Pan M. si byl jistý, že ráno si odlehčíme batohy, zanecháme všechno nadbytečné v kempu a budeme pokračovat směrem k autobusu, kam rozhodně toho dne dojdeme. Já jsem byla oproti tomu přesvědčená, že se vzbudím se stejnou touhou se na to vykašlat a jít domů, s jakou jsem usínala. Inu, pro tentokrát pan M. zvítězil 🙂
Odložili jsme, co se dalo, a mně začalo docházet, že máme přece jenom jídla až až. Tohle uvědomění a fakt, že se toho dne nebudu muset tahat s igelitkami a dalšími nesmysly, mě nakoply, nicméně to, že naše první akce toho dne mělo být překročení ledové Teklaniky, až tak příjemnou vyhlídkou nebylo.
Musím na moment přerušit tok aljašských vzpomínek a podělit se o zážitek z dnešního dopoledne.
Už strašně dlouho jsem nebyla v knihovně. To prostředí mám ráda, ale co mě zajímá, si většinou rychleji a pohodlněji najdu na netu, a k tomu furt někde rajzuju a nemám ráda ultimáta na čtení. Ale stalo se, že mě jistá velectěná osoba poprosila o takovou menší záchranu života, tedy abych do té knihovny zašla, vypůjčila si nějaký vzácný tisk, co tam mají jenom prezenčně a dají mi ho prý do studovny, a ten jí řádně vyfotila, aby si ho mohla přečíst k diplomce.
No, zní to jednoduše, ale já u takových žádostí už dopředu vím, že to bude kovbojka.
Ráno pátého května jsem vstávala rozlámaná, z auta vymražená a celkem s nechutí k tomu, dát se do finálního balení věcí na túru, zvlášť v té zimě. Ale v takovém počasí je ostatně pohyb ten nejlepší způsob, jak se zahřát.
Samozřejmě že do batohu jsem se naprosto nevešla, i když působí celkem prostorně. Do pořádného krosno-batohu, s jakým chodí většina hikerů, měl daleko, s tím se prostě nedalo nic dělat. Chtělo to tedy ještě můj normální batoh a dokonce ještě asi dvě igelitky, kde byly banány, jablka, čokoláda a taky v oválné plastové piksle ještě to tak z půlky neobrané kuře ze včerejška. Pan M. to neměl o moc lepší, jelikož od strejdy Dalibora dostal takový šílený neoprénový oblek a zařekl se, že s ním tu Teklaniku přejde suchou nohou, a že ho tedy celý den k té řece potáhne. Nevím, kolik ta oranžová příšernost měla kilo, ale nejlehčí to nebylo a nejmenší taky ne. K tomu měl ještě menší voděodolný batoh, dál se táhl se stanem a Fireboxem… no zkrátka zatímco mou hlavní starostí byly potraviny, většinu vybavení zase nesl on.
Když jsme se měli fotit na foto PŘED, poháněl mě, ať si to nechám všechno na sobě, načež jsem mu opáčila, že se asi zbláznil, jestli si myslí, že chci fotku s tím vším haraburdím, a že by to vůbec nebylo publikovatelné. Tak jsem ten menší bágl a ty igelitky nechala radši mimo obraz… 😀
Nakonec se ještě naskytla příležitost k článku. Téměř na poslední chvíli se nám podařilo splnit si důležitý bod z to-do listu a vyjet s Jeffem na jeho člunu na moře. Na dobré počasí a vzájemnou shodu plánů všech účastníků se čekalo několik týdnů, takže mě mrzela představa, že si to asi budu muset odpustit kvůli bolení v krku, které bylo den předem dost silné a nechtěla jsem tu nemoc ještě podporovat. Nakonec se mi ho ale nějakým zázrakem podařilo na ten jeden den zbavit, a to i přesto, že jsme předchozího večera byli na dvou akcích a na té druhé jsem se při vokálním davovém hlasování pro nejlepší kostým tak ukřikla „hlasováním“ pro kamarádku, že jsem z toho dostala příšerný kašlavý záchvat a museli jsme odejít – tedy ono beztak bylo už pozdě, ale tohle byla taková tečka, po které už jsem tam fakt nechtěla být.
Už jenom pár dní do odjezdu!!! 🙂
Máma prý:“Tak to je vážně už za chvilku.“ To bych se nenadála, že tohle uslyším. Jojo, tři měsíce jsou zkrátka tak akorát pro obě strany.
Už jsem zase nemocná. Meh. Ok, počasí je tu teď víc než aprílové, na druhou stranu takhle často jsem nikdy nemocná nebyla a mám toho vážně pokrk. Jsem vyčerpaná, nemůžu dýchat, nemůžu spát. Pálí mě v krku a žádné množství zázvoru nebo paralenu to není schopné zastavit. Už nikdy neodjedu bez spreje do nosu a jitrocelového sirupu!
Není vám jasné, o co jde? Čtěte předchozí článek The Stampede Trail: Jít či nejít?
Před pár týdny jsem dočetla Into The Wild a myslela si, že se rovnou vrhnu i na doplňkové čtení, knihu od Chrisovy sestry Carine, která dovysvětluje hodně o jejich dětství a zázemí, v němž vyrůstali. Jenže se k tomu nemůžu dostat a obtížnost zařizování téhle srandy mě celkově dost znechucuje, tak to vidím spíš na čtení až doma, až bude po všem. Nebo po ničem. Zatím pořád nevíme.
