Letošní divný rok se chýlí ke konci. Konečně. Mám z něj divné pocity a vím, že nejsem sama. Doufám, že v tom příštím se věci zase vrátí k normálu a já budu trochu víc vědět, na čem jsem, protože teď nějak nevím nic, nevnímám čas, nestíhám svět, nevím, co se kolem děje, a furt mám pocit, že kolem mě všechno někam šíleně letí a já tu sedím na židli příšerně nervózní z toho, že mi něco zásadního utíká. Je to nějaká krize středního věku? Nemoc z přehršle internetu? Nebo jen stres z toho, že momentálně nevím, co bude, a vlastně to nevím už pěkných pár měsíců?
Koncem listopadu jsem se vydala znovu do Londýna. Jelikož při mé první návštěvě nevyšly žádné pohovory s rodinami, dohodli jsme se tehdy, že přijedu znova, protože jsme věřili, že do té doby se něco vyvrbí. Pan M. si všechno naplánoval tak, že při mém druhém příjezdu ukončí svůj pobyt v Londýně a pojede domů se mnou. Všechno to byl zase šílený proces, kterým si prošel už několikrát a pokaždé mu nastavuje nové výzvy a nové překážky. Myslím, že se z toho opět o něco poučil a že do budoucna se snad v některých věcech bude chovat jinak, minimalističtěji. Tedy ne, že by už solidním minimalistou nebyl, ale nabírá si toho moc. Někdy chce zvládnout všechno a pak to nám oběma přináší neuvěřitelné stresy. Snažím se v tomto směru na něj působit už delší dobu a celkem věřím, že letošek ho strašně moc naučil. Nejsem si jistá, co naučil mě. Mám pocit, že už jsem toho ve svém životě pochopila tolik, že se snad víc naučit nemůžu, ale zároveň vím, že to je blbost. Člověk se furt něco učí a furt se nějak utváří. Jen si myslím, že u mě už to nejsou tak viditelné změny, že jsou to spíš věci vnitřní.
Vím třeba, jak důležitá je pro mě duševní pohoda a poslouchání vlastního těla a srdce. Věděla jsem to už dlouho, ale jsem v tom čím dál tím nekompromisnější. Snažím se plout se svým vnitřním proudem – někdy cítím, že potřebuju něco udělat, nějakou změnu, někam vypadnout. Tak to udělám, protože vím, že to potřebuju. A někdy zase cítím, že něco udělat nechci, že je mi to příliš proti srsti, že by mi to zkazilo den, že radši třeba zůstanu doma než se vydávat do nepohodlí. A tak se rozhodnu, že nikam nejdu, a držím se toho i za cenu, že se to někomu nebude líbit. V tomto směru jsem tedy asi sobečtější, ale dělám to proto, že už znám cenu vlastního zdraví a duševní pohody a vím, že nebudu moct dávat, dokud v sobě nejprve něco nevypěstuju, dokud nebudu nejprve pečovat sama o sebe, a hodně.
A nemám pocit, že by to ústilo pouze v sobeckost, spíš naopak, přijde mi, že to funguje. Že pak jsem častěji schopná neříct „ne“, že mě víc baví udělat něco pro druhého člověka, že mě častěji napadá, jak někoho potěšit, a častěji mám chuť to provést tak, aby to nezůstalo jen u nápadu. Jsou to takové drobné vnitřní změny, možná si jich nevšimne nikdo jiný, ale já je cítím a to mi teď připadá hlavní.
