozbaleno a nikdo si ani nepamatuje, v čem jeho dárek byl. To důležité je to uvnitř, a nezáleží moc ani na mašličkách.